Minulou neděli nám tajemství naší spásy, které slavíme o velikonocích, Ježíš v evangeliu přirovnal k chrámu, který mohou lidé zbořit, ale on jej ve třech dnech postaví znovu – mluvil o chrámu svého těla, jak píše evangelista, těla, které se v agónii smrti zhroutilo na kříži, ale prvního dne po sobotě po sobě zanechalo už jen prázdý hrob a udivené učedníky.
Dnešní text nám staví před oči jiný obraz: v rozmluvě s Nikodémem přirovnává Ježíš své poslání k bronzovému hadovi, kterého Mojžíš vyvýšil na poušti. Příběh spojený s tímto obrazem jsme slyšeli v 1. čtení: Izraelci, jak už to bylo při putování pouští tradicí, zase na cosi brblali. On vůbec ten Exodus, odhléneme-li od jeho slavného začátku, připomíná téměř kontinuální brblání, hudrání a stěžování si – tu je moc slunka, tu zase málo vody, jindy zase ta protivná mana už není k žrádlu – Boží lid stále něco reklamuje a podezírá Hospodina i jeho služebníka Mojžíše z nejrůznějších nekalých úmyslů: vyvedli jste nás, abychom tu zcepeněli jako vyhladovělí šakalové; to bylo nějakých řečí o zemi zaslíbené! Jenže projevovat nevděk Hospodinu a očerňovat ho jako lháře se nevyplácí, trest má tentokrát podobu jedovatých hadů, kteří Izraelce koušou a mnoho jich umře. Naštěstí lid včas objeví souvislost mezi svým reptáním a hadí pohromou, uzná chybu i Mojžíšovu kompetenci věc vyřešit. Bůh ale naordinuje zvláštní medikament: Mojžíš má z bronzu vyrobit hada, viditelně ho umístit a každý uštknutý, který se na něj podívá, se uzdraví a bude zachráněn. Je to podivný příkaz od Hospodina, který – jak jsme minule slyšeli v Desateru – zakázal zpodobňovat jakéhokoliv tvora na zemi, na nebi i ve vodě. Ale kupodivu to funguje.
Podobný rozpor jako mezi zákazem obrazů a příkazem vyrobit hada mohli vidět i lidé, kteří věřili, že Bůh je úplně vzdálený, úplně jiný než cokoliv v tomto světě – a najednou měli věřit, že se stal člověkem, ve světě viditelným, slyšitelným i hmatatelným, a ba co víc, že Boží vrcholný čin záchrany má podobu prokleté smrti všemi zavrženého a opuštěného muže bolesti. Židům pohoršení, pohanům bláznovství – to jsme také nedávno slyšeli. Jako by Bůh sám sebe popíral. Ale Bůh je věrný, ovšem v prvé řadě věrný svým zaslíbením, a ne pravidlům, které si vydestilujeme z jeho vůle. Měděný had sice může fungovat jako modla (a také tak nakonec skončí), ale také jako symbol, viditelné znamení Božího závazku a Boží věrnosti. Ve skutečnosti to záleží jen na nás: jestli jako zdroj uzdravení vidíme hada nebo Hospodinovu vůli.
Možná nejen díky vnější podobnosti, ale i díky tomuto paradoxu Božího jednání se had na Mojžíšově holi stal předobrazem Krista na kříži – tak jako pohled na bronzového hada zachraňoval od hadího uštknutí, je nám (jak píše sv. Pavel Galaťanům 3:1) jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný, vyvýšený Syn člověka, aby žádný kdo v něho věří, kdo na něj hledí očima víry, nezahynul na ono uštknutí dávného hada z ráje, kterým vešel do světa hřích, zlo a smrt.
Evangelistův Ježíš pak pokračuje známou větou, kterou M. Luther nazval „evangeliem v kostce“: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. To je jeden z nejznámějších veršů Bible, spolu se začátkem 23. žalmu opora v kritických okamžicích života pro miliony lidí. Bůh miloval (a miluje) svět, ne jen pár nějakých vyvolených nebo dokonalých; Kristus je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (1J 2:2).
Jaký je to svět, který Bůh miloval? Známý vtip mluví o rozdílu mezi optimistou a pesimistou: optimista věří, že žijeme v nejlepším možném světě, zatímco pesimista se bojí, že to tak opravdu je. Svět, který Bůh miloval, svět o kterém mluví Janovo evangelium, není žádný „boží svět“, na který je „krásný pohled“, jak se zpívá v naivních lidových písničkách. Není to svět, který dychtí po Bohu nebo po jeho dobré zprávě, který jej očekává jak ladovská zimní krajina Ježíška. Je to svět Bohu odcizený, nepřátelský, svět, který nenávidí Ježíše i jeho učedníky. V určený čas zemřel Kristus za bezbožné, píše Pavel Římanům (Ř 5:6). Ježíš trpěl za hříchy celého světa, za Hitlera, za Stalina, za Pol-Pota a další nejhorší myslitelné lidské nestvůry. Žádné zlo nemůže být nikdy tak veliké, aby vyvážilo nekonečnou Boží lásku.
Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn. To ale neznamená, že se žádný soud nebude konat. Podobenství nebo symbolické obrazy apokalypsy nám předkládají vize nebeského soudního dvora či Boha jako přísného trestajícího krále. Janův Bůh nikoho nesoudí – bůh-policajt, bůh-účetní, bůh-tyran a jiné deformované karikatury, falešné představy či dokonce démonické obrazy Boha – to není Bůh, jak jej vidí čtvrté evangelium. Bůh člověku nepřečte rozsudek a nezmáčkne žádný čudlík, aby se propadl do pekla. Ve světě víry a nevěry se člověk odsoudí sám. Ježíš je pro evangelistu zdrojem života, světlem světa, ale také Cestou a Pravdou. Člověk nemůže žít bez Boha, ale pokud se s ním rozhodne žít, musí přijmout jeho pravidla, žije v jeho světle, kde ale věci jsou vidět tak, jak jsou doopravdy a ne tak jak bychom si přáli. Člověk, který si zvykl stanovovat svá vlastní pravidla, přirozeně nemá zájem na tom, aby byly věci vidět tak, jak doopravdy jsou; jeho „pravidla“ fungují jen v temnotě, tak jako činnost lupičů a násilníků. Nechce Cestu a Pravdu, odvrací se od světla, ale tím i od Života. Kdosi nazval peklo vězením s klíčem uvnitř a (alespoň z Janova pohledu) měl pravdu. Bůh miluje všechny lidi, některé ovšem v oboustranném vztahu, jiné jen „platonicky“ – k jejich vlastní škodě.
Dnešní neděle se ale jmenuje Laetare, „Raduj se“, a jejím hlavním poselstvím je radost z daru spásy, z toho, že nás Bůh miluje, že Kristovo utrpení a kříž, které si budeme v nadcházejících týdnech připomínat, nás hříšné smířily s Bohem, že nás pohled na ukřižovaného Krista zachraňuje podobně jako Izraelce pohled na bronzového hada. Tuto radost, která pramení z víry, si nenechme vzít – ani hádkami na VSS, ani zkouškami, které na nás doléhají ve světě.