Milí přátelé v Pánu Ježíši Kristu,
text který je základem dnešního kázání, je přečtený epištolní úryvek ze závěrečné 13. kapitoly listu Židům. Není to pouhý závěrečný pozdrav; apoštolové svá rozloučení na konci epištol často zároveň formulují jako jakýsi odkaz, testament; v době počátků křesťanství, v době pronásledování, nikdo nevěděl, zda ten či onen dopis nebude jeho posledním. Proto na koncích listů (a list Židům není výjimkou, přestože ho s největší pravděpodobností nenapsal sv. Pavel, jak se dlouho soudilo) objevuje jakási rekapitulace toho, co pisatel pokládal za zásadní, většinou spíše v oblasti mezilidských vztahů (někdy i mezi konkrétními lidmi) než v oblasti učení.
V závěru listu Židům čteme také taková napomínání, týkající se vztahů k druhým lidem obecně, vztahu k manželství, k penězům i ke služebníkům slova Božího. V přečteném úryvku autor textu začíná slovy: „Bratrská láska ať trvá“. Tím nás upozorňuje na to nejdůležitější, k čemu nás má křesťanství vést, na cíl cesty, na kterou nás zve Ježíš Kristus.
Můžeme si vzpomenout na jeho slova z poslední večeře, jak nám je zachoval evangelista Jan: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, můžeme si vzpomenout na Pavlova slova: lásku [kdy]bych neměl, nic nejsem, nic mi to neprospěje. Pro téhož apoštola (jak můžeme číst v Gal 5. kap.) je bezcenná svoboda bez lásky, (Byli jste přece povoláni do svobody ... skrze lásku služte jedni druhým) stejně tak i víra bez lásky (v Kristu Ježíši [něco] znamená ... víra působící skrze lásku). Svoboda znamená sloužit druhým v lásce, víra působí skrze lásku… My sice vyznáváme ospravedlnění z milosti skrze víru, ale jak říká apoštol Jakub, „víra bez skutků je mrtvá“. Abychom v tom měli jasno, vysvětluje to Martin Luther: „Bůh nepotřebuje naše skutky. Náš bližní ale ano.“ Vztah k Bohu a k druhým lidem jsou v Ježíšově učení spojité nádoby. Náš vztah k neviditelnému Bohu není nejlépe vidět na naší pravověrnosti nebo modlitební horlivosti, ale na tom, jak se chováme ke svému (někdy až příliš) viditelnému bližnímu.
A abychom nebyli jen takovými teoretiky – protože mít rád někoho tak nějak obecně, teoreticky nebo na dálku, v situaci, kdy po nás nic nechce, je poměrně snadné – hned v následujícím verši apoštol ukazuje, co to znamená konkrétně.
Nejprve píše, že máme být pohostinní. Pohostit na návštěvě někoho, koho dobře známe – příbuzné, přátele, kolegy z práce – to nám obvykle nečiní problém, pokud toho moc (či naopak málo) nesnědí a nenechají po sobě nepořádek. Apoštol však pro to, co kulantně překládáme jako pohostinnost, používá slovo filoxenia (xenos + filein), což znamená doslova „mít rád cizího“, „chovat se k cizímu jako příteli“. To už není tak jednoduché. My to slovo xenos známe z jiné složeniny, která je pravým opakem: xenofobie, „strach z cizího“, „odpor k cizímu“. To je nám bohužel často mnohem bližší; zvláště když slyšíme od populistických politiků, že „křesťanské hodnoty“ znamenají zabednit dveře domů i hranice států před „nevítanými“ cizinci, případně si nakoupit i bouchačky, kdyby se nám náhodou potulovali po zahradě. Možná znáte román Nikose Kazantzakise „Kristus znovu ukřižovaný“ (podle kterého skladatel B. Martinů napsal operu „Řecké pašije“) – zbožní vesničané, kteří nacvičují pašijové představení na Velikonoce, jsou konfrontováni s nouzí příchozích z jiné vesnice a v této zkoušce tragicky selžou. Autor listu Židům nám píše, že nikdy nevíme koho v příchozím potkáváme: starozákonní patriarchové Abrahám a Lot nevědomky pohostili Boží posly, kteří jim dali zaslíbení budoucnosti nebo dokonce zachránili život. Ježíš to v Matoušově evangeliu říká ještě přímočařeji: v každém bližním v nouzi křesťan potkává Krále, který ho na konci věků bude soudit podle toho jak se zachoval.
Máme také pamatovat na ty kdo jsou v nesvobodě, doslova „v poutech“. A tím slovem „pamatovat“ nemyslí jen občas si na ně vzpomenout. Máme být jako kdybychom byli „spoutáni s nimi“. Často zapomínáme, že svoboda, ať už občanská nebo svoboda víry, je poměrně nesamozřejmá věc. Vždy jsou místa, kde lidé trpí pro víru, spravedlnost atd. Někde dochází ke zvláštnímu paradoxu: ti co trpí vnější nesvobodou, bývají leckdy podivuhodně vnitřně svobodní, zatímco ve vnějšně svobodných společnostech mnozí žijí ve „vězeních s klíčem uvnitř“: svázaní zlozvyky a závislostmi, předsudky a stereotypy, svým egem a svou sebeprezentací. Pyšným židovským vůdcům, kteří tvrdí, že nikdy nikomu neotročili, říká Kristus, že každý kdo hřeší je otrokem hříchu. Možná nám solidarita s těmi v nesvobodě umožní uvědomit si i cenu vlastní svobody, i její hranice a ohrožení.
Zvláštní pozornost apoštol věnuje manželství, které má být ve vážnosti a nemá být narušováno nějakými postranními zálety a úlety. Dnes manželství v příliš velké vážnosti není, pro řadu lidí je to „jen papír“, který přináší právní komplikace. Dnešní společnost nám umožnila, že se lidé mohou brát z lásky a ne z povinnosti („tradiční společnost“ často znamenala, že se ženily grunty a ne lidi), což si ale mnozí vykládají tak, že manželství drží pohromadě láska (kterou si často pletou se zamilovaností) a pokud city vyprchají nebo se přeorientují jinam, je na čase se posunout někam dál (emocím se moc poroučet nedá a někdy se i upřímně snaživý člověk dostane do situace, kdy se jeho city a touhy dostanou do konfliktu s jeho hodnotami). Známý teolog Dietrich Bonhoeffer říká v jednom svatebním kázání trochu provokativně, že „nikoliv láska udržuje manželství, ale manželství udržuje lásku“ – je to vztah, který nám nespadne do klína, ale buduje se a pokud stojí na dobrých základech, může přinášet do života stabilitu a společenství vzájemné pomoci, jak to Bůh na počátku zamýšlel. Manželství má také hluboký duchovní význam – je od/brazem vztahu Boha a člověka, Krista a církve. Martin Luther ve své slavné Heidelberské disputaci říká, že zatímco lidská láska jen dychtí a čeká, že něco dostane, ta Boží se snaží tvořit i tam, kde není nic, nebo alespoň nic, co by stálo za řeč.
V závěru úryvku apoštol shrnuje tyto i další myšlenky do pojetí křesťanského života jako oběti. Oběť je pro autora listu Židům jedno ze zásadních témat; mluví o Pánu Ježíši jako Veleknězi a častokrát zdůrazňuje, že jeho oběť na kříži přinesla odpuštění hříchů jednou provždy (ep’hapax). Proto jsme v Reformaci odmítli myšlenku, že by si člověk mohl přinášením oběti (ať už při mši nebo jinak) spásu nějak zasloužit, že by mohl Boha nějak vlastními silami smířit. Na konci listu ale píše, že i křesťan má nějaké oběti přinášet: vůči Bohu (který naše dobré skutky nepotřebuje) je to skrze Ježíše oběť chvály a díků, právě za tuto nezaslouženou milost; vůči našemu bližnímu (který je naopak potřebuje) je to oběť dobročinnosti a sdílení dobrých věcí. To vyjadřovala i starokřesťanská bohoslužba, která slavení Večeře Páně nazývala Eucharistií, tedy „děkovnou obětí“ – modlitby oslavovaly Boha za to co Kristus učinil na kříži a za dar jeho těla a krve ke spáse lidí. Zároveň se při ní (a to bohužel z naší liturgické praxe zmizelo) konala sbírka pro potřebné lidi – aby se ukázalo to co jsme si řekli, že vztah k Bohu a k bližnímu jsou spojité nádoby a že svoji vděčnost Bohu projevuji nejen modlitbami a chvalozpěvy, ale i tím, že dobro, které jsem přijal, „pošlu dál“ k tomu, kdo ho potřebuje třeba právě v nějaké hmatatelné podobě. To je tajemství církve, které Eucharistie vyjadřuje, tajemství toho, kdy se stává člověk člověku Dobrým pastýřem – člověk člověku Kristem.