"Hospodin není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi."
Nedávno jsem viděl film, jmenoval se Dara z Jasenovace, kde v poslední scéně zaznívají tato závěrečná slova dnešního evangelia. Děj se odehrává za druhé světové války. Možná víte, že v Jasenovaci tehdy provozoval chorvatský klerofašistický režim jeden z nejhorších koncentračních táborů, přezdívaný "balkánská Osvětim". Film vypráví příběh dívky, která peklem tohoto tábora prošla. Smrt tu byla denním hostem, váleční zločinci vraždili své oběti jako by šlo o běžnou rutinní práci, u které se mnozí z nich ještě dobře bavili. Zahynuly zde desetitisíce, možná statisíce lidí. Jinému zločinci, J. V. Stalinovi, se připisuje výrok, že jeden mrtvý je tragédie, ale milion mrtvých je statistika. Zločinné politické systémy se většinou snaží nepohodlné lidi nejen zlikvidovat, ale také zařídit, aby po nich nezůstala ani stopa - spálit je v pecích nebo zahrabat do anonymních hromadných hrobů, vymazat jejich jména a obrazy z knih a z paměti současníků, nevyslovovat je na veřejnosti. Jako by nikdy neexistovali, nežili svůj život na této zemi, nebyli.
Na začátku Bible máme podobný příběh: Kain zabije svého bratra Abela a pak se ještě tváří, že je mu Abelův osud ukradený, ani na jméno mu nemůže přijít. Bůh mu však připomene nejen, že bratra má (měl) a jak se jmenuje (jmenoval), ale i jak skončil. Bůh si pamatuje Abelovo jméno - jeho jedinečný život a úděl - ale také říká, že Abelova krev k němu "křičí ze země" - to není jen poetický obrat, když víme, že podle tehdejší židovské víry byla v krvi přítomna duše člověka…
My teď prožíváme období, které je tradičně spojeno se vzpomínáním na naše zesnulé - oproti politickým a jiným padouchům se naopak snažíme, aby tu jejich památka zůstala zachována; vzpomínkám pomáháme fotografiemi, upomínkovými drobnostmi, rozhovory s dalšími lidmi, kteří dotyčného/-nou znali. Vzpomínky se ovšem vytrácejí, fotografie blednou, pamětníků také ubývá. Vládci a vojevůdci si staví okázalé pomníky, aby si je pamatovalo o pár generací víc (zatím nikdo netrumfnul egyptské faraony), ale i ty žere zub času.
Německý filosof Martin Heidegger si navíc všiml, že když člověk zemře, stává se na tomto světě jakoby "věcí" - předmětem, se kterým mohou různě manipulovat ostatní, ale on sám už nezmůže nic. Už nemůže říct: "ale já na to mám jiný názor", "ale tak to nebylo!" nebo "ale já měl raději tohle a ne tamto". Jistě znáte písničku Karla Kryla o "neznámém vojínovi", kde padlý voják vede fiktivní rozhovor s papaláši, kteří mu přišli položit na hrob věnec. I velmi blízký člověk, o kterém si třeba myslíme, že ho známe jako své boty, má nějaký - nám nepřístupný - vnitřní život a tak nám zůstane zachován maximálně náš obraz, naše představa o něm.
Vraťme se k dnešnímu evangeliu. Za Ježíšem přicházejí členové židovské sekty saducejů, o kterých čteme, že popírali vzkříšení mrtvých. To bylo dáno tím, že o vzkříšení nejvíce mluvili proroci, ale oni proroky neuznávali; slovo Boží pro ně bylo jen pět knih Mojžíšových, Tóra - tedy předpisy a obřady, s trochou historické omáčky. Nevěřili v žádný duchovní svět, víra pro ně byla cosi statického, cosi neživotného, co nejde dál, něco co se týká minulosti, toho co se stalo v době Mojžíšově. V jejich vlastní době už to byla jen tradice, kterou představoval chrám a jeho obřady. Podle toho vypadala - stejně neživotně - i jejich naděje, jejich výhled do budoucnosti - po smrti žádný další život už není, to zásadní se děje jen zde na zemi, mezi kolébkou a rakví. Pokud mi Bůh žehná, tak tady a teď - hojnou úrodou, bohatstvím, početným potomstvem. Ostatně, většinou to byli dobře situovaní lidé se slušnou životní úrovní, s Římany byli také celkem zadobře, tak proč se zabývat něčím po smrti - to je možná pro ty chudáky tam dole ve městě, "opium lidu" pro plebs a náboženské fanatiky.
Na pokušitelskou otázku ohledně tzv. levirátního zákona (povinnost Žida zplodit zesnulému bezdětnému bratrovi potomka s jeho vdovou, aby bylo zajištěno dědictví) Ježíš odpovídá dvěma způsoby. Ukazuje se, že saducejové vycházejí z mylné představy, že budoucí život po vzkříšení bude jen nějakou trochu "vylepšenou" toho současného (ála muslimové, jehovisté apod.) Pán však v dnešním evangeliu říká, že život po vzkříšení, život za hranicemi smrti bude něco zcela jiného, než to co prožíváme tady. "Lidé přítomného věku se žení a vdávají." Přírodní vědci nám říkají, že protože jsou jednotlivci, ať už lidé nebo zvířata, smrtelní, snaží se zachovat alespoň svůj rod nebo svůj druh, a tak se musejí rozmnožovat. Viděno očima víry je to Boží stvořitelský řád, který se u člověka naplňuje v manželství. Manželství patří do tohoto řádu stvoření. Ale život po vzkříšení je něco nového, jakési nové stvoření, kde platí už jiná pravidla. Ti kteří mají věčný život, se nemusejí uchylovat k jakési "náhradní nesmrtelnosti" prostřednictvím svých dětí, vnuků, pravnuků a dalších generací.
Druhá Ježíšova odpověď se odvolává na biblický příběh o tom, jak se Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Choreb. Hospodin se Mojžíšovi představuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, tedy Bůh fyzicky dávno zemřelých lidí. Jistěže i saducejové znali Abrahama etc., byli pro ně součástí historie zachycené v té části Bible, kterou uznávali. Pro Boha však tito lidé nejsou minulostí, neříká: byl jsem Bohem těchto praotců, nýbrž jsem Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž živých, vyvozuje Ježíš.
"Před Ním (dosl. Jemu) jsou všichni živi." Naše poznání je jen částečné, jak svědčí sv. Pavel - i poznání lidí. Vzpomínky jsou útržkové a ani ten nejpečlivější lékař nebo nejerudovanější psycholog nemohou říci, že mají dokonalé poznání druhého člověka. Proto si pamatujeme o druhém jen svou představu, obraz, "věc", o které jsme mluvili. Bůh ale zná každého člověka bezprostředně a dokonale. To čteme i v Bibli: "člověk vidí jen to co má před očima, ale Hospodin hledí na srdce", "tvé oči mne viděly v zárodku", "poznám plně jako Bůh zná mne". V Boží věčné paměti je každý člověk úplně celý, beze zbytku, nic nechybí. A může být mrtvý někdo, kdo je ze všech stran obklopen Životem? A tak jako Bůh zná jménem Abrahama, Izáka a Jákoba, kteří se nerozplynuli v nějaké neosobní duchovní kaši, ale jsou "před ním" jako konkrétní lidé, tak je "před ním" i každý z nás a našich blízkých, i z těch na které tento svět už dávno "zapomněl", uchován pro společnou budoucnost vzkříšení.
Je tedy správné, když na ty, kdo nás již předešli, vzpomínáme jak jsme zvyklí - prohlížíme si fotografie, bereme do rukou předměty, které pro ně něco znamenaly, hovoříme o nich s jinými lidmi, navštěvujeme místa jejich posledního pozemského odpočinku. Tak to odpovídá našemu lidství. Pokud se však s nimi chceme skutečně setkat, není k nim jiná cesta než skrze vztah k Bohu, a to ne k nějakému abstraktnímu bohu filosofů, ale k Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba, Bohu Ježíše Krista. Mimo Boha není žádný život, každá "duchařina" k nám přivede leda tak někoho zcela jiného, než koho bychom očekávali.
Život, který je za hranicí našeho vezdejšího bytí, je život si nemůžeme zasloužit, ale který nám také automaticky nespadne do klína. Tento život však můžeme přijmout jako dar. Pro každého z nás má Bůh místečko ve své paměti, kam si nás uloží celé, i když zde zemřeme, kam si uloží naše Já, abychom (jak jsme slyšeli ve čtení z knihy Jób) to byli my a ne jiný, kdo jej v den nejposlednější uvidí jako svého Spasitele. A tak i přes naši tělesnou smrtelnost smíme důvěřovat a vyznávat, že až Pán přijde ve slávě, budeme všichni spolu s ním shromážděni a už nikdy znovu nezemřeme.