Příběh o milosrdném Samaritánovi, který Ježíš vypráví nejmenovanému zákoníkovi, patří k nejznámějším biblickým textům – i lidé kteří neznají děj, alespoň většinou vědí, že „samaritán“ se říká člověku, který někomu pomáhá v jeho nouzi – například obětavé sestřičce v nemocnici nebo třeba kamarádovi či kamarádce, kteří si jsou ochotni vždycky udělat čas na člověka, kterého tíží nějaké trable. My bychom jeho příběh jistě dokázali odříkat už od nedělní školy: Nějaký počestný chlapík byl přepaden neznámými lumpy a v zuboženém stavu ponechán na cestě, daremný kněz a daremný levita dali přednost svému pobožnůstkářství a nebožáka obešli velkým obloukem a teprve Samaritán, od kterého by to nikdo nečekal, to byl panečku charakter – zastavil se, aby pomohl, a ještě se v hospodě ukázal jako grant, když za zraněného zaplatil péči i hostinskému. Tady milý zákoníku vidíš, co to znamená „milovat bližního svého“ a my si z toho odneseme, že máme v nouzi pomáhat každému, ať je to Petr nebo Pavel.
Tenhle jednoduchý výklad samozřejmě nejde svým způsobem označit za nesprávný – v dějinách jistě pohnul mnoho lidí správným směrem, kterým ukázal Ježíš v dvojpřikázání lásky, které jsme dnes slyšeli, v Kázání na hoře i jinde. Jenže tím že je takový jednoduchý, můžeme říci zjednodušující, může nám zakrýt mnoho dalších věcí, které si můžeme z tohoto příběhu odnést – a že se v něm dají pro blaho duše vykutat a vyrejžovat i jiné poklady, o tom se hned v zápětí můžeme přesvědčit.
Zkusme si na chvíli představit, že teď nesedíme zde v roce [2007] v [bukovském] kostele, ale že jsme přímo Ježíšovi posluchači, nebo alespoň čtenáři, které měl před očima sv. Lukáš, když psal své evangelium. A tu uvidíme, že postavy z podobenství se nám mohou jevit trochu jinak, než jsme byli dodneška zvyklí.
Tak třeba hnedle ten pocestný, ten chlápek, co měl, jak se říká „štěstí v neštěstí“. Kdybychom tedy nebyli českými evangelíky, ale dobovými Židy nebo Galilejci, trkla by nás už ta zmínka, že tento muž šel, nebo doslova „sestupoval“ z Jeruzaléma do Jericha. To slovo „sestupoval“ v Bibli neznamená jen pohyb kamsi dolů (Jeruzalém je opravdu asi o kilometr výš než Jericho), ale často se objevuje, když má dotyčný namířeno někam, kde se dají očekávat nějaké potíže (třeba Abraham do Egypta apod.) A tento člověk sestupuje z Jeruzaléma – „svatého města“ - do Jericha, které pověst svatosti rozhodně nemá. Možná chtěně, možná nechtěně to dobře vyjádřili překladatelé Jeruzalémské bible, kteří napsali, že tam ten člověk „scházel“ - tedy ve všech významech tohoto slova. Nevím, nevím, jestli bych (být Ježíšovým posluchačem) tomuto „scházejícímu“ pocestnému jeho bezúhonnost zcela věřil...
Pak tu máme lupiče. Pro nás obyčejní deklasovaní kriminálníci, ale pro Ježíšovi posluchače to mohli být docela dobře i zbojníci, jacísi palestinští Jánošíkové nebo Robinové Hoodové, „horní chlapci“, které na „zboj“ vyhnala bída a špatná politika vlády. Banditismu se věnovali v rámci svého vyřizování účtů se společností a možná i ten přepadený by u nich mohl mít nějaký vroubek. Pokud by ještě bohatým brali a chudým dávali, nemuseli být úplně bez sympatií.
Kněz a levita se chovají pro Židy vcelku pochopitelným způsobem. Chlap na silnici se nehýbá, bude tedy asi mrtvý. A protože měli chrámoví služebníci zakázáno mrtvých se dotýkat – kněz se nesměl dotknout ani mrtvoly vlastní ženy, jen u svých pokrevných příbuzných mohl udělat výjimku – raději se ani nešli přesvědčit, co kdyby byl opravdu mrtvý a oni by měli potíže. Pro nás vychovaní Ježíšovou etikou něco zcela neslýchaného, pro tehdejší Izraelce zas tolik ne. Ani Ježíš jejich chování nijak nehodnotí, snad jedině s jemným náznakem, že kněz také „scházel“.
Zato při představě Samařana by se nám asi otevřela kudla v kapse. Židi a Samaritáni se totiž měli rádi asi jako psi a kočky. Obě etnika sice uctívala Hospodina, ale každé mělo svůj chrám – Židé samozřejmě v Jeruzalémě, Samařané na hoře Gerazim. Dělali na sebe vzájemně dlouhý nos a dost často si prováděli nepěkné věci – Samařanům třeba jejich svatostánek rozboural židovský král Jan Hyrkán a ti se pomstili „konkurenci“ pro změnu tak, že v Jeruzalémském chrámu rozházeli lidské kosti a tak ho, z výše uvedených důvodů, na pár dní celkem slušně znesvětili. Takže představa, že by Samařan pomáhal Židovi byla pro Ježíšovy posluchače dost nestravitelná a absurdní. Asi podobně, jako kdyby předseda jedné nejmenované politické strany píchl kolo někde u Dubí, na E55, a jediný, kdo by ho vzal na lano, by byl snědý chlapík s autem plným lehkých děv – poté co by kolem prosvištěli dvoustovkou a s majáčky jeho koaliční partneři.
Takhle se asi poslouchalo podobenství těm, kdo byli kolem Ježíše. Zkrátka naši „klaďasové“ Samařan a pocestný by mohli být klidně jejich „zlouni“ a naopak.
Povšimněme si ještě detailněji rozhovoru Ježíše a zákoníka. „Co mám dělat, abych trvale získal věčný život“ zní úvodní otázka. Přesněji, co mám dělat já, ptá se zákoník, který slyší, že celníci a hříšníci mají činit pokání – co má tedy činit on. Možná je to provokace (jak napovídá Lukáš), ale možná je to i upřímná zvědavost – co máš, Ježíši, pro mne který nejsem ani celník, ani hříšník. Co stojí v Zákoně? kontruje Ježíš zákoníkovou vlastní zbraní. A jak čteš? Mohli bychom také přeložit „jak recituješ, jak se modlíš, co si každý den přípomínáš“ - Budeš milovat Boha svojí celou a nerozdělenou bytostí a svého bližního stejně jako tuto bytost – jako sama sebe. Přikázání lásky k Bohu je součástí každodenní židovské modlitby „Slyš Izraeli“. Tedy dělej něco, co už dávno znáš a víš, že máš dělat.
Ježíš asi zákoníka zasáhl na citlivém místě – zákoník asi nechce, aby se Ježíš detailně pitval v jeho lásce k Bohu a bližnímu a tak se snaží odvést hovor teoretickou otázkou: „kdo je můj bližní“? Rodina, soused, členové mého národa? Nebo i přivandrovalci a utečenci? Kde vede čára?
Ježíš vypráví podobenství a na konci se ptá: kdo z těch tří byl bližním tomu, jenž upadl mezi bandity? Všiměte si, neptá se, „kdo z těch tří miloval bližního svého“, nechce tedy, aby se zákoník ztotožnil se Samařanem nebo oběma židovskými velebníčky, nýbrž s obětí přepadení, s polomrtvým pocestným. Kdybys byl v jeho kůži, kdo by se ti jevil jako bližní? No, ten který mu prokázal milosrdenství, poněkud neochotně odpoví zákoník (není to úplně pravda, i kněz a levita byli pocestnému bližními, ale nechovali se tak. Pro Ježíše je ale důležité, že uznal za bližního Samařana a tak to dál neřeší). Zvláštní je, že zákoník neodpovídá: „ten Samaritán“ ale „ten který mu prokázal milosrdenství“. Mohl tak učinit, protože mu jako Žid nemohl přijít na jméno. Ale možná i proto, že pro něj Samařan přestal být nálepkou a stereotypem, ale stal se pro něj konkrétní lidskou bytostí, za kterou mluví její čin lásky.
Staří církevní Otcové začali v postavě Samařana vidět samého Ježíše. Zbitým pocestným je tak pro ně každý člověk a ve výkladu ostatních postav a „rekvizit“ se různí – knězem a levitou mohli být zákon a proroci, tedy obřady a morálka, které často člověku nepomohou, protože začnou mít smysl jen samy v sobě, hospodou nebo hostinským mohla být církev, mincemi na obživu zraněného pak Duch svatý nebo jeho dílo – evangelium a svátosti, které živí a uzdravují člověka zachráněného Kristem. Možná že takové výklady bývají někdy svou doslovností až přetížené a přitažené za vlasy, ale jejich základní smysl je zcela evangelijní – člověka zachraňuje ten Nenáviděný, přítel celníků a hříšníků, žráč a pijan vína, Galilejec na kříži, zlořečený visící na dřevě bez podoby a krásy.
Na začátku jsem se dotkl výkladu, ve kterém se (někdy snadno, někdy nesnadno) ztotožňujeme se Samařanem, ale zde vidíme, že náš Pán chce, abychom celou situaci viděli nejprve očima zbitého pocestného. Očima toho, který se sám dostal do problémů a musí přjimout pomoc od toho, kterému by normálně možná ani nepodal ruku. Oba dva výklady se ale nevylučují. Člověk se musí nejprve stát „zbitým pocestným“, musí uznat svoji situaci, kdy si nemůže sám pomoci. Musí uznat, že tato pomoc přichází v podobě, kterou si nemůže diktovat. Ale to ssebou zároveň přináší proměnu – v tom, kdo byl zatím jen „špinavý Samaritán“ najednou vidíme „toho který prokazuje milosrdenství.“ Jen tím, že zakusíme soucit a pomoc Velkého Samaritána, se můžeme sami Samařany stát. Jen tím že v druhých rozeznáme své bližní, můžeme sami milujícími bližními být.