Dnešní neděli (neděli po „Třech králích“, správně Zjevení Páně) slavíme svátek křtu Páně, jak jsme mohli poznat z evangelijního oddílu, který jsme právě přečetli, Lukášova oddílu o Ježíšově křtu v Jordánu. Tímto textem (nebo stejným příběhem v podání Matouše a Marka) jsme se spolu už vícekrát zabývali, když jsme řešili otázky proč byl vlastně Ježíš pokřtěn (je to jeho ztotožnění se s údělem hříšného člověka nejen ve fyzickém narození, ale i v dalších věcech – v tom že se podrobil Mojžíšovu zákonu, když byl 8. dne obřezán, i v tom, že přišel spolu s davem celníků, nevěstek a jiných hříšníků k Janu Křtiteli, aby absolvoval jeho křest vodou. Mluvili jsme také o tom, co znamenala všechna ta „paráda“ kolem toho – hlas Boha Otce, který se přiznával ke svému milovanému Synovi, i sestup Ducha svatého v „holubiččí“ podobě, které naznačuje pomazání, tedy jakousi „kvalifikaci“ k službě kněze, proroka a krále. Dobře to shrnul ruský theolog Vladimir Losskij, když napsal: Kristus se zde (a pak ještě jednou, při proměnění na hoře Tábor) zjevil nikoliv 'v podobě služebníka', nýbrž 'v podobě Boží', v slávě Přesvaté Trojice. Tím druhým smyslem události Ježíšova křtu je tedy ukázat, zjevit, kdo Ježíš je – Boží Syn a Mesiáš, tedy Pomazaný - proto je tento svátek spojen se svátkem zjevení Páně pohanským mudrcům tak úzce, že jej pravoslavní křesťané slaví ve stejný den jako svátek jeden jediný.
My se dnes na ty texty podíváme z trochu jiného úhlu a zkusíme si všimnout některých dalších motivů. Bůh v příběhu říká o Ježíšovi „toto je můj milovaný Syn“. Být Božím synem (nebo dcerou, zkrátka Božím dítětem), o tom už jsme cosi slyšeli ve čteních minulou neděli. Tam psal apoštol Pavel křesťanům do Efesu, že ná Bůh určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny (Ef 1:5). Bůh tedy nejen označuje Ježíše jako svého milovaného Syna, ale skrze Krista za své děti přijímá i nás, sv. Pavel by řekl: Židy i pohany, tj. všechny lidi, každého kdo Krista přijímá a věří v jeho jméno, jak jsme to také slyšeli před týdnem v evangeliu – těm všem dal moc stát se Božími dětmi. A to je vlastně veliké tajemství křtu: tak jako se svým křtem Pán Ježíš dobrovolně a vědomě ztotožňuje s námi, lidmi, tak se i my svým vlastním křtem spojujeme s ním. On se „ponořil“ (křest znamená ponoření) do lidského údělu, i do utrpení a smrti – ale my se (znovu podle svědectví sv. Pavla v Řím. 6) noříme do jeho údělu, do jeho smrti, ale i vzkříšení: Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života (Ř 6:4). Křest je účinným znamením toho, že to co Bůh vykonal na Kristu, vykoná(vá) i na na nás; jakoby nad oním děsivým hřbitovním nápisem (jakoby vzkazem od nebožtíků) „co jsme nyní my / budete i vy!“ triumfovala Kristova slova z Janova evangelia „Já jsem živ / i vy živi budete“, „kde jsem já, tam bude i můj služebník“, „abyste i vy byli tam, kde jsem já“.
Co to je být Božím dítětem, to nám hezky ukazuje třeba dnešní starozákonní text z proroka Izaiáše: rozptýlený a rozehnaný Izrael, který si jistě připadal jako bezprizorní sirotek bez domova, říká otcovsky útěšná slova: neboj se ... jsi můj, půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Být Božím dítětem tedy znamená, že člověk je předmětem Boží lásky a zájmu, že spolu k sobě vzájemně patří. Znamená to také, že člověk, v postavení Božího syna nebo dcery, má v očích svého nebeského (byť adoptivního) Otce nesmírnou cenu: dal za tebe Egypt … protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. Ústy starozákonního proroka tak Bůh mluvil k Izraeli, ale křtem se do Božího lidu Nové smlouvy dostávají, jak jsme slyšeli z knihy Skutků i ti opovrhovaní Samařané a nakonec i prachsprostí pohané, jak je to o dvě kapioly dál v příběhu setníka Kornélia. Ti všichni mohou slyšet: jsi v očích mých tak drahý/á, vzácný/á ... zamiloval jsem si tě.
To bylo tedy svědectví Boha Otce, ve kterém se přihlásil k Ježíši jako ke svému milému synovi a skrze něj také k nám jako svým dětem. Druhé svědectví nad Jordánem vydává Duch svatý, sestupující v podobě holubice, Duch svatý který Ježíše označuje za Krista, Mesiáše, Pomazaného. Napadlo vás někdy, proč vlastně v podobě holubice? Na různých obrazech a ikonách tak bývá často zpodobňován či symbolizován, ale v Bibli se v této podobě objevuje právě jen v příběhu Ježíšova křtu; například o Letnicích se projevuje jiným znamením, ohnivými jazyky nebo silným větrem. Holubice je ale v Bibli také významným symbolem a možná naznačuje něco právě o tom co Duch svatý koná při křtu. Jistě si vzpomeneme na Noého holubici nad vodami potopy, posla naděje, že po zatopení starého a zkaženého světa přichází nový začátek, začínáme odznovu, s „čistým štítem“. Nebo si můžeme vzpomenout na proroka Jonáše, jehož jméno vlastně v překladu také znamená „holubice“ - ten sice, poněkud neochotně, přišel do Ninive s ohlášením Božího soudu, ale jeho příběh se nakonec změnil v příběh o Božím milosrdenství – i to pohanské město, které se po prorokově kázání odvrátí od své špatné minulosti, dostává šanci začít znovu a lépe. Tak jako se v první kapitole Bible vznášel Boží Duch nad vodou na začátku stvoření, vznáší se i nad vodou Jordánu jako posel nového stvoření, nového začátku, nové šance v Kristově jménu pro lidi ze všech národů a pokolení. A to je dobrá zpráva i pro nás.