Minulou neděli jsme v biblických čteních „načali“ dvanáctou kapitolu prvního listu sv. Pavla Korintským. Apoštol v nich mluvil o duchovních darech, které nikdo nemá sám pro sebe, ale každý ku prospěchu celku, a to platí jak o jednotlivcích v rámci jednoho místního společenství (sboru, farnosti), tak – a to jsme si aktuálně uvědomili na začátku tohoto „ekumenického týdne“ - i pro celé církve, denominace a „jednoty“, i na této úrovni se svými rozličnými dary a tradicemi můžeme vzájemně obohacovat k našemu společnému růstu. Tato rozmanitost forem života Kristovy církve byla způsobena buď „po dobrém“, růzností kultur, ve kterých se naše křesťanská víra rozvíjela, nebo „po zlém“, spory a rozděleními, kde každý považoval svůj důraz za ten nejdůležitější. Důležité ale je, že u kořene všech dobrých darů, které máme, je jeden Duch, jeden ten „dech života“, který nás oživuje jako jediné Kristovo tělo, společenství, které na zemi mezi ostatními lidmi (i dalším stvořením) zpřítomňuje Ježíšovu lásku a naději na jeho příchod.
Pavel v dnešním textu, který jsme slyšeli, tento obraz těla dále rozvíjí. Jednotlivé křesťany v církvi přirovnává k různým údům, končetinám a orgánům; každý z nich má jiný tvar a nějak jinak funguje, ale všechny slouží jednomu tělu, jednomu organismu a jenom takhle dohromady mají svůj smysl a význam. Opak by byl docela absurdní, jak to ostatně apoštol sám naznačuje, s jistou dávkou (chtěného či nechtěného) černého humoru: představme si, že by se například ruka vzbouřila, že nebude spolupracovat s nohou, okem, uchem atd. Představme si, že by ruka řekla: „tak a od teďka jsem tělo jenom já, nebo maximálně ještě druhá ruka“. A tak by se třeba uřízla, aby se zbavila těch ostatních, podle svých představ zbytečných orgánů. Jistě uznáte, že v roli samostatného organismu by samotná ruka daleko nedošla – skončila by někde v mražáku nebo v lihu, její jedinou šancí by bylo (pokud by nechtěla skončit jako mrtvý exponát v anatomickém muzeu), že se doktorům podaří ji zase přišít ke zbytku těla. Nad absurditou takové situace se jistě zasmějeme nebo naopak otřeseme (každý podle své nátury), ale když si to promítneme z metafory zpátky do církve, nesmějeme se nebo neotřásáme se někdy sami nad sebou? Netoužíme někdy po tom, aby v našem církevním „organismu“ byli jen křesťané „jednoho střihu“ (nejlépe toho našeho) – samé ruce, ale žádné oko, ucho nebo noha? Nebude pak, jak psal J. A. Komenský v komentáři k Řádu jednoty „duchovní tělo, církev, [...] podobno tělu červa, kterýž všechen má údy jednostejné“ a ne tělu Krista? „Odstraň rozdíl hlavy a těla, očí a uší, jazyku a srdce, rukou a nohou: zdaž nebude z toho netvor? Ó jakž dobré jest, nechtít býti moudřejším, nežli sám Bůh jest!“
Apoštol pak dále pokračuje: i částem těla, které ze studu zahalujeme oblečením, protože pohled na ně pokládáme za neslušný, prokazujeme oblékáním jakousi zvláštní péči a – tedy podle sv. Pavla – i jakousi výsadu nebo čest. A i zde Pán Bůh jedná podobně: ty, které lidé snadno přehlédnou nebo se na ně dívají svrchu a s despektem, Pán Bůh „obléká“ hojnější důstojností a vybavuje je obdarováními – i ku prospěchu těch, kteří se pokládají za ty hlavní a důležité podle lidských měřítek. Vždyť si můžeme vzpomenout na začátek tohoto Pavlova listu: Není mezi vámi mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených … co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, ... aby se žádný člověk nemohl chlubit před Bohem (1K 1:26-29). Konec konců, i z toho inauguračního kázání Pána Ježíše v nazaretské synagoze můžeme vidět, jaká byla jeho hlavní „klientela“: chudí, slepí, spoutaní a zdeptaní, ti, které dobové židovské sekty (esejci) pokládaly za nehodné vstoupit do Božího království. To jsou ale přesně ti, ke kterým je Ježíš „v moci Ducha“ poslán. V moci téhož Ducha, který vírou a křtem vytváří jedno tělo i z nás.
A tak se zkusme třeba (místo úvah o vlastní důležitosti a nepostradatelnosti) někdy zamyslet nad tím, zda třeba nějaký náš bratr nebo sestra, kterých jsme si doposud jen málo všímali, nemají nějaké obdarování, kterým mne nebo i ostatní mohou obohatit nebo nás už dokonce třeba i obohatili v minulosti – a může to být třeba i nějaká na pohled nenápadná věc. A (jako taková malá tečka za ekumenickým týdnem) pouvažovat o tomtéž i z pohledu celých církevních společenství.