Dnešní evangelijní text o Martě a Marii navazuje na oddíl o milosrdném Samaritánovi, který jsme vykládali před týdnem (kdo byl minule v kostele, jistě si to pamatuje). Obsahově však (na první pohled) vypadá jako jeho naprostý opak. V předešlém oddíle jsou naše sympatie na straně Samařana, který pomohl zraněnému, zatímco kněz a levita upřednostnili svůj vlastní náboženský zájem, ale tady to skoro vypadá, jako by nám Ježíš vnucoval sympatie k Marii, která jen sedí a poslouchá, zatímco chudák ustaraná Marta, která se točí po kuchyni v jednom kole a nakonec to od Mistra ještě nevděčně schytá.
Zkusme si ten příběh trochu přiblížit: Ježíš je s učedníky na cestě do Jeruzaléma a na cestě se zastaví v jedné vesnici, kde mu ve svém domě poskytne pohostinství (doslova ho „vezme pod střechu“) jakási žena. Dům jí asi patří, i její jméno by tomu napovídalo – Marta, aramejsky „paní“, tedy paní domu. Host do domu – Bůh do domu. To platilo zvláště v Orientě, kde pohostinnost platila dokonce za jakousi „svatou povinnost“ ze strany hostitele, hostu se sneslo kde co, nejen „kafe a oplatky“, jak to často bývá zvykem u nás. Ještě tohle není na stole, tady zůstal nepořádek, co kdyby ještě dostal chuť na támhleto – jistě si to všichni dovedeme představit a známe to z vlastní zkušenosti. A tak je Marta samá starost, je nervózní a zvláště ji vytáčí, že mladší sestřička Marie tento frmol ignoruje a místo toho návštěvníkovi doslova visí na rtech.
Všimněme si, že o Marii evangelista píše, že seděla u nohou Ježíšových – to nám nezaznamenal proto, abychom viděli, jakou ti dva měli idylickou pohodu. „Sedat u něčích nohou“, to byl dobový pojem, technický termín pro vztah učitele a žáka, autority a jejího následovníka – tak např. i sv. Pavel sedával u nohou svého učitele rabbiho Gamaliela, jak sám píše. Marii nám tedy Lukáš zobrazuje jako učednici, jako žačku učitele Ježíše. Být žákem rabínského učitele bylo tehdy ovšem vyhrazeno jen mužům; ještě dodnes nemůže u ortodoxních židů žena studovat v jejich zákonických školách. Možná Martu neštve ani tak pocit, že je Marie líná, spíš možná fakt, že nerespektuje tehdy dané role – ženě přísluší sporák a hadr a ne náboženské mudrování. Role očividně nerespektuje ani Ježíš, a tak se Marta překvapivě oboří s výčitkou na něj místo na Marii: Pane, tebe nezajímá, že mě má sestra nechala sloužit samotnou? Evangelista klade jemný důraz na to „tebe“, jakoby chtěl říci: Pane zrovna tobě je to jedno, tobě, který jsi pár veršů předtím vyzdvihnul Samařana s jeho praktickou pomocí bližnímu?
Marto, Marto, honíš se tu a staráš kvůli mnoha věcem, ale ve skutečnosti jich stačí jen málo. Potřebuješ mít na stole deset mís, ale my se v klidu můžeme najíst z jedné. Podívej se na Marii – ta si vzala dobré sousto, dobrý kousek, který jí nikdo nevezme.
Marta je tolik zaměstnaná přípravami, posluhováním a jinými věcmi, že už ani nepozoruje, že už vlastně dělá jen práci pro práci, že nakonec i samého Ježíše zapojuje do organizování pohostinství, které mu má absurdně sloužit k prokázání úcty jako k hostu, nevšímá si, že rozbíjí společenství lidí kvůli samoúčelné vizi přeplněného stolu, ze kterého si host stejně vezme jen pár soust, shazuje Mariino učednictví, její naslouchání slovům radostné zvěsti.
V církvi na tom často býváme podobně jako Marta s Marií. Z obavy, abychom se nestávali takovými zbožnými knězi a levity, kteří nechávají své bližní v příkopě u cesty, se dostáváme někdy do opačného extrému – když církev, tak hlavně diakonie a charita, humanitární sycení hladových krků, každá chvíle, kterou nestrávíme v terému při péči o nějaké „klienty“ či veřejné blaho se tak stává promarněnou příležitostí nebo dokonce projevem odporného bezohledného sobectví. Někdo pak jako „neužitečné pobožnůstkářství“ vidí i modlitbu, četbu Bible, svátosti nebo nedělní bohoslužby, byť by jim věnoval jen jednu ze 168 hodin, které má týden.
Jenže kdo chce zapalovat, musí nejprve sám hořet. I naše služba bližním, náš společenský aktivismus, naše veřejná angažovanost pro dobro může stát buď na skále nebo na písku. Po nějaké době může začít být vidět, kde je služba opřená o Krista, o naslouchání Jeho slovu a o společenství s Ním, a kde je opřená o vlastní spasitelský komplex, workoholismus a výkonové požadavky, které kladou na sebe i své okolí. Pak máme kolem sebe vyhořelé trosky těch, kteří „nezištně a zaníceně pomáhali“ a přitom se neuměli zastavit, neuměli si, třeba trochu „sobecky“ udělat čas na sebe a svůj vztah k Pánu Bohu; někteří se dokonce snad i pokoušeli množstvím aktivit a prospěšné práce přehlušit „hlas klidný a tichý“, který se ozýval v jejich nitru.
Ježíš samozřejmě nekritizuje Martinu diakonii jako takovou, neříká, že Marta si vyvolila špatně, říká jen že Marie si vyvolila dobře. Tím však zároveň ukazuje omezení Martiny dobré volby – místo deseti chlebíčkových míst opravdu stačí káva a sušenky, pokud Marta vstoupí do společenství s Ježíšem, které má Marie, jinak je celá návštěva k ničemu a zmizí do ztracena. Podobně by nekritizoval naše činy lásky vůči ostatním, pokud by nebyly na újmu naslouchání jeho slovu a učednictví – ve výskledku jedno bez druhého nemůže být, protože přikázání „miluj Boha“ a „miluj bližního“ tvoří nerozlučnou jednotu. Benedikt z Nursie, zakladatel benediktinského řádu a jeden z duchovních otců Evropy, dal svým mnichům heslo ora et labora, „modli se a pracuj“, tzn. organizuj si své věci tak, abys měl čas na Pána Boha i práci pro bližního. Zkusme se zamyslet, jestli bychom podobný postoj neuměli uplatnit ve svém životě a vezměme si ten dobrý kousek, který nám nikdo nevezme.