V biblických oddílech, které jsme právě přečetli, jsme slyšeli dvě zprávy o nanebevstoupení Páně (od stejného autora - Lukáše) a k tomu jeden teologický výklad z prostředí rané církve, od sv. apoštola Pavla. U Lukáše touto událostí evangelium končí, kniha Skutků jí začíná. Je to náhoda? Zapoměl Lukáš, že už o tom jednou Theofilovi psal a teď už se trochu opakuje jak senilní dědeček? Nebo tu dělá na začátku jakési malé „retro“, jako autor televizního seriálu, který chce uvést do obrazu diváka, jemuž utekl jeden z dvou set padesáti dílů?
Pokud by tomu tak bylo, asi by Lukáš jako seriálový scénárista příliš úspěšný nebyl. Když bychom si obě zprávy pozorně přečetli, jakoby se mluvilo o úplně jiných učednících. Ti „evangelijní“ s otevřenou myslí naslouchají Ježíšovým slovům, odcházejícímu Ježíšovi se klanějí a pak se radostně vracejí do Jeruzaléma chválit Boha v chrámě. Ti „skutkoví“ mluví o koze, tam kde Ježíš o voze – plánují obnovení pozemského království Izraele – a když Ježíš mizí do nebe, civí za ním s otevřenou nikoliv myslí, nýbrž pusou.
Člověk by skoro řekl, že evangelium popisuje jakýsi nedostižný ideál učedníka, který ví, že „co činí Bůh, vše dobré jest“ a „Hospodin dal, Hospodin vzal, buď jméno Páně požehnáno“; Lukášův „druhý díl“ (= Skutky) pak obraz učedníka méně ideální, zato však více realistický a našemu přístupu často (ať chceme nebo nechceme) nepoměrně bližší. Když se na tento realističtější obraz podíváme podrobněji, zjistíme, že v něm učedníci zaujímají dva různé postoje. Oba postoje bychom mohli zobecnit jako jakési dva extrémy postojů některých křesťanů.
Jedni jakoby jen „koukají do nebe“, snaží se zahlédnout Boha, který se jim tam kdesi ztratil, stoupají si na špičky a kroutí oči z důlků ve snaze alespoň trochu se přiblížit výšinám – a zapomínají, že náš Bůh je „Bohem sestupujícím“ a „pole je tento svět“.
Ti druzí se naopak v tomto světě pohybují velmi protřele a rádi by všechny jeho problémy vyřešili na čistě pozemské, materiální bázi – jakoby moc učinit člověka lepším měly sociální stát, třinácté, čtrnácté či kdoví ještě kolikáté důchody nebo ekonomická prosperita v daňovém ráji.
Bylo by jistě báječné, kdyby Ježíš s námi zůstal v prvoplánově viditelné podobě. Nemuseli bychom jeho vůli hledat v Písmu nebo se na ni dotazovat v modlitbě – mohli bychom se ho přímo zeptat, občas si na něco postěžovat, iniciativně navrhnout řešení. Mám ale dojem, že bychom mu, podobně jako ti učedníci, nejčastěji navrhovali jako univerzální řešení všech problémů ono „obnovení království pro Izrael“ - „Milý Ježíši, při svých možnostech a schopnostech – jak se na to můžeš dál dívat? Pojď do toho, zahraj si na osvíceného diktátora nebo absolutního monarchu – ty si získáš respekt a nám ostatním všem bude dobře.“
Aby se však změnil svět, musí se změnit člověk a ne naopak (jak si naivně myslel Karel Marx). A člověka nezmění ani prosperita, ani sociální jistoty, ale pokání na odpuštění hříchů, jak jsme slyšeli v evangeliu, ne změna vnějších podmínek k životu, nýbrž vnitřní proměna mysli a srdce, která život postaví na nový základ a zastaví kolotoč zla. Možná proto Ježíš učedníkům mizí z pozemského obzoru a odkazuje je na přítomnost skrze neviditelného Ducha, aby ukázal kde je to pravé zřídlo, ze kterého vyvěrá život. Aby se přestali tak jako člověk dívat na to, co mají před očima, a spíše se snažili pohledem Božím hledět do srdce. To dává Ježíšově větě z řeči na rozloučenou: „prospěje vám, abych odešel“ (J 16:7) nový rozměr.
Máme tu ale ještě ten druhý pohled, pohled evangelia – ten je sice v Bibli dřív, ale pořádek bohoslužebných čtení nám ho dal až na poslední místo – a možná, že je to dobře. Tam vidíme i tu druhou stránku církve – ne v její slabosti, v lidském zmatkařství a šlapání vedle, ale plnou víry, naděje a lásky. I to je církev, pokud se odvážíme jít trochu dál za čistě lidský pohled. Vzdalující se Ježíš žehná svým učedníkům, svolává na ně dobro, dobro Boží přítomnosti; učedníci klečí v tiché bázni, aby se hned poté zvedli a radostně běželi do Jeruzaléma odkud je Duch svatý rozešle hlásat evangelium do celého světa. Bázeň (respekt) a zároveň radost – tím se má projevovat v našem životě víra. Požehnání a poslání do světa – tím končí obvykle bohoslužba. Končí jím i ta velká Boho-služba zapsaná v evangeliu, kdy Bůh sloužil člověku v životě Ježíše Krista. Nekončí tím ale úkol nás křesťanů v tomto světě, ani Kristova přítomnost zaslíbená slovy radostné zvěsti: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“. A tak se i my můžeme o svátku Nanebevstoupení radovat. Že jeden z nás je u Otce. Že Ježíš pozdvihl naše lidství do Boží slávy; že naše člověčina je navěky spojená s tím, který je Božímu otcovskému srdci nejblíže. A že Kristus odešel, aby nám připravil místo, abychom i my byli tam, kde je On.