Milí přátelé v Kristu,
V dnešním evangelijním čtení jsme slyšeli takové trochu drastické podobenství, k němuž Ježíše vyprovokovala zdánlivě nevinná událost: nějaký chlapík ze zástupu, Ježíše požádal, zda by nepromluvil do duše jeho bratrovi v dědických záležitostech.
Nám se to může jevit jako nevhodná drzost, ale musíme si uvědomit, že židovští učitelé (rabíni) vedle duchovních záležitostí fungovali (a dodnes fungují) také jako právní poradci a autority (náboženství a právo bylo koneckonců v Izraeli silně propojeno), a tak ten chlapík vlastně nedělá nic neobvyklého: má problém a tady stojí někdo, kdo by mohl být kompetentní ho řešit: moudrý učitel Ježíš z Nazareta, který neotřele (a dobře) mluví o spoustě věcí – ten by mohl pomoci. Evangelista nám nezanechal zprávu, zda byl onen stěžovatel v právu (tedy zda mu lakomý sourozenec odmítal vydat co mu náleží) nebo jen nebyl spokojen s „přídělem“ podle tehdejších pravidel (nejstarší syn dostával vždy 2x více než ostatní sourozenci) a tak se dožadoval většího podílu. Každopádně si byl správností své věci jistý, neboť od Ježíše nejen žádá rozhodnutí, ale dokonce ho ponouká, jak by mělo vypadat: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“
Ježíš – Poslední Soudce živých i mrtvých – ale nebude tuctovým sudím v malicherném sporu. „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Ježíšovo poslání spočívá v něčem jiném než v rabínských radách v rodinných hádkách o majetek – bez ohledu na to, zda je žadatel v právu nebo ne.
Lidová moudrost praví, že „o peníze jde vždy až na prvním místě.“ To dobře vystihuje paradoxní situaci: když se lidí zeptáte, třeba v nějaké anketě, co je nejdůležitější v životě, budou odpovídat: láska, rodina, přátelé, (zdraví) – ale životní praxe prozradí zcela jinou stupnici hodnot. Sám jsem viděl rodiny rozhádané kvůli majetku (třeba kvůli domu po rodičích), manželství, která se rozpadla v okamžiku, kdy jeden z páru přestal vydělávat a stal se „ekonomicky nezajímavým“, přátelství, která skončila díky nevydařeným „kšeftům“ a nesplaceným dluhům. Samozřejmě bychom v jednotlivých případech vždycky našli nějaké ospravedlnění, proč se to stalo – podobně jako by i Ježíšův posluchač pravděpodobně přišel s nějakou spravedlivě a mravně znějící verzí – pokud by mu k tomu dal Ježíš příležitost.
Nedal. „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, hamižností, hrabivostí atd.“ jak by se všelijak dalo přeložit pleonexias – touha mít víc a víc materiálních věcí. „I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“
Židovský psychoanalytik a filosof Erich Fromm kdysi napsal knížku „Mít nebo být“, ve které popisuje dva možné způsoby lidské existence, dvě podoby toho, jak člověk může žít. Ten první, „mít“ se projevuje tím, že člověk shromažďuje, syslí do svého (pomyslného nebo skutečného) doupěte kde co, aby to mohl vlastnit a ovládat – samozřejmě peníze, majetek a jiné věci, ale i k lidem je možné se chovat jako k věcem – milostné vztahy jako „zářezy na pažbě“, správní „přátelé“ jako klíč k tomu jak být úspěšný ve společnosti... a potom druhý způsob života – „být“, kde se role prohodí, kde jsou zase peníze a hmotné věci jen jako nedůležité prostředky a Bůh a druzí lidé jako prioritní cíle.
Pán Ježíš tento protiklad „mít“ a „být“ mistrovsky ukazuje na podobenství, které vypráví posluchačům: nějakému bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Pozor, všimněme si, že toho boháče nijak nehodnotí, nemá pro něj jako komunisté apriorní odsouzení bohatý=zlý a špatný. Je možné, že si tu úrodu tvrdě a poctivě odpracoval a ostatně, i pokud mu štěstí přálo, není to samo o sobě nic nemravného (alespoň jinde než mezi závistivými Čechy).
Chudé lidi většinou trápí co do úst a jak vyžít do příštího dne, ale boháč má také starosti: kam to všechno dám – aby se mi to nezkazilo, aby mi to nerozkradli? A pak vidíme rozhodnutí dnes bychom řekli přímo manažerské odvahy: staré stodoly zbourám a postavím nové, tam se to všechno vejde a bude vystaráno. A pak už jen zasloužený klídek, pohoda, tabáček – bezstarostný život rentiéra na mnohá a mnohá léta...
A najednou bác! „Ještě této noci zemřeš.“ Jako v lidové pohádce se zničeho nic objeví smrtka s kosou, mávne a šmitec. Žádný klídek a pohoda; kouř z voňavého tabáčku vystřídá dým z komína krematoria...
A čí bude, co sis nahromadil? Vezmeš si to do hrobu, jako faraoni v Egyptě? Spíš to dopadne tak, jak si stýskal starozákonní Kazatel v dnešním prvním čtení: „Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil.“ „Co po lakomci zůstane / lidem nevděčným se dostane,“ komentuje opět lapidárněji lidová moudrost.
Možná je nám toho boháče líto – třeba to byl opravdu poctivec a dříč, žádný podvodník nebo mafiánský lump – a teď si z něho neužije ani den, ani zrníčko.
Všimněme si ale na příběhu několik zdánlivě nedůležitých detailů. Předně: podívejme se, s kým to boháč hovoří: „uvažoval sám v sobě...“ „Řeknu duši své...“ Na té boháčově samomluvě je děsivé, jak vidí jen sám sebe, mluví jen sám k sobě, vnímá jen sám sebe. Bůh ani bližní ho nezajímají. Sv. Augustin kdysi napsal, že podstatou hříchu je být incurvatus in se („zakřivený do sebe“). Myslím, že v Bibli k tomu neexistuje lepší illustrace než tento monolog. Boháč možná formálně chodil do kostela (synagogy), žil v nějakých formálních vztazích s druhými, ale ve svých plánech počítal jen sám se sebou a svými majetky. „Na co zavěsíš své srdce, to je tvůj skutečný bůh.“ (Luther, Velký katechismus). Problém boháče není, že se mu na polích „hojně urodilo,“ problémem je právě toto „zakřivení do sebe“, egoismus, život jako „mít“.
Druhý zdánlivě nedůležitý detail je v tom, jak se Ježíšův příběh liší od konvenčních lidových pohádek. V pohádkách většinou boháčovo velikášství rázně ukončí zubatá kmotra, ale v podobenství se místo ní objevuje na scéně někdo jiný. Místo smrtky promlouvá Bůh. Bůh, kterého boháč vypustil ze svých plánů, narušuje boháčovu samomluvu. A to je velký rozdíl. Boží hlas totiž znamená šanci. Příležitost (byť třeba krátkou) změnit se, „přehodnotit všechny hodnoty“, začít vidět i druhé, začít vidět život jako dar, který nemám ve své moci.
Pán Ježíš říká, že máme být „bohatými v Bohu“ a sv. Pavel to vysvětluje: „svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.“ Tuto příležitost „svléci starého člověka“ s jeho „zakřivením do sebe“ dostal na poslední chvíli boháč v podobenství, ale dostáváme ji také my – třeba slyšením dnešního evangelia a pak kdykoliv si na něj vzpomeneme.