Příští týden, od pondělka do neděle, je každoroční týden modliteb za jednotu křesťanů; scházíme se proto, abychom se s bratry a sestrami z ostatních církví modlili za překonání mnoha rozdělení, která si jako dědictví minulosti ještě za sebou vláčíme dál. Tyto snahy se uskutečňují už téměř sto let, ale v poslední době se zdá, jakoby ta dobře nastoupená nadějná cesta někde uvízla, zasekla se, možná se i někde zastavila. Velký kus jsme ušli společně, ale pak jsme se jakoby zarazili, máme strach, že bychom dalšími kroky popřeli sami sebe, čekáme, že další krok musí udělat ten druhý, ne my. V mnoha společenstvích zavládl jakýsi pesimismus a tak tam jsou najednou slyšet čím dál silněji hlasy, které vybízejí zpátky k ústupu za bezpečné hradby vlastních učení a tradic; místo podaných rukou vytáhnut zase kanóny na cimbuří. Úspěšná drzost islámských teroristů a jiných náboženských fanatiků jakoby potvrzovala představu, že snaha o hledání společné cesty byla zbytečnou ztrátou času a i na duchovním poli vyhraje ten, kdo má tvrdší lokte a bojovnější náturu.
Apoštol Pavel, z jehož dopisu jsme četli dnešní druhé čtení, řešil v malém podobnou trucovitou zaťatost v korintském sboru – jistě si vybavujete, jak tam byla strana Petrova, Apollova a koneckonců i strana příznivců samotného Pavla, a zastánci každé z nich se hašteřili, že pouze oni jsou – když už ne jediní praví tak alespoň – ti nejlepší křesťané; každý měl na své straně něco extra: „petrovci“ zákon a tradice, „apollovci“ moudrost a učenost, „pavlovci“ zase nadšení a různé mimořádné dary; každý se zaklínal nějakým slavným apoštolským jménem a výsledkem byla rozhádaná církev, kde se všichni trumfovali, kdo má víc Božích darů a je tím pádem lepší křesťan. Ten úryvek z 12. kapitoly 1. Korintským o duchovních darech je celkem známý text; sv. Pavel v něm zdůrazňuje, že pokud má někdo nějaký dar, nemá ho sám pro sebe, ale ve prospěch celku, jedině jejich poskládáním dohromady může růst a rozvíjet se zdravá a vyvážená církev.
My jsme zvyklí vnímat to na úrovni jednotlivého místního sboru, za těmi „obdarováními“ vidíme často i různé praktické dovednosti: jeden dobře čte, druhý pěkně zpívá nebo doprovází na nástroj, další se umí hezky pomodlit, jiný je ochoten pomoci s nějakou technickou věcí, někdo zase ví, kde sehnat penízky nebo jak s nimi šetrně hospodařit. To jsou jistě důležité a potřebné věci, ale kdyby každá zůstala jen sama o sobě, tak se společenství bude vyvíjet nějakým jednostranným a nezdravým způsobem – buď z nás budou nábožní mimozemšťani zcela mimo realitu tohoto světa, nebo se sbor promění v sice technicky a ekonomicky perfektně šlapající organizaci, ale zcela bez ducha, zbude z něj maximálně akorát chabá konkurence nějakého kulturního střediska nebo centra volného času.
Zkusme si ale představit, že by to takto fungovalo nejen na úrovni jednoho místního sboru (ať už v Korintu nebo kdekoliv jinde), ale že by to tak chodilo i na úrovni celé všeobecné církve Kristovy v prostoru i v čase. Možná bychom zjistili, že mnoho rozličností, které jsou mezi námi, nejsou jen následky starých sporů a současných neústupností, ale že vzniklá rozmanitost může být také vzájemným obdarováním, že pyšný postoj „my máme všechno a vy jste jen odvar“ nemusí být tak úplně pravdivý. Pro začátek třeba stačí uznat, že i skrze toho druhého působí Duch svatý k mému duchovnímu růstu a zrání, i když třeba jinak než bych si představoval a než by mi to vyhovovalo. Vždyť i apoštol napsal, že nikdo nemůže říkat: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Pravda, sice sám Pán Ježíš řekl: Ne každý, kdo mi říká: „Pane“ vejde do království, to ovšem neřekl proto, abychom soudili druhé a dívali se na ně přes prsty, ale abychom se sami zamysleli nad sebou, zda je náš vztah k Bohu upřímný a nepokrytecký. Vždyť na druhé straně řekl o jakémsi „nezávislém“ exorcistovi, který vymítal zlé duchy Ježíšovým jménem, ale s apoštoly nechodil: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit.“ (Mk 9:39). A tak se možná navzájem potřebujeme, nejen jako jednotliví človíčkové v rámci jednoho místního sboru, ale i jako různé jednotivé církve v rámci obecné Církve Kristovy: naše bohatství a obdarování (třeba bohatá tradice práce s Písmem svatým) může posloužit jiným církvím, ale ony mohou stejně tak dobře obdarovat i nás, třeba formami bohoslužby nebo duchovního života. Možná tady, u pokory a uznání toho, že se vzájemně potřebujeme, že nikdo z nás nemá všechny Boží dary proto, aby se mohl vytahovat nad druhé, začíná cesta k překonání všech mělčin a mrtvých bodů, na kterých uvízne sbližování křesťanů.
Přeji tedy i vám požehnaný start do „ekumenického“ týdne a také otevřené srdce k tomu, abyste uměli ze svých obdarování nejen dávat, ale také z obdarování druhých přijímat, vždyť rozličné dary které máme mají jeden zdroj v jednom Duchu, který nás vede ke společnému vyznávání že Ježíš je Pán. A to je důležité proto, aby svět – který bedlivě sleduje naši důvěryhodnost i na tom, jak se k sobě chováme – aby svět uvěřil.