Milí přátelé v Kristu,
asi znáte úsloví „kozel zahradníkem“, které popisuje situaci, kdy pro nějakou práci či funkci ustavíme toho nejméně vhodného člověka. Například kdybychom udělali zloděje pokladníkem, alkoholika hostinským, pedofila tělocvikářem, zakomplexovaného člověka šéfem – tak jako ten kozel, který zahrádku místo obdělávání sežere; napáchá takový člověk víc škody jak užitku. Tedy s největší pravděpodobností. Možná ne ve všech případech, ale výjimek bývá tak málo, že se v reálném světě vyplatí raději neriskovat vůbec.
Jako takový „kozel zahradníkem“ možná připadal prvním křesťanům apoštol Pavel. Zjevil se zničeho nic mezi nimi, mluvil o Kristu, přicházel se smělými projekty misie mezi pohany – prý sám Kristus ho tím pověřil. A přitom každý v komunitě křesťanů věděl co byl Pavel (ještě jako Šavel) původně zač. Pro ty z vás, kteří to neví úplně přesně v komunitě naší, to krátce připomenu: Než se sám stal křesťanem, byl naopak jejich horlivým a aktivním pronásledovatelem: patřil k židovské sektě farizejů, byl žákem významného rabína Gamaliela; chtěl eliminovat cokoliv, co narušovalo představu Boha podle učení jeho náboženského směru; tuto horlivost dokládal skutkem – dělal „zeď“ vrahům diakona Štěpána, pronásledoval křesťany v Jeruzalémě a pak si dokonce od židovské velerady vyžádal i inkvizitorské pravomoce, aby v této činnosti mohl pokračovat i v syrském Damašku. Jenže jak tak jede do toho Damašku, najednou bác! A spadne z koně, zalije ho světlo a setká se s Ježíšem. Naprostý obrat v životě o sto osmdesát stupňů, vše převrácené vzhůru nohama. Z pronásledovatele Šavla se stává křesťan Pavel.
Jenže křesťanem nejde (přinejmenším ne dost dobře) být jen sám pro sebe, „na volné noze“, bez ostatních křesťanů, tedy bez církve. A tady nastává svízel: křesťané takovému náhlému obratu příliš nedůvěřují: už Pavlův první „kontakt“ v Damašku, křesťan Ananiáš se zdráhá: Pane, ty přece víš co je to za člověka a co má na svědomí. Ani v Jeruzalémě, v centru církve to není lepší: v apoštolských Skutcích čteme, že se Pavel „pokoušel připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že je učedníkem.“ (Sk 9:26) Zkusme si to představit: jako kdyby do církve pronásledované hluboko za komunistů přišel nějaký politruk nebo církevní tajemník a tvrdil, že uvěřil v Krista a má od něj poslání. Nebo jako kdyby se v době protireformace nějaký horlivý rekatolizátor stal zničeho nic luteránem (a přitom i to se stalo, po Bílé hoře v severočeském Jáchymově). Co když takový člověk přišel škodit, rozvrátit naše společenství, špehovat a donášet? Až Barnabáš sebral odvahu, uvěřil Pavlovi, ujal se ho a přivedl ho k ostatním apoštolům. A ani tady to Pavel nemá lehké: „nechodil jsi s námi, neznal jsi Ježíše v době kdy ještě chodil po zemi – a teď nás tu chceš poučovat nějakými novotami: misie mezi pohany, bez obřízky, bez tradic a zvyků, které jsi sám ještě nedávno tak horlivě propagoval?“ A tenhle kříž ssebou Pavel vlastně vláčel po celý svůj život: vedle nevraživosti jeho bývalých farizejských souvěrců a nelibosti římských úřadů Pavlovi stále „okopávali kotníky“ i lidé z jeho vlastního křesťanského tábora: stále měl od někoho „na talíři“ svoji minulost, stále někdo zpochybňoval, že je opravdovým apoštolem nebo že evangelium nehlásá pro svůj osobní prospěch; dobrá polovina jeho listů obsahuje roztrpčené obrany proti takovým výpadům.
Ona důvěra je – jak známo – něco, co se velmi snadno ztrácí, ale velmi těžce nabývá; je to křehká věc, tak křehká, že se až jeden diví, jak na něčem takovém může držet celá spásná víra. Viděli jsme to i na příběhu z prvního, starozákonního čtení: vdova z pohanské Sarepty v důvěře přijala Eliáše jako hosta, poslechla jeho rady a byla svědkem Božího zázraku ve stylu „hrnečku vař!“ – a pak se jí rozstonal syn, přestal dýchat – to určitě souvisí s tím, že tu je ten zatracený židovský prorok. Psychologové by tomu řekli nesprávná kauzalita (příčinnost), kdy dvě věci, které se udějí vedle sebe, začneme chápat tak, že jedna je příčinou druhé (časté v paranoidním bludu). Je potřebí Eliášovy modlitby, aby se ukázalo, že Eliáš stojí na její staně i vůči Bohu, je nakonec potřebí Božího zázraku, aby vdova viděla, že na její straně stojí i Bůh sám. Že Bůh je Bohem života a budoucnosti, nikoliv Bohem smrti, který ji přišel trápit její vlastní minulostí.
My se často dostáváme do podobných situací, ať už ve vlastním životě víry nebo ve společenství církve. Pryč je doba, kdy se lidi do církve prostě a samozřejmě narodili, kdy bylo tak nějak „osudem“ určeno, kdo bude katolík, evangelík, husita nebo žid; a kdo je kdo se poznalo se podle toho kde kdo bydlí a s kým je příbuzný. Pryč je dokonce i doba, kdy vypsat se z církve nebo se přihlásit jako bezvěrec byl společenský skandál, a to i mezi těmi, kdo do kostela chodili akorát na křtiny, svatby nebo pohřby. Tady v Čechách jsme dnes v menšině a s trošku pošramocenou pověstí, není samozřejmé ani to, že ve víře žijí i děti křesťanských rodičů. Na druhé straně, tak jako v době apoštolů mezi nás častěji přicházejí lidé, kteří se s Kristem setkali až později a mají za sebou různě pestrou a dramatickou minulost a různé životní zkušenosti. Dost často – právě proto, jak moc se odchylují od „standardu“ na který jsme zvyklí – jim příliš nedůvěřujeme, tak jako Ananiáš nebo jeruzalémští učedníci Pavlovi. A přitom často takoví lidé mohou – třeba i jen svými otázkami či „neortodoxními“ nápady – přinést čerstvý vítr tam, kde si vytváříme zatuchlé ghetto, izolované od reality za jeho zdmi.
K úsloví „kozel zahradníkem“ máme jedno jiné, které ho trochu opravuje: „z pytláků jsou nejlepší hajní.“ Lidé, kteří mnohé problémy znají „z první ruky“, mohou lépe nacházet jejich řešení. Rozdíl mezi „kozlem zahradníkem“ a „hajným z pytláka“ je v tom, jak opravdově se dotyčný člověk umí odstříhnout od své minulosti, nebo, přeloženo do biblické řeči, od svého „starého člověka“. Boha nezajímá, jaký kdo byl pytlák nebo kozel; říká se, že zatímco ďábel ti stále předhazuje tvoji minulost, Boha zajímá jen tvá budoucnost, jelikož na rozdíl od ďábla Bůh budoucnost nejen má, ale také jí sám je. Proto pokání, jako zúčtování se „starým člověkem“ je zabýváním se minulostí jen do té míry, do jaké míry chceme – s pomocí Boží – pravdivě a jasně vymezit, kým už nechceme být. Po minulosti samozřejmě zůstávají různé jizvy (Pavlovi se možná sem a tam také připomněla krev Štěpánova nebo utrpení těch, které pronásledoval), ale pokud jsme noví lidé v Kristu, nestávají se otevřenými ranami, ze kterých vykrvácíme než doběhneme do cíle.
Pavel mohl být „nejlepším hajným“, protože sám na sobě poznal působení Boží nezasloužené milosti, které se pak dále věnuje v listu Galatským. „Milostí Boží jsem co jsem“, říká na jiném místě (1K 15:10). Poznal rozdíl mezi marným zákonickým skutkařstvím a novým životem v Kristově lásce, jako ten který „zemřel a zase ožil“ jako chlapec vzkříšený Ježíšem v dnešním evangeliu nebo marnotratný syn z Ježíšova podobenství. Podobnou zkušenost udělal také bývalý klášterník Martin Luther, který ostatně Pavlův list Galatským označuje za svoji „nejmilejší epištolku“. Jenom Bůh může srovnat a odstranit všechny naše handicapy, aby už v Kristu „nebylo rozdílu“. Tak si važme této milosti, této šance. A dejme šanci i těm druhým, když jim ji dává Bůh.
Amen.