V evangelijním textu, který jste právě slyšeli, jsme přečetli druhou část slavného Janova Prologu, předmluvy či předzpěvu jeho evangelia, kde opěvuje Božího Syna, který se stal člověkem, slovo učiněné tělem. První část jsme si vyslechli, když jsme se viděli naposledy, na Boží hod, a dnes, o druhé neděli po Vánocích slyšíme díl druhý.
Ve slavnostních, prosvětlených, nádherných slovech ale slyšíme jakoby i temné tóny: Na světě byl, svět skrze něj povstal - ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního - ale jeho vlastní ho nepřijali. Jakoby všechna ta „paráda“, všechno to Boží angažování se ve světě, všechno to nasazení pro člověka přišlo vniveč. Nepoznal ho „svět“ v kráse stvoření – ale nepřijali jej ani „jeho vlastní“, ať už tím myslíme celou lidskou rodinu, nebo vyvolený Boží lid.
Jízlivý kritik by se mohl ušklíbnout – není vhodnějšího biblického verše na dobu po Vánocích: sváteční atmosféra odeznívá, světský rozhlas, televize a noviny přestávají dávat i tu trochu duchovních úvah, pořadů a příběhů, které nám milostivě nabídly o svátcích a svět se vrací do svých starých vyjetých kolejí, jakoby ani tentokrát nezazněla dobrá zpráva: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán“. Svět kolem nás zpíval: „člověk jest vykoupen / radujme se!“ - ale neraduje se z vykoupení; lidé četli na jesličkách „Sláva na výsostech Bohu“, ale nechalo je to chladnými, neslaví Boha, nejsou vděční za jeho dobrou vůli. Svět ho nepoznal, jeho vlastní ho nepřijali.
V ekumenickém lekcionáři je jako varianta evangelijního textu pro dnešní neděli příběh o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámě: tam čteme dokonce i o Josefovi a Marii, o Ježíšových nejbližších lidech, jak projevili poměrně málo porozumění pro Ježíšovu touhu po Boží blízkosti, potom dále v evangeliu čteme, jak se jej jeho rodina snažila odtáhnout pryč od zástupu v obavě o jeho duševní zdraví. A přitom to byli lidé, kteří se o pár stránek dříve dali Bohu zcela k dispozici, nechali si od něj obrátit život zcela naruby, přijali rozhodnutí, které nebylo ani pro jednoho z nich jednoduché, aby se mohl uskutečnit zázrak Vánoc. I Josef s Marií se mohli po tom sledu prazvláštních událostí vrátit k životnímu stereotypu palestinského řemeslníka z malého města a jeho ženy, z nějž je jen někdy vytrhne občasná výstřednost jejich výjimečného syna.
Mohli bychom už už propadnout zklamání, že i pro biblické svědky vánoční událost takto vyšuměla, ale při bližším pohledu zjistíme, že tomu tak docela není. O Marii se u sv. Lukáše dozvídáme, že přestože asi úplně nerozuměla tomu, co se v událostech spásy děje, zachovávala ty věci v srdci svém (Lk 2:51). Jako malý žhavý uhlík ve zdánlivě vyhaslém popelu, ze kterého ale můžeme rozfoukáním a přiložením nového paliva znovu roznítit velký oheň. A tak sice Marii můžeme vidět jak plísní malého Ježíše nalezeného v chrámu, můžeme ji snad vidět i ve skupince příbuzných, kteří chtějí kázajícího Ježíše odvést domů, aby nedělal rodině ostudu, nakonec ji ale vidíme mezi apoštoly, jak po Kristově vzkříšení spolu s ostatními dostává dar Ducha svatého, vidíme ji jako svědkyni svého Syna, svědkyni víry.
Podobný poznatek můžeme udělat i u našeho oddílu od evangelisty Jana: Svět ho nepoznal, jeho vlastní ho nepřijali, ale těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. I zde tedy vidíme, přes všechno odmítání nebo ignorování, další „žhavé uhlíky“, ze kterých může vzplanout velký oheň – ty, kteří Ježíše přijali a věří v jeho jméno. Můžeme tu slyšet jakoby ozvěnu toho, co Bůh kdysi řekl ústy proroka Izaiáše: mé slovo se nevrátí ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal (Iz 55:11). To co koná Bůh, není bumerang nebo hrách na stěnu, je to něco, co dělá z lidských dětí děti Boží, ze stvoření dosavadního stvoření nové.
Co to znamená být Božím dítětem, to jsme slyšeli v dnešním čtení z listu Efezanům: je to požehnání a dar odpuštění, ale i povolání k tomu „být chválou Boží slávy“, být dobrým svědectvím o všem dobrém, co Bůh koná. A Pán Bůh má velké plány: apoštol píše, že chce všechno, doslova „ty co jsou v nebi i ty co jsou na zemi“, přivést k jednotě („jedné hlavě“) v Kristu.
Já věřím, že i z těchto Vánoc, ačkoliv se mohou jakkoliv jevit jako již vychládající popel každoročně se opakujících tradičních svátků, mohou zbýt v srdcích takové „žhavé uhlíky“, které se jednoho dne mohou rozhořet ve velký plamen. Kéž Pán Bůh žehná všem, kdo letos slyšeli dobrou zprávu o narození Božího Syna a vzbudí v nich odpověď víry, naděje a lásky.