Když se díváme na Pána Ježíše jako na vyjádření Boží lásky k člověku, máme sklon jej vidět jako mírného, tichého muže, který má vždy povzbudivé slovo pro nějakou nalomenou třtinu, který se raduje s radujícími a pláče s plačícími, laskavého pastýře, který něžně nese v náručí zatoulanou ovečku a tak podobně.
Dnešní evangelijní příběh nám nabízí trochu jiný pohled na Ježíše – Ježíše, který se chová, málem bychom řekli jako nějaký maniak, práská bičem, převrací stoly, vyhání lidi a zvířata – a to všechno v areálu nejposvátnějšího místa židovského lidu – v Jeruzalémském chrámě, na tzv. nádvoří pohanů. Dnes by patrně přijeli páni v bílých pláštích, Ježíše by bez diskuse navlékli do svěrací kazajky a odvezli v sanitce do domu s velkou zahradou. Židovští představitelé prvního století jsou přeci jen opatrnější: „legitimujte se, pane proroku, prokažte nám nějakým znamením, že máte právo tohle všechno dělat.“ Ale Ježíš jakoby ve svém bláznovství pokračoval dál: „zbourejte tento chrám a za tři dny ho postavím“. Zákoníci a velekněží mají před očima svůj chrám, chrám, který začal megalomansky přestavovat král Herodes r. 20 př. Kr. a dodělával se ještě dlouho po jeho smrti – celkem 46 let se na něm pracovalo a pak byly práce stejně přerušeny; zcela byl dokončen až někdy kolem roku 63, ironií osudu pár let před tím, než jej vypálili a zničili Římané. A tento bláznivý galilejský rabín by ho prý postavil za 3 dny? Obecný lid tehdy možná věřil na zázraky více než dnes, ale náboženská a politická elita, složená převážně ze saducejů, pro které už byla víra jen stará ceremoniální tradice a ke všemu ostatnímu byli skeptičtí – tato elita mohla stěží brát Ježíšova slova vážně. Kdyby si vymyslel alespoň něco pravděpodobnějšího, třeba oheň z nebe nebo uzdravení nějakého žebráka...
Ani Ježíšovi učedníci si nejsou schopni dát dohromady smysl nesrozumitelných, možná opravdu pomatených výroků svého Mistra. Až potom, po zmrtvýchvstání, jim dojde, co tím Ježíš myslel, „rozvzpomenou se“, uvědomí si, že chrámem, o kterém Ježíš mluvil, je jeho vlastní tělo, tělo které bylo „zbořeno“ na kříži, ale za 3 dny znovu „postaveno“ vzkříšením Boží mocí. Tělo, které je jako „chrám“ na tomto světě dále přítomno v církvi, ve věřících lidech jako znamení Boží přítomnosti. Ale do té doby Ježíšova slova už poslouží jen jako součást obžaloby před veleradou a posměchu na Kalvárii. Ale pak, u prázdného hrobu, po setkání za zavřenými dveřmi a v Emauzích při lámání chleba – tam se toto bláznovství prokáže jako Boží moc a Boží moudrost.
Kdysi jsem se bavil s jedním ateistou, ten se mně snažil přesvědčit, že moje víra jsou absurdní nesmysly – prý kdyby přiletěl nějaký mimozemšťan a viděl křesťanské shromáždění, za břicho by se popadal smíchy nad těmi podivnými lidičkami, kteří uctívají nějakého chlapa přitlučeného ke kusu dřeva, polévají své děti vodou a se zbožnou úctou berou do ruky kousek chleba a usrkávají z kalicha. Snad by prý chápal, kdybychom uctívali nějakého silného superhrdinu, ale tesaře, který špatně skončil?
Podobně „ufonskými“ pohledy se na nás ale dívá i řada našich bližních – nedává jim to smysl, vidí to jen jako bláznovství. Dokonce i Desatero Božích přikázání, které jsme slyšeli v prvním, SZ čtení už se pomalu stává něčím, čeho se drží už pomalu jen ti „pobožní cvoci“ - dvě kamenné desky, které byly kdysi vnímány jako základní kameny lidské civilizace, přikázání „cti rodiče“, „nezabiješ“, „nezcizoložíš“, „nepokradeš“, „nebudeš křivě svědčit“ - přikázání, která přesahovala rámec těch, kdo věří v Hospodina a byla s respektem přijímána i v širší lidské pospolitosti – jsou dnes často terčem posměchu. Možná jste zaznamenali, že v USA začali symbol Deseti přikázání odstraňovat z budov soudů a justičních orgánů – prý aby politicky korektně nepohoršovaly. Člověk má dnes všelijaká nezcizitelná práva na kde co, ale povinnosti – to je jen to, co si odhlasujeme v parlamentě. V takovém světě se moc nehodí připomínka toho, že právo a spravedlnost jsou něco, co člověka přesahuje, něco, co mu bylo dáno „shůry“, něco, zač není odpovědný jen sám sobě. To ať si někde soukromě pěstují ti pošetilci ve svých kostelích.
sv. Pavel ve svém listě ale píše, že toto „bláznění“ patří k Božím metodám práce - když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří (1K 1:21). Tím, že Bůh do role bláznů staví nejen své přívržence, ale i sám sebe, dává najevo, co si o těch všech „normálních“ lidech, kteří hledají důkazy a moudra, myslí. Kde je moudrý? Kde je znalec Písma? Kde je řečník tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost tohoto světa bláznovstvím?
Boží bláznovství, evangelium jako „slovo o kříži“ je ale pochopitelné až v okamžiku, kdy se setkáme se Vzkříšeným – teprve tady se můžeme „rozvzpomenout“, teprve tady nám dojde, že 2 a 2 jsou 4. Plného porozumění samozřejmě dosáhneme, až budeme vzkříšeni my sami, jak Pavel znovu píše: Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne (1Kor 13:12), nebo sv. Jan: nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme (1J 3:2). Zatím ještě mnoha věcem nerozumíme a zdají se nám třeba absurdní a nepochopitelné. Příběh Ježíše Krista, Božího Syna a našeho bratra, a jeho vyústění do velikonočního rána nám však dává prostor, abychom poznali, že s tím Božím bláznovstvím a moudrostí světa je to trochu jinak, abychom jako učedníci „uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl“ (J 2:22), abychom mohli důvěřovat oné „slabosti Boží, která je silnější než lidé“
Postní doba může je jako příprava na Velikonoce přípravou na toto velké „rozvzpomenutí se“, (slovo,) které v Bibli neoznačuje jen vyvolání nějaké vzpomínky do mysli, ale skutečné zpřítomnění a účast na nějaké události. Vstup do bohoslužby podle staré církevní tradice začal slovy 25. žalmu „Stále upírám své oči k Hospodinu“. Ano, je třeba mít otevřené oči, a to nejen ty dvě tělesné, kterými koukáme kolem sebe, ale i ty duchovní – vždyť podle Ježíšova Kázání na hoře můžeme vidět Boha jen s čistým srdcem. Mít otevřené oči a srdce, být připraven na vše, co od Pána Boha může přijít – to je možná důležitější než nějaké mudrování a sebepitvání. A je to asi nejlepší způsob, jak se my, svatí blázni pro Krista, můžeme setkat s bláznovstvím Božím, které je moudřejší než lidé.