Existují svátky, biblické oddíly nebo témata, s nimiž má řada farářů určitý problém. Někdy jim sami nerozumějí, někdy si neví rady, jak je jednoduše a prospěšně tlumočit svým farníkům. A někdy jim nezapadají do obrazu Boha nebo Ježíše, který se (třebas i v dobré víře) snaží prezentovat. Příkladem svátku může být třeba neděle sv. Trojice, jejíž tajemství některým přijde příliš abstraktní a složité na vysvětlování, jiným (po pravidle „liberálněji“ naladěným) zase příliš zatížené „zastaralými“ a „překonanými“ teologickými spekulacemi; jsou po pravidle rádi, když se termín neděle sejde s něčím jiným - konfirmací, koncem školního roku, sborovou nebo církevní událostí, které umožní „rizikové“ téma tiše opustit.
K biblickým oddílům, zatíženým podobnými rozpaky patří (alespoň v rámci novozákonních evangelií) příběh o proměnění Páně na hoře. V Ježíšově „CV-čku“, které na první pohled vypadá jako nepřetržitá série zázraků a uzdravování, poučování zástupů, stolování s hříšníky a diskusí s farizeji a zákoníky, která nevyhnutelně skončí na kříži, představuje tato událost jakoby náhlý a nepříliš zapadající zářez. Jako scéna z jiného světa (možná i jiného náboženství), nebo alespoň podivně předčasná - vždyť „řádně“ byl Ježíš oslaven až po svém vzkříšení, respektive nanebevstoupení.
Opravdu je ale příběh o Proměnění Páně jen bizarní epizoda nebo snad dokonce bludný balvan z jiné náboženské tradice? Máme jej celý (jen s nepatrnými obměnami) hned ve třech evangeliích, a i čtvrtý evangelista udělá aspoň narážku (J 1:14, „Viděli jsme jeho slávu...“) A dokonce i jeden z apoštolských listů vzpomíná na to „co jsme slyšeli, když jsme s ním byli na té svaté hoře.“ (2Pe 1:18) S trochou nadsázky bychom mohli říci, že vedle ukřižování, vzkříšení a „narození z ženy“ je to (alespoň v Bibli) nejlépe doložená událost Ježíšova života. A pokud se podíváme na samotná evangelia, vidíme, že příběh Proměnění tvoří jakousi jejich osu (přinejmenším dvě z nich rozděluje na téměř ideální poloviny). Zdá se tedy, že náš příběh nebude jen tak nějaké „ořezávátko“. A ano, příběhy o proměnách bohů v jiné lidi nebo věci jsou i v jiných náboženstvích, třeba v řeckých mýtech, ale právě evangelista Lukáš, který měl hlavně pohanské čtenáře, si dává pečlivě záležet na volbě výraziva, aby dal najevo, že jde o něco zcela jiného.
Řecké slovo metamorfé („proměnit se“) znamená doslova „změnit formu“, může znamenat změnit se v něco jiného (jako u těch pohanských bohů, kteří to dělali víceméně pro zábavu), ale také změnit podobu, formu, tak aby odpovídala obsahu. A to byl právě případ Ježíšova proměnění. Církevní otcové píší, že se nezměnila jeho podstata, ale jeho sláva - učedníci na chvíli spatří, kým je Ježíš v plné skutečnosti: pravým Bohem a pravým člověkem. Stojí tam s ním Mojžíš a Eliáš: jistě jako reprezentanti Zákona a Proroků, kteří na Ježíše ukazují (jak se to běžně vykládá), ale i jako ti, kteří se setkali s Boží blízkostí (vzpomeňme, jak Mojžíšovi zářil obličej, když sestupoval z hory s deskami Desatera), i jako ti, kteří žili dlouho před Ježíšem - doklad, že Bůh není Bohem mrtvých, ale Bohem živých. Je to však zatím jen na chvíli: po odchodu z hory je Ježíš opět, jak říká Luther, Bohem skrytým ve svém protikladu s perspektivou kříže; to ani nezatajují obě starozákonní postavy, které podle Lukáše s Ježíšem hovoří o jeho „odchodu“, který se měl naplnit v Jeruzalémě - doslova „exodu“, což je slovo, které má konotace velikonoční události. Také učedníkům není dopřáno na hoře „rozbít stany“ a zevlovat tam v blaženém vidění; vracejí se s Ježíšem zpátky do tohoto světa, ve kterém mají svůj úkol.
Plný význam prožitého pochopí až ve světle Velikonoc, kdy se i oslavení Ježíšova lidství stane definitivním skrze vzkříšení. Kristus byl však vzkříšen i jako „prvotina těch kteří zesnuli“ (1K 15:20) a i v nedělní epištole Pavel píše o tom, že „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě“. Co to znamená, píše apoštol Petr jen o pár veršů dříve před vzpomínkou na událost proměnění: skrze Boží zaslíbení se stáváme „účastníky božské přirozenosti“ (mimochodem, další postrach „jednorozměrných“ teologů). V pomyslné ikoně proměnění tak naše místo na obraze není jen mezi zmatenými a rozespalými učedníky, ale i mezi Mojžíšem a Eliášem - mezi těmi, kteří svědčí o Kristu a ukazují na něj a na jejichž tváři se odráží sláva Páně.