„Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven.“ To jsou slova, která (v trochu pozměněné podobě) říkáme, když se u Večeře Páně setkává naše nedokonalost a nedostatečnost se svatým tělem a krví Beránka Božího, který zemřel za hříchy světa. Vyjadřujeme jím ten zvláštní rozpor křesťanské víry, kdy
-
na jedné straně cítíme, že i přes veškerou snahu naše vlastní spravedlnost, toto naše (Plzák) „vetché frajerství“ (kterým možná tu a tam oblbneme naše bližní) v ohni Boží svatosti neobstojí;
-
na druhé straně ale také víme, že bez živého společenství s Bohem, bez jeho mocného slova v Evangeliu nebo viditelného ve svátosti, duchovně chátráme a nakonec i hyneme.
Z přečteného oddílu evangelia jste jistě poznali, že tato věta pochází z příběhu o tom, jak Ježíš uzdravil vážně nemocného sluhu římského setníka. Příběhů o uzdravení všelijakých chorob těla i duše máme v Bibli přehršel, povrchní pozorovatel by mohl říct, že by si Ježíš mohl málem dělat čárky jak na pivním tácku nebo zářezy na pažbě, a pak by stačilo jen ukázat: „ještě nevěříš, že jsem Mesiáš? Podívej: TOLIKRÁT!“ Čím je zvláštní ten dnešní příběh, aby nebyl tak říkajíc do počtu; aby nám stál za to, věnovat mu celé jedno (dnešní) kázání?
Římský setník. Voják, nižší důstojník, velí oddílu sta mužů. Na tom není nic zvláštního, dokud si neuvědomíme, že je to vlastně nepřítel. Okupant. Něco jako německý voják r. 1939 nebo sovětský voják r. 1968. Jak bychom se dívali na Ježíše, který by nám v ponížené a znásilněné zemi dával za vzor víry oficíra wermachtu nebo posrpnového „bratrského vstupce“? Koledoval by si jistě o úraz, nějakou „nehodu“ v temné uličce, za domem, mezi popelnicemi.
Pravda, tento okupant asi není úplně typický. Snaží se zemi, ve které (asi ne úplně dobrovolně) prosazuje zájmy cizí moci, ukazovat přívětivější tvář světa, který zastupuje. Přispěl na stavbu či opravu synagogy. Možná toto, a jiná podobná gesta, udělal z čistě politických důvodů, možná ale tak trochu i z pocitu studu, z důvodu cti nebo třeba i ze sympatií. Bible nemluví o tom, zda také uvěřil v toho, na jehož svatostánek věnoval své finance. U místních Židů si však zjednal uznání, dokonce jdou za něj orodovat u Ježíše. Setník má takový respekt k tradicím porobeného národa, že když se Ježíš přiblíží k jeho domu, ví, že vstup k Římanovi by Žida poskvrnil a tak ho raději zastavuje ještě v bezpečné vzdálenosti. On, na jedné straně představitel „nadřazené civilizace“ v této barbarské provincii ví, že jako pohan není pro vyznavače Hospodina – z náboženského hlediska – o mnoho více než pes.
Náboženství v Ježíšově době vytvářelo zdi mezi lidmi – mezi Židy a nežidy, mezi tzv. dokonalými a těmi, kteří na jakoukoliv snahu vyhovět parametrům raději rezignovali. Ježíš protentokrát hranici fyzicky nepřekročí. Udělá ovšem něco ještě horšího: „takovou víru, jako má tento pohan, jsem neviděl nikde v Izraeli, v Božím vyvoleném lidu.“ Zkusme si to představit: zástup, který právě vyslechl Kázání na hoře (u sv. Lukáše vlastně Kázání na rovině), který poslouchal, že jejich spravedlnost má převyšovat zákoníky a farizeje, tedy ty nejzbožnější z Židů, dostane najednou za vzor tohoto snaživého neobřezance, který v kritickém okamžiku vsadil na Ježíše – a vyšlo to.
Ježíš bourá zdi mezi lidmi – i zdi, které navršilo jeho vlastní náboženství, náboženství, které mělo připravit lidi na jeho příchod. Symbolem těchto bariér mezi lidmi byly fyzické zdi chrámu, na nichž byly strašidelné nápisy, že pohanům je do prostoru svatyně zakázán vstup pod trestem smrti. V prvním čtení (SZ) jsme vyslechli modlitbu stavitele tohoto chrámu, krále Šalamouna. Po mnoha prosbách za Izrael se Šalamoun překvapivě obrací k Bohu i za „cizince“, kteří nejsou z Božího lidu, za ty, na které hledíme podezíravě, zkoumavě a s obavami, [jak to trochu zaznívá z původního hebrejského slova pro cizince (nokrí)]. Smyslem Božího chrámu není být chloubou Izraele (dnes bychom řekli „nositelem národní identity“), ale „aby všechny národy země poznaly tvé jméno a měly tě v úctě tak jako tvůj lid Izrael.“ „Můj dům je domem modlitby pro všechny lidi“, říká rozhněvaný Ježíš penězoměncům, které vyhnal z chrámu.
Ježíš bourá zdi mezi lidmi – tak to učil i sv. Pavel, který psal dopis Galaťanům, ze kterého jsme dnes také vyslechli úvodní slova. Učitelé falešného evangelia přišli znovu tyto zdi stavět – nedáte-li se obřezat, nebudete-li zachovávat takové a makové náboženské zvyky, spása v Ježíši Kristu pro vás není. To však není Boží dobrá zpráva „všemu světu.“ Proto se Pavel tak důrazně ohrazuje proti tomuto výkladu, volí tak tvrdá slova: „Budiž proklet!“ každý, kdo tvrdí že víra staví zdi mezi lidmi a činí z nich otroky náboženských či jiných zvyků.
Bratři a sestry, sešli jsme se v chrámě (byť ne našem), který byl také postaven k slávě Božího jména, jako ten Jeruzalémský. Při letošní Noci kostelů jsme se ho pokusili otevřít všem těm „cizincům“ z našeho města, tedy těm, kdo nepatří do naší církve, pokud vůbec patří do nějaké. Také jsme v něm (byť takovou trochu symbolickou cestou) mohli absolvovat Ježíšovo Kázání na hoře. Kostel (ale přeneseně i třeba naše konfese, naše tradice apod.) se mohou stát takovou jakousi „pevností“, ve které se choulíme za zdí, která nás odděluje („chrání“) před ostatními. Obojí se ale také může stát místem setkání, místem modliteb, přímluv jedněch za druhé, tak jak se Šalamoun přimlouval za neznámého „cizince“, židovští starší za pohanského setníka a setník sám za svého nemocného služebníka. Může se stát také místem uzdravení. Vždyť žádný z nás – ani členů sboru, církevníků, ba ani farářů „není hoden“, aby Ježíš „vešel pod jeho střechu“, ale každý potřebuje jeho slovo, aby „byla uzdravena“ jeho duše, jeho vztah, jeho rodina a pospolitost, jeho smysl života.
Amen.