Milí přátelé v Kristu,
možná vám ta dnešní bohoslužba přijde trochu zvláštní: zpíváme velikonoční písně, čteme velikonoční texty o vzkříšeném Ježíšovi – a přitom už jsou Velikonoce daleko za námi. Jako každý rok jsme na Velký pátek prošli pašijním příběhem a na Velikonoční neděli se zaradovali nad happy endem o zmrtvýchvstání – a hotovo. I ve světě za zdmi kostela už pomlázky a ošatky na koledu dávno putovaly do skříně (sklepa, na půdu…) a mezi tím už nám kalendář přinesl a odnesl kde co jiného (Den učitelů, Světový den zálohování dat, Apríl, Mezinárodní den ptactva, Mezinárodní den dětské knihy, Mezinárodní den boje proti nášlapným minám, Den vzdělanosti, Mezinárodní den Romů etc). Budiž, v církvi si ještě neděli poté vzpomeneme na zpozdilého apoštola Tomáše, kvůli kterému se Pán Ježíš musel obtěžovat za zavřené dveře ještě jednou, ale protahovat to dál – není už to trochu taková nadstavovaná kaše, pořád se k Velikonocům vracet?
Možná nám na to odpoví dnešní čtení z Janova evangelia. Je to text trochu trochu zvláštní – když si čteme i předešlé kapitoly, tak to vypadá, jako by Jan už jednou chtěl svoji knihu ukončit (tak jako ostatní evangelisté), ale pak si to rozmyslel a ještě cosi připsal (buď on nebo nějaký jeho učedník). Ještě jednu kapitolu s našim dnešním příběhem o setkání Ježíše s učedníky u galilejského jezera.
Máme tu tedy 7 apoštolů – „známé firmy“ jako Petra, Jakuba, Jana, Tomáše, pak Natanaela a ještě dva nejmenované – snad ti z Ježíšových učedníků, kteří pocházeli z Galileje a původně se živili rybařením. K tomuto způsobu obživy se ostatně vrací i teď. Už staří církevní otcové si lámali hlavu proč. Opustila je odvaha pokračovat v Ježíšově díle? Přešli z bezradnosti na plán „B“? Nebo se k původní práci vrátili prostě proto, že došly zdroje (třeba proto, že se komunita původních podporovatelů Ježíšova hnutí po jeho ukřižování rozpadla)? Sv. Řehoř píše, že by to koneckonců samo o sobě nebylo nic špatného – alespoň v případě Petra a spol., chytat ryby přece není žádný hřích; to kdyby si takový Matouš sedl zpátky do celnice – to už by byl problém vetší, ale o tom se v Bibli naštěstí níc nepíše. Konec konců apoštol Pavel také šil stany i při své apoštolské službě (a stejně měl od svých protivníků pořád na talíři, že je „vyžírka“). Tak proč ne Petr, Jakub a Jan?
Evangelista ovšem žádná taková dilemata neřeší, Petr se prostě rozhodne jít rybařit a ostatní jdou s ním, alespoň v tomhle drží pohromadě. O pocitech a motivech ani slovo. Za řeč ovšem nestojí ani úlovek, který je tuto noc vlastně veškerý žádný. Nedaří se. A tu se v šeru objeví na břehu nezřetelná postava – „hej, mládenci, nemáte něco k zakousnutí?“ Potenciální zákazník ale asi tentokrát ostrouhá, smůla, nemáme. Záhadný neznámý jim dá tip: zkuste to na pravoboku. Možná se v rybaření vyzná, možná ne, ale co, stejně není co ztratit… a ono to vyšlo! Síť plná ryb možná učedníkům připoměla situace které mnohokrát zažili (dé ja vu) a milovaný učedník už ví, odkud vítr fouká: „To je Pán!“ „To je Ježíš!“ Petr se jako muž činu vrhá do vody a brodí se ke břehu. A domnělý zákazník se náhle projevuje jako hostitel – na břehu už je barbecue s rybou a chlebem, pojďte se přidat, radostné setkání vrcholí společným jídlem, který Ježíš rozděluje.
Setkání vrcholí, ale nekončí. Je tu ještě něco, co leží mezi Ježíšem a Petrem: Petrovo selhání na veleknězově dvoře během Ježíšova výslechu. Petr, který se zapřísahal, že nikdy neodpadne, Petr, který sliboval nezapřít, i kdyby ho to stálo život, Petr, který chtěl jít s Ježíšem až na smrt – a pak Ježíše postupně (i potupně) třikrát ze strachu zapřel – a pak zakokrhal kohout a následovaly slzy po tváři a svědomí na kaši. Ano, Kristus vstal z mrtvých a prohra se obrátila v triumf, ano, litoval a plakal – ale lítost ještě není smíření a odpuštění. Dost možná, že mu i to hřejivé ohniště s rybí pečínkou v sychravém ránu připomnělo jiný oheň, oheň, u kterého se také ohříval a který byl němým svědkem jeho vlastní prohry. Pojďme si o tom promluvit, Petře.
Možná, že Petr chtěl vyklopit, co všechno pokazil a podělal, ale Ježíš se k minulosti nevrací. Petře, jak jsi na tom teď? Miluješ mne víc než kdokoliv cokoliv? Miluješ mne vůbec? Petrova velikášská slova a gesta jsou najednou ta tam. Ano, Pane, mám tě rád. Méně silné výrazivo („mám tě rád“ oproti „miluješ mne?“) je snad výsledkem mezi upřímným a silným vztahem k Ježíšovi a vědomím neschopnosti dotahovat nároky vztahu až do konce; Ježíš nakonec také přistoupí na Petrův slovník: „máš mne tedy rád“? Trojí vyznání je snad symbolickým odčiněním trojího selhání, ale zajímavé je, že již při první odpovědi Petr dostává úkol: „Pas (krm) mé beránky“, „pečuj o mé ovečky“. Ježíš užívá těchto zdrobnělin: „ovečka“ či „beránek“ jsou v Bibli obrazem slabého tvora a právě k péči o tyto „maličké“, tyto slabé, je Petr povolán.
Příběh o setkání u Galilejského jezera a o Petrově pastýřském pověření ukazuje možná ještě silněji než příběh o setkání za zavřenými dveřmi, na jednu důležitou věc, která vyplývá z Velikonoc: na odpuštění a smíření. Na vyděšené schované učedníky v Jeruzalémě Ježíš dýchá, aby jim svěřil dar odpuštění – dar, který sami dostávají, ale mají ho také šířit dál. V našem oddíle to dostává konkrétní obrysy: po společném jídle jako místě smíření dostává ten, který kdysi selhal a pak šel do sebe, nejen příležitost sám začít znovu, ale také možnost být tímto svým novým začátkem posilou ostatním slabším, selhávajícím, nalomeným a doutnajícím.
Říká se, že proto, aby člověk pomohl druhým, nemusí procházet stejným problémem sám, například odborníkem na léčbu alkoholismu nemusí být alkoholik apod. V našem případě však není lékařem Petr, ale Ježíš, rány minulosti neléčí člověk, ale Bůh. Petr tu není jako „odborník“, ale jako svědek; jako ten, kdo může zkušenost s vlastním selháním, ale i s Božím znovu-přijetím přetavit v povzbuzení pro ty, kteří se vyrovnávají s vlastními stíny minulosti.
A to je také význam Velikonoc. Křesťanské Velikonoce nejsou jen pamětním svátkem, který se připomene jednou za rok. Je to stálý zdroj odpuštění a smíření v Kristově smrti a zmrtvýchvstání, i stálý zdroj posily a naděje ze svědectví učedníků, kteří se se Vzkříšeným setkali a toto odpuštění zakusili sami ve svém životě. To činí z Velikonoc realitu víry, žitou v křesťanském životě každý den, realitu, která se nám znovu a znovu připomíná každého „prvního dne po sobotě,“ kdy je zmrtvých vstalý Ježíš uprostřed svých učedníků, prostřednictvím svého hlasu, který slyšíme z evangelia – hlasu, který nám ukazuje, na které straně máme „zalovit,“ ale také prostřednictvím společného stolu Eucharistie – výchozího bodu odpuštění a smíření s Bohem i mezi lidmi.