Máme dnes třetí neděli adventní, které církevní tradice říká Gaudete, „Radujte se“, podle prvních slov textu sv. Pavla z listu Filipským, který jsme slyšeli v introitu a v druhém čtení. Po varovných obrazech příchodu Páně a jeho dne v prvních adventních nedělích je jakoby takový první povzbudivý úsměv na vážné tváři, první květina v tajícím sněhu, první durový akord v temné mollové melodii. Apoštol jakoby navazoval na povzbudivá slova Pána Ježíše, které jsme slyšeli před čtrnácti dny: „napřimte se a zdvihněte hlavy“.
„Radujte se!“ „netrapte se!“ - apoštol mluví v rozkazovacím způsobu. My víme, že taková ta obyčejná lidská radost – to není něco, co si člověk může přivodit na něčí rozkaz; ta buď je nebo není. Jinak je to přetvářka – někdy s dobrým úmyslem, jako když se třeba ustaraní a smutní rodiče snaží před dětmi tvářit vesele, aby je neznejišťovali a nekazili jim důvěru v to, že život je dobrý. Nebo „radost“ pod hrozbou represí: řada z nás si ještě pamatuje „povinné jásání“ za minulého režimu s mávátky a transparenty, kdo patřičně nejásal, měl pak potíže. Nebo umělá radost v soudobé spotřební společnosti: bezstarostní lidé v reklamách, kterým se máme podobat, americké heslo keep smiling, „zachovej úsměv“, abys ve firmě nebo v partě nešířil „blbou náladu“, nahraný smích po replikách v sitcomech, abyste měli pocit, že se bavíte, i když se nebavíte. Koneckonců, faleš takové „radosti“ zná i Bible: jistě si vzpomeneme na 137. žalm, kde zajatí Izraelci naříkají „při řekách babylonských“ a stěžují si Hospodinu, že je jejich žalářníci nutí, aby zvesela spustili nějakou tu siónskou „hitovku“.
A přesto má Pavel tu troufalost filipské křesťany a křesťanky k radosti vyzývat, a jistě tím nemyslí, aby se přetvařovali, „povinně jásali“ nebo „zachovávali úsměv“. Vždyť i od něho samého by to znělo nevěrohodně – seděl ve vězení a jeho vyhlídky nebyly moc růžové, podle tradice nakonec přišel o hlavu, podobně jako Jan Křtitel, o kterém jsme četli v dnešním evangeliu. Víme, že Jan v base propadal pochybám a depresím – hlásání Božího království skončilo kriminálem a i ten Ježíš je nějaký jiný než Mesiáš, kterého si představoval – žádná sekera a lopata, žádná apokalyptická bitva. A přesto i do jeho tmavé kobky prozařují slova proroka Izaiáše, která se v Ježíšovi naplňují – nemocní se uzdravují a chudým se hlásá „radostná zvěst“. Pavel by mohl ve stejné situaci chmurně přemítat stejně jako Jan – ale on se nedožaduje, aby ho někdo zvnějšku „nadopoval“ radostí, on se ji naopak snaží šířit i ze své cely ven!
Ta Pavlova radost bude asi přeci jen trochu něco jiného než naše radost když vyhrajeme ve sportce, dostaneme vytoužený dárek, urodí se nám na zahradě nebo se nám dítě či vnouče dostane na školu. Pavel ji charakterizuje jako „radost v Pánu“. A hned uvádí důvod této radosti, „Pán je blízko“. Pán je blízko, nejen v tom svém slavném příchodu na konci dějin, v den který neznáme, který přijde jako „zloděj v noci“, ale i nyní, ve svých „malých adventech“, příchodech do srdcí i jednotlivců i do společenství těch, kdo v něho věří. Prorok Sofoniáš i prorok Izaiáš oba dva zdůrazňují: Hospodin, tvůj Bůh je uprostřed tebe. Ta slova jsou určena „dceři siónské“, obyvatelce Božího města pokoje, tedy těm, kdo náležejí (jak praví Augustin) do „města Božího“, kdo v něho věří a mají s ním společenství. A to je i základ Pavlovy radosti: „žiji ve víře v Syna Božího“, „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Bůh je uprostřed jeho žaláře, je i uprostřed malé komunity věřících ve Filipech. I za pochmurnými zdmi věznice může „čerpat vodu z pramenů spásy“, chcete-li „z pramenů vysvobození“, jak to překládá Martin Buber.
Nedávno jsem psal pro jeden časopis článek o adventních duchovních písních v evangelické církvi. Při studiu materiálů jsem narazil na životní příběh jednoho textaře, který mne velmi oslovil a svým způsobem by mohl být dobrou illustrací toho, o čem zde mluvíme. Ve zpěvníku máme píseň Noc ke konci se kloní (č. 277), kterou složil, původně jen jako báseň, německý novinář (syn evangelického faráře) Jochen Klepper. Text písně vznikl roku 1937, v ponuré době nadvlády nacistů a příprav na druhou světovou válku. Konce válečných hrůz se bohužel autor nedožil – společně se svojí ženou – Židovkou – si dobrovolně vzali život před jejím transportem do plynu. Přesto tato písnička (někdy si ji můžeme zazpívat) vyzařuje adventní naději Kristova příchodu do tíživých nejistot současného světa a i vzdor tragickému konci autorova poslední slova zapsaná v jeho deníku zněla „umíráme spolu s pohledem na obraz požehnaného Krista, který nás obklopuje“. Podobná svědectví o adventní naději a radosti vzdor krutým vnějším podmínkám máme i od v konentráku umučeného známého theologa Dietricha Bonhoeffera (píseň Moc předivná) a dalších trpících Božích svědků.
Radost, ke které nás tedy apoštol povolává, pravá adventní radost, má pramenit ne(jen) z toho, že blízko jsou Vánoce, ale především z toho že blízko je Pán. Je to pozvání do Boží vlastní radosti, radosti „v Pánu“, radosti otce z návratu ztracených dětí, radosti Ježíše na svatbě v Káně a u stolu s celníky a hříšníky, radosti uvnitř Boží Trojice z lásky mezi Otcem, Synem a Duchem. A to je radost kterou nám nemůže vzít žádný kriminál nebo koncentrák, ani žádná krize, bankrot nebo osobní prohry.
Marana tha! Přijď, Pane Ježíši.