Kdybychom slyšeli dnešní slova Pána Ježíše poprvé a nevěděli, že jsou zapsána v evangeliu, možná bychom zůstali stát s otevřenou pusou: je to skutečně on? Pán a Spasitel, ke kterému se utíkáme, ke kterému se modlíme, na jehož milosrdenství spoléháme? Vždyť jej proroci předpověděli jako „Knížete pokoje“, „pokoj lidem!“ zpívali andělé v Betlémě – a tady najednou Ježíš říká: „ne [pokoj], ale rozdělení.“ - v paralelním místě u Matouše čteme dokonce „meč“ - symbol boje a násilí. Když chtěli učedníci spálit neuctivé vesničany nebeským ohněm, pokáral je – a dnes z jeho úst slyšíme: Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil! A kolikrát jsme byli (podobně jako učedníci) potěšeni jeho slovy „Nebojte se!“ - ale v dnešním textu sám volá: „Je mi úzko.“ Jakoby to byl Pán Ježíš obrácený naruby – místo Ježíše „sladkého, mírného, tichého, srdce pokorného“, Ježíše „nejlepšího přítele“ (jak o něm zpívají různé církevní písně) tu máme Ježíše-pyromana, Ježíše-bojůvkáře, Ježíše-rozpolceného anarchistu, Ježíše, který by svým obrazem vyhroceného generačního konfliktu (otec proti synovi, matka proti dceři) stěží udělal radost (rádoby)křesťanským zastáncům „tradičních rodinných hodnot.“ Nesáhl náhodou evangelista výjimečně vedle a místo novozákonního Boha lásky na scénu neuvedl nějakého válečného boha pohanů?
V Bibli jsou ale jak andělé zpívající o pokoji, tak dnešní text, tak se s tím budeme muset nějak vypořádat. Když jsme četli dnešní první čtení z proroka Jeremiáše, možná písmáci mezi námi zpozorněli: také Jeremiáš dementoval zvěst o pokoji, kterou lidu dávali oficiální proroci. „Mír nebude, nevyhrajem, město bude zničeno, lidé odvedeni do cizí země“. Možná se Jeremiášovi tento vzkaz od Boha nevyjadřoval snadno: z lidského hlediska by bojující zoufalce jistě raději povzbudil a pozvedl bojového ducha. Ale vzkaz od Boha je jasný: tuto bitvu vyhraje Babylon. A tak se Jeremiáš musí svým současníkům jevit jako to, čemu dnes říkáme „sociální idiot“ - člověk necitlivý k tomu, co v tomto okamžiku druzí potřebují slyšet; člověk který zarputile hlásá svoji pravdu bez ohledu na následky.
Ono samo to slovo „pokoj“, „mír“, také může být docela ošemetné. My starší si jistě ještě pamatujeme, jak se „bojem za mír“ oháněl totalitní režim, „mír“ koukal ze všech hesel a transparentů, křesťané byli lákáni do nejrůznějších „mírových“ konferencí a sdružení – a přitom se za mír bojovalo hromadnou výrobou atomových bomb a rozmisťováním armád po obou stranách železné opony. I nacisté lidem slibovali „klid na práci“ - odměnou za poslušnost a horlivou výrobu, samozřejmě, v první řadě, tanků a granátů. To ovšem nebylo nic nového; i ve starověku římští okupanti nabízeli porobeným národům svůj Pax romana, „římský mír“ - „když budete součástí naší veleříše, nebudete spolu muset válčit“ (to byl samozřejmě také podvod, Římané k upevnění své moci využívali právě vzájemných třenic a půtek jiných etnik, tam kde se jim to hodilo). Možná si řeknete: dnes už nežijeme v totalitě, takže takovýto „mír“ už nemusíme řešit. Vzletné fráze o míru jsme tedy zahodili a vytvořili jsme si náhradu: „klídek a pohodička“. Ve Frýbortově knížce (vydané ještě za totality) říká vekslák Michal: „chci mít klid a chci si slušně žít“ - větu, která se po pádu komunismu stala životním heslem drtivé většiny naší společnosti. Chci své korýtko a nechci u něj být rušen, nechci žádné potíže a problémy druhých mne zajímají leda jako články v bulvárním tisku.
Když zpívali andělé nad jeslemi o pokoji, jistě neměli na mysli mír římský, árijský nebo socialistický, nevolali „klídek lidem dobré vůle“. Že existují dva druhy míru, to ví i Ježíš, když říká svým učedníkům: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. O rozdílu „pokoje světa“ a „pokoje Kristova“ napsal hezký traktát Sermo de pace (Řeč o míru) Mistr Jan Hus. V představách Židů měl „mír“ přinést Mesiáš, Pomazaný od Boha – pochopitelně po vyhané bitvě nad všemi nepřáteli Izraele. Vlastně taková obdoba onoho „míru“, který měl nastat až na celém světě zvítězí Řím nebo socialismus – jedno jestli rudý nebo hnědý. Ježíš ale odmítá být dárcem takového pokoje. Stejně tak jako odmítá být dárcem mrtvolného klidu, který konzervuje dosavadní pořádky, jako odmítá být dárcem sebestředného klídku nebo rodinné pohody předváděné v televizních reklamách.