Milí přátelé v Kristu,
Přiznám se vám, že prorok Amos, ze kterého jsme četli dnešní první čtení, není zrovna mým oblíbeným prorokem. Když jsem se vyrovnával s jeho textem při přípravě dnešního kázání, přemýšlel jsem, proč jsem na něj mírně alergický, že se obvykle jeho textům vyhýbám. Je to proto, že mluví do duše a do svědomí izraelského národa, který si v oblasti Ježíšovy Nové smlouvy můžeme ztotožnit s církví – a já jsem (jako farář) „muž církve“ a tak se mne prorokova kritika dotýká dvojnásob osobně? Je to proto, že mám rád bohoslužbu, liturgii, hudbu v kostele – a od proroka slyším, jak Pán Bůh vyhrožuje, že naše slavnosti promění ve smutek a naše písně v žalozpěvy? Je to proto, že prorokovými slovy o soudu nad zpronevěřilými a „hladu po slyšení slova“ mnozí vysvětlovali a omlouvali šikanování a umlčování křesťanů v totalitních státech? Možná z některého z těchto důvodů, možná ze všech, možná i z jiných – třeba že i mne osobně Boží slovo usvědčuje, kde mám ve vztahu k Bohu a bližním nějaké rezervy, což člověk samozřejmě také neslyší rád. Ale možná je právě to důvodem, proč se – třeba dnes – s prorokovým textem nějak „popasovat“, nechat ho promluvit do situace mé i vaší, do situace toho, co dnes vidíme kolem sebe.
Prorokovo vidění začíná celkem nevinně, dokonce snad i příjemně a lákavě: Pán Bůh Ámosovi ukazuje koš zralého letního ovoce (podle jiného čtení textu nářadí na česání ovoce), prostě obraz, který patří ke sklizni: úroda nám uzrála, je čas ovoce otrhat, zpracovat a zkonzumovat. Také národ izraelský „uzrál“ – ale to, co ho čeká, dvakrát příjemné nebude: uzrál k Božímu soudu a nadešel čas účtování.
Čím si tuto chmurnou a bezútěšnou budoucnost izraelský národ zasloužil? Ano, chodili do chrámu, zpívali Pánu Bohu pěkné písně, slavili nejrůznější svátky… ale jejich život mimo bohoslužbu příliš neukazoval, že jsou národem Hospodina, který je Bohem spravedlivým, který dal lidem Desatero a příkazy jako „milovat budeš bližního svého jako sebe samého“. Násilí a ponižování slabších, vykořisťování a pošlapávání nuzných, podvody, šizení a šedá ekonomika, kde se člověk nedovolal svých práv, lidé se zadlužovali tak, že se museli nechat prodat do otroctví – a mezi tím „Amen“, „Hosana“ a „Haleluja“. Přitom třeba v Desateru Hospodin o dni odpočinku řekl, že „Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách,“ to znamená, že nejen ty si dáš odfuk, ale dopřeješ odpočinek a pozdvihnutí hlavy k Bohu i ostatním, příkaz o sobotě tak má i svůj sociální rozměr. Jenže i tu bohoslužbu nakonec Izraelci vnímají jako formalitu, jakousi povinnou úlitbu, kterou je potřeba si nějak odkroutit, ale mezi tím už myslí na to, jak v „reálném“ životě za vraty chrámu někoho „fikaně“ ošidí, „výhodně“ obalamutí nebo „efektivně“ sedřou.
Trest, který přichází (vedle „běžných“ materiálních pohrom) je poněkud zvláštní. Nastane hlad. Ovšem ne hlad po chlebu, ale po Hospodinových slovech. Umíte si představit svět, kde Bůh mlčí? Umíte si představit svět, kde by se zavřely všechny kostely, kde by nejen zmizely všechny Bible, kříže a další symboly a lidská svědectví o Bohu, ale kde by také člověk už neviděl Boží obraz v druhém člověku, v jeho kráse, v lásce, v nezištné pomoci druhému? To je pro mne obraz pekla, autentičtější než jezero ohně nebo jeskyně s démony mučícími hříšníky.
Kdyby se to stalo všechno naráz, byl by to svět pro křesťana (ale myslím nejen pro něj) k nežití; nezažili jsme to ale, nebo nezažíváme to v určité podobě? Starší z nás si pamatují, jak bylo křesťanství vykázáno z veřejného života za zdi kostelů, dnes se to mimochodem opět vrací, třeba v Rusku. Ale aspoň do těch kostelů jsme mohli chodit, i když to bylo spojeno s určitým nepohodlím. Dnes sice můžou občas církevní představitelé promluvit i na veřejnosti nebo v médiích, ale ne vždy to co od nich zazní, je slovo Páně – naopak to bývá ono „lidské, příliš lidské“. Teolog Harvey Cox napsal o současném světě knihu, kterou napsal „Město bez Boha“. Po válce a koncentračních táborech se mnozí ptali: kde byl Bůh? Proč mlčel? „Bůh je mrtev!“ odpovídali jiní nechvalně známým citátem filosofa Fridricha Nietzcheho. Jenže zapomněli dodat zbytek co filosof napsal: „Bůh je mrtev, protože my jsme ho zabili!“ My křesťané věříme, že člověk nemůže zabít Boha, mohli bychom však parafrázovat: „Bůh mlčí, protože my jsme ho umlčeli.“ Postupně jsme ho vytěsnili ze všech oblastí života až za ty zdi kostelů – a pak se podivujeme, že ani v tom kostele nedostáváme odpověď. To je poselství Amosovo, převedené do dnešní doby.
Můžeme takto mudrovat nad dějinami, kdy a kde se stala chyba, ale možná se to děje i v našich osobních životech, životě sboru, církve a jiných společenství. Nemusíme být zrovna uzenáři, zelináři nebo pracovníky obsluhovaného úseku lahůdek, abychom šidili na míře a váze: onen „dvojí metr“, o kterém mluví Bůh v Zákoně (Dt 25:13-16) a Ježíš v kázání na hoře, používáme často i v přeneseném významu, k posuzování jednání svého a druhých. A také druhé můžeme využívat a zneužívat, aniž bychom je přikovali k veslům nebo nechali dřít na otrokářských plantážích. To všechno může být dostatečný důvod, aby byla naše bohoslužba prázdná a modlitba pokrytecká, aby se Bůh nechtěl znát k tomu co konáme, aby se jeho hlas vytratil z našeho světa. Hlas který znamená život, slovo – Logos – které je zároveň smyslem žití (logika – smysluplnost). Pak přijde hlad, duchovní hlad, zákeřný v tom že nebolí ani není cítit, ale jeho destruktivita není o nic ničivější.
Amosovo proroctví jako celek však končí útěšně: po zhroucení všech falešných jistot, po kolapsu všeho – i toho náboženského a církevního – co se kvůli lidskému zlu stalo prázdným a pokryteckým, přichází Bůh a znovu staví obrazný „Davidův stan“ a opravuje rozbořené město – ono „město bez Boha“. Bůh mlčí, i když Ježíš umírá na kříži – aby demaskoval prázdnotu fanatismu a pokrytectví i falešné naděje dosavadní zbožnosti – ale po třech dnech znovu staví „zbořený chrám“ ve vzkříšeném těle Davidova Syna, aby postavil i náš život na zcela nových základech.