- Můj kolega pracuje jako redaktor v křesťanské televizní stanici, která si dala do podtitulu: „televize dobrých zpráv“. Provozovatelé stanice tak chtě či nechtě upozornili na smutný jev, kdy zprávy, které se dozvídáme z většiny běžných televizních stanic, ale i z novin a rozhlasu, patří spíše k těm negativním; z pohodlí našeho obývacího pokoje nás média přenesou přímo doprostřed katastrof a tragédií, propírají před námi kde jakou lidskou špínu. Teď o svátcích, aby lidem tolik nekazili sváteční náladu, sice zpravodajství sem tam proloží shoty z kostelů nebo náměstí plných bavících se lidiček, ale nejpozději po Silvestru se zase začneme dozvídat kolikrát vyjeli hasiči a kolik bylo utržených prstů z podomácku vyrobené pyrotechniky, a tak poznenáhlu znovu vplujeme do obrazu světa, který jde od deseti k pěti. Proč to tak je, to vám kdejaký mediální pracovník ochotně objasní: pozitivní informace jsou pro lidi docela nudné, zvědavost a zájem vzbuzují spíše ta negativa; snad je i v každém člověku kousek té „hyeny“ nebo nám pohled na cizí neštěstí dává na chvíli zapomenout na vlastní trápení.
Vize proroka Izaiáše z prvního biblického čtení nám však ukazuje, jak i dobrá zpráva může vyvolat řetězovou reakci: nejprve osamělý hlas zvenčí, odkudsi z hor: „Jsme zachráněni, Bůh to má vše pevně v rukou!“ Dobrá zpráva je pak zesílena radostným křikem strážců na hradbách, šíří se od úst k ústům, od ucha k uchu a ve finále se už raduje všechen lid, všichni obyvatelé města se radují, Bůh je s námi a jeho mocná paže dělá dlouhý nos na všechny, kdo by nám chtěli ubližovat. Možná obyvatelé města na tuto dobrou zprávu dlouho čekali. Nebyl tisk, rozhlas ani televize, telefon ani Internet, které by jim události naservírovaly v přímém přenosu, byl tu jen ten udýchaný zoufalec, jehož nohy šly po horách; možná také (podobně jako posel z bitvy u Marathonu) padl vysílením s posledním slovem svého poselství, možná to přežil bez úhony a ve městě, které tonulo dlouhé dny v nejistotě, se stal rázem hrdinou dne.
První posluchači a čtenáři (Deutero)Izaiáše byli Židé zajatí v Babyloně a tak v nich prorokův obraz vyvolal zcela konkrétní představy – návrat Hospodina na Sión, spása, záchrana – to všechno znamená, že nás Babyloňané jednoho dne po dobrém nebo po zlém pustí a my si znovu vybudujeme Jeruzalém, znovu postavíme chrám. Když pak Babyloňany porazil perský král Kýros, navrátilci ze zajetí dali prorokovi za pravdu a s nadšením se pustili do obnovy zpustlého města. Dějiny nás nicméně mohou poučit o tom, že takto, historicko-politicky pojaté, Hospodinovo kralování na Siónu moc dlouho nevydrželo – nepříjemné nadvlády řeckého Antiocha se sice pod vedením chrabrých Makabejců Židé ještě nějak zbavili, Římané však byli jiní kabrňáci a ani megalomanská přestavba chrámu za vlády Heroda nezabránila jeho úplnému zničení po řadě neúspěšných povstání. Možná podobnou euforii jsme prožívali před 20 lety, když Marta Kubišová zpívala Komenského slova o „návratu věcí do rukou českého lidu“ - stejná slova po první i druhé světové válce připomínali i prezidenti Masaryk a Beneš, záhy ovšem - podobně jako u židovského království – zmizela „vláda věcí českého lidu“ ve chřtánu agresivnějších a silnějších sousedů.
Biblický prorok ovšem vidí trochu dál než jen za obzor dobové politiky. Ani návrat ze zajetí a oprava starých pobořených zdí nejsou konečné Boží slovo. Jistěže v každé historické události, kdy byli lidé osvobozeni od nějaké krutovlády, lze vidět (už od dob vyjítí z Egypta) působení Boha vysvoboditele. To jsou však jen takové „předkrmy“, „ochutnávky“, „demoverze“ hlavního Božího plánu, který už má trvalý a definitivní charakter. Prorok Izaiáš mluví o dni, kdy budou všechny vojenské boty i pláště vyválené v prolité krvi spáleny v ohni, o vysvobození, které nebude trvat jen do doby, kdy na mne dostane zálusk další soused. Tento den je, jak jsme slyšeli ve vstupních slovech naší bohoslužby, spojen s narozením dítěte, Syna, jemuž bude dáno jméno „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“ (Iz 9:5). Je to onen Syn, o kterém praví autor listu Židům: „Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království,“ „Nebesa pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv, svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy neustanou.“
Nejhorším nepřítelem, nejkrutějším otrokářem, od kterého potřebujeme osvobodit, je totiž člověk sám sobě, nebo respektive jeho hřích, jeho zkažené a Bohu odcizené Já. Když se podíváme do dějin, vidíme, že i nejmocnější despotové byli vlastně jen ubohými otroky: otroky žízně po moci a po penězích, otroky podezíravosti a stihomamu, otroky svých rolí, které museli dohrát až do konce. Zlo, které pramení v pýše a sobectví, zlo, za kterým není mocnost z těla a krve, to je protivník, na kterého nestačí ani takoví kabrňáci jako Kýros nebo Juda Makabejský. Je to nakonec sám Pán Bůh, kdo si to celé musí vzít na starost. Ale udělá to překvapivým způsobem. Učiní tak v osobě člověka, jehož životní příběh jde od chudoby korýtka v betlémském chlívku až po nehostinné popraviště na Golgotě. Evangelista Jan nám, jak jsme si už častokrát řekli, Ježíšův život, život „Boha s námi“, přirovnal ke stanu; slovo učiněné tělem doslova „stanovalo“ mezi námi, stan je příbytek chatrný a dočasný, je to ale také příbytek, který jde všude s námi, kamkoliv si usmyslíme jít.
Zlo tak bylo poraženo nikoliv svou vlastní zbraní, nikoliv vnějším ovládnutím a zničením, destrukcí, nýbrž vnitřní proměnou a vysvobozením. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. „Paže“, kterou Hospodin obnažil „před zraky pohanů“, není nenávistně zaťatá pěst, ale důvěřivě vztažená ručka betlémského Dítěte, pomocná ruka podaná Zacheovi, Matoušovi, kamenované cizoložnici a bezpočtu nemocných a postižených, ruka z lásky probodnutá hřebem a pak v odpuštění natažená i k nevěřícímu Tomášovi. A ani spása, kterou uvidí všechny končiny země, není dlouhý nos na naše pohanské sousedy, ale „světlo, které osvěcuje každého člověka“, lákavá nabídka naděje a nového začátku pro všechny lidi.
Zprávy všeho druhu, které posloucháme z mediálního zpravodajství se mění jako v kaleidoskopu, jako na běžícím pásu, který jede čím dál rychleji. Dobrá zpráva Vánoc, zpráva kterou Pán Bůh „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval ústy proroků a v tomto posledním čase promluvil ve svém Synu“, je ale stále tatáž: „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ A to je dobře.