Příchod našeho Pána Ježíše na konci času (lat. adventus Domini, odtud advent) je neodmyslitelně spojen s obrazem Posledního soudu nad celým světem. K soudu nechodí nikdo rád (pokud tam zrovna nejde vysoudit nějaké velké peníze), a tak i ze závěrečné scény dějin trochu běhá mráz po zádech, když si čteme v Bibli o různých znameních, která konečné zúčtování předcházejí a doprovázejí – jsou to třeba popisy různých pohrom („nádob hněvu“) ve Zjevení Janově, nebo úvodní slova dnešního evangelijního textu, kde Pán Ježíš připomíná vize dávných proroků o znameních Božího soudu – temnotu uprostřed dne, ztrátu záře slunce a měsíce, třesoucí se hory a valící se moře. Skoro jako koláž z katastrofických filmů.
A pak soud, scéna, kdy jsou otevřeny knihy i s nejtajnějšími skutky lidí a každý bere svoji odplatu podle toho, co si zaslouží. Zejména středověký člověk se Božího soudu bál: „jak obstojím? Koho se dovolám, když se i spravedlivý bude třást strachy?“, zpívalo se v jedné gotické církevní písni. Sochař a malíř Michelangelo na svém slavném obraze v Sixtinské kapli namaloval Krista s přísnou tváří a zamítavým gestem, kolem něj mučedníky, kteří jako „předměty doličné“ předkládají nástroje, kterými byli pro víru trápeni, a docela dole v rohu ďábla, jak na své pramici odváží zavržené zoufalce pryč od Boží tváře, do bažin hrůzy a zkázy. Skrupulózní lidé (jako třeba mladý mnich Martin Luther) se trápili, zda jsou dost dobří na to, aby nenadále neskončili v pekelném propadlišti. Apokalypsa (doslova „snětí závoje“), poslední kniha Bible, se stala synonymem pro největší lidská neštěstí, ať už způsobená přírodou nebo rukou druhého člověka.
V Bibli ale máme i jiné obrazy Božího soudu: v 96. a 98. žalmu vítá Hospodina přicházejícího soudit zemi nikoliv děs, ale radost - „pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm“, „zaplesají všechny stromy v lese“, „zaplesají hory“, „řeky zatleskají rukama.“ Nevídaný jev – příroda jde přicházejícímu Bohu-Soudci radostně vstříc. Jak skloubit, spojit tyto dva tak odlišné, možná dokonce protikladné obrazy téže věci? Obraz vzbuzující tíseň a obavy - s obrazem naděje a radostné důvěry?
Odpověď nám dává v evangeliu Ježíš sám. Po všech těch zmínkách o různých úkazech neříká: „bojte se a třeste se.“ Slyšíme: „napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“; místo sejčkování povzbudivá slova. „Vězte, že je blízko Boží království“ - království, za jehož příchod se denně modlíme v Modlitbě Páně: „přijď království tvé“.
Ježíš totiž nechce, abychom ulpěli na obrazech zkázy, ale abychom od nich naopak obrátili svoji pozornost k němu, od pohrom k přicházejícímu Synu člověka. Nechce být alternativou k jasnovidcům, kartářům a Nostradamům, chce nás přivést od obav z budoucnosti k Bohu, který má v rukou nejen budoucnost, ale i minulost a přítomnost. Apokalypsa, ono „snětí závoje“ neznamená předvedení nějakého děsivého budoucího osudu – jako když se před nešťastným odsouzencem roztáhne závěs, za kterým stojí kat se sekyrou. Pohrom a katastrof jsou plné dějiny, ty není nutné jen čekat v tom, co přijde. Apokalypsa ve skutečnosti znamená „snětí závoje“ právě z těchto současných i budoucích událostí, podívat se jaksi za ně, vědět, že zlo v jakkoliv koncentrované podobě nemá poslední slovo, že tím „co je za tím“, tím „posledním“ je právě Syn člověka v moci a slávě, přicházející Boží království, vykoupení, které je blízko. Vždyť biblické apokalyptické knihy byly napsány právě v pohnutých dobách, kdy Římané plenili Jeruzalém a masakrovali jeho obyvatele po prohrané židovské válce, nebo v dobách kdy byli křesťané pronásledováni a zabíjeni za Neronovy krutovlády.
Z tohoto pohledu se jinak jeví i Boží soud. Závěr dějin je konečné zúčtování se zlem, které poškozuje dobré Boží stvoření. Vždyť Boží spravedlnost je ta stejná Boží vůle jako jeho láska, je to láska, která brání zlému, aby to dobré bylo ničeno. A koneckonců i smrt je vlastně taková pojistka, aby se zlo nestalo věčným, aby se nestalo trvalou součástí Božího stvoření. To že budou otevřeny knihy, nemá za cíl, aby se Bůh veřejně posmíval našim neobratným a často nepovedeným zápasům o odstranění vlády našeho starého hříšného já. To může znamenat, že se konečně dovolá spravedlnosti ten, kdo tu zůstal ve svém neštěstí sám, kdo byl přinucen mlčet, nad kým se „zavřela voda“. Věřím, že v „onen den“ vydají své mrtvé nejen moře a podsvětí (Zj 20:13), ale i lágrové pece, zapomenuté masové hroby nebo potratové kliniky.
Ježíš v evangeliu na jedné straně říká, že se nemáme bát, na druhé ale také, že máme bdít a modlit se. Bdít a modlit se – to znamená stále zůstávat ve vztahu k Pánu Bohu, jinými slovy zachovat víru. Nemáme se nechat opít, nejen alkoholem a lihovinami, ale ani falešnými přísliby, že nám naši budoucnost zajistí peníze a majetek nebo šikovná politika a diplomacie vlády. Máme bdít a modlit se, ale také jít vstříc Tomu který přichází, tj. jak jsme slyšeli od sv. Pavla, bohatě růst ve vzájemné lásce i lásce ke všem, abychom byli bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše se všemi jeho svatými.