Milí přátelé v Pánu Ježíši Kristu,
texty pro dnešní neděli jsem vybral z tzv. Ekumenického lekcionáře. To je, jak možná víte, pořádek biblického čtení na jednotlivé neděle a svátky, který sestavila mezinárodní komise odborníků na Bibli, bohoslužbu a jiné podobné záležitosti, tak aby byla čtení z různých částí Písma svatého vyvážená, moc často se neopakovala (a přitom se na nějaké důležité nezapomnělo) a šla použít v různých církvích (proto ekumenický). Je takovou zvláštností, že i když mezinárodní komise odborníků asi neví nic o našich českých svátcích Cyrila a Metoděje nebo Jana Husa, pravidelně se na některou neděli v jejich blízkosti objevuje text z Lukášova evangelia o vyslání sedmdesáti učedníků, což nám kazatelům dává dobrou příležitost propojit tyto významné postavy dějin křesťanství s biblickou zvěstí.
V evangeliu čteme, že Ježíš poslal na misii do galilejských měst ještě dalších 70 učedníků. K podobné službě vyslal už Dvanáct apoštolů, ale služba evangelia je enormní úkol, kde je (obrazně řečeno) každá ruka dobrá: „žeň je hojná, dělníků málo“. Na rozdíl od apoštolů nám Písmo svaté nezachovalo jejich jména. Někteří církevní otcové (Epifanius aj.) se takový seznam pokusili sestavit: zahrnuli do něj třeba zbylé evangelisty Marka a Lukáše, diakony Štěpána a Filipa a další postavy důležité v životě prvotní církve, které nepatřily do apoštolského kruhu. To je ale až pozdější tradice. Možná jejich jména pro nás nejsou důležitá, možná to nebylo trvalé životní poslání, ale jednorázový úkol; Bůh pracuje s obojím a může říct: „tak a teď všeho nech a běž tam a tam k tomu konkrétnímu člověku a připrav mi k němu cestu“ aniž by tím zřizoval nějaký speciální úřad. O nějakých Sedmdesáti se už v Bibli dále nemluví, i když jsem přesvědčen, že řada z nich skutečně byla třeba u Poslední večeře, při seslání Ducha o Letnicích nebo u dalších počátků církve Kristovy.
Můžeme si všimnout, že Ježíš tyto učedníky posílá po dvou. Služba Kristu a evangeliu není záležitost pro solitéry a individualisty, je to, dnes by se řeklo, týmová práce. Ani ty nejvýraznější jednotlivé osobnosti dějin církve jako třeba sv. Pavel by nedokázali nic bez svých spolupracovníků a opory ve společenství církve; i třeba ten Jan Hus, který na všech obrazech před koncilem vypadá jako osamělý proti celému světu, byl součástí nějakého reformního hnutí; měl své předchůdce i pokračovatele, i kolegy a spolupracovníky jako byl třeba Jeroným Pražský, který byl upálen rok po něm (mimochodem, ten svátek 6. července byl původně jejich společný). Pracovat v týmu sice má svá úskalí (člověk se musí umět domluvit), ale také mnoho předností: „upadne-li jeden, druhý ho zvedne“, jak praví starozákonní Kazatel: to platí nejen v manželství (čte se často na svatbě), ale i v Boží službě: služebníci Kristovi si mohou poskytovat podporu slovem, skutkem i modlitbou, ale třeba i kritickou „zpětnou vazbou“. Navíc každý může mít jiné obdarování; podívejme se třeba na soluňské bratry – intelektuál Cyril a organizátor Metoděj: co by dokázal jeden bez práce druhého? Co by dokázal bez Metodějových organizačních schopností Cyril s abecedou a svatými knihami? Asi by mu zůstaly jen ležet na stole. Co by dokázal Metoděj sám bez Cyrilovy práce na zpřístupnění Evangelia? Vytvořil by organizaci pro organizaci, ve které by lidem neměl co dát. Jejich úspěch byl založen na kombinaci obdarování obou dvou.
Jiná věc, co by nás mohla zarazit, je určitá nezajištěnost této mise: „Neberte si měšec ani mošnu ani obuv… jezte a pijte, co vám dají…“ Někdy máme pocit, že církevní práce nebude fungovat bez dostatečného materiálního zajištění, expertního managementu a logistiky, spolupráce s mnoha institucemi. Jistěže mnoho těchto věcí může pomoci, mohou však být i dvojsečnými a nakonec se stát spíš koulí na noze.
Kdysi jsem byl na jedné přednášce o misijním poslání církve: přednášející vysvětloval, že nastal velký průšvih, když církev jako taková rezignovala na vlastní misijní činnost a tuto práci svěřovala různým misijním společnostem; tito „externisté“ byli však začasté financováni a podporováni vládou a jejich působení se tak nezřídka stávalo součástí kolonialismu a jiných nebohulibých cílů. Dnes pláčeme nad výdělkem: špatný kredit křesťanství na bývalých misijních územích a neschopnost církve oslovit odcizené lidi i ve své vlastní zemi. O jednotlivých tezích přednášejícího by se dalo diskutovat, ale obávám se, že jako celek to není daleko od pravdy. A to „zajišťování“ ostatně nemusí mít ani materiální podobu. Nemáme si ssebou brát nic než poselství o příchodu Božího království a o společenství Kristova pokoje, máme s odvahou vstupovat do situace lidí, kteří od nás tuto zvěst očekávají, být otevření a nezašívat se do svých jistot a schémat, které si přivlečeme ze svých zvyků, tradic, frází a stereotypů myšlení. Vždyť to jsou často ony, které mohou bránit lidem, ke kterým jsme posláni v přijetí evangelia – naše nesrozumitelná církevní „svatá hantýrka“, naše podivné zvyklosti, jejichž smysl už ani sami neumíme pořádně vyložit, naše sebejistota pramenící ze zakotvení ve vnějších věcech a tradicích. Toto všechno nechte doma, říká Ježíš.
S tím souvisí i Ježíšův komentář na uvítanou, když se učedníci vrátí z mise. Stejně jako apoštolové prožívají euforii z toho, jak fungovaly duchovní dary, kterými byli vybaveni („funkční slast“, it works!). Když v podobné náladě – co vše v duchovní oblasti zmohou a dokážou – přišlo 12 apoštolů, dostali od Ježíše zdánlivě triviální a přízemní úkol – zajistěte jídlo pro 5000 posluchačů. A najednou byli v koncích, bez Ježíše nezmohou nic. Zde Ježíš obrací jejich pozornost k tomu, co má být pravým zdrojem radosti: „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“ V církvi se někdy soustřeďujeme na různé vnější věci jako známky úspěchu a požehnání – početní růst členů, výrazné a viditelné obdarování některých služebníků, dobrá finanční situace, snadné zdolávání překážek církevní práce – podobně jako bylo těch 70 učedníků nadšených z účinků pravomoci, kterou jim Ježíš udělil nad zlými duchy. Když lidí přibývá a práce v církvi se daří, neboli, jak se dnes říká, „máme výsledky“, radujeme se a dmeme se pýchou, když se nedaří, malomyslníme a tiše závidíme těm úspěšnějším. Přitom nám často hrozí záměna prostředku za cíl. Úspěchy církve zde na zemi – to je jen prostředek; tohle ještě není cíl.
Evangelický mystik Johann Arndt napsal ve své knize O pravém křesťanství, že „každý chce dnes Kristu sloužit, ale málokdo ho chce následovat“. Přitom i sám Ježíš říká (J 12:26): „Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Parametry vyslání učedníků do služby mají parametry služby samotného Krista: ona nezajištěnost, vyzbrojenost jen Božím slovem a přáním pokoje; cesta ovcí mezi vlky – riziko setkání s nepochopením nebo nepřátelstvím. Křesťanova služba je provázaná s jeho křesťanským životem, který není ničím jiným než následováním Krista – včetně cesty kříže. To je vidět samozřejmě na Husovi, ale i na Cyrilovi a Metodějovi, kteří zažívali nespravedlivou šikanu a trápení od svých „spolubratří“. Nejde jít jinou cestou než Kristus a přitom být jeho dobrým služebníkem. Jinak bude odvolávání se na Kristovo ujištění „kdo vás slyší, mne slyší“ jen nepřesvědčivým pokrytectvím (přinejmenším v očích těch, ke kterým jsme vysláni sloužit).
V Kristovu napomenutí – „Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi“ ale zároveň můžeme slyšet i určité zaslíbení – to nejdůležitější, tedy naděje, kterou máme v Bohu, není lidským dílem, ale dílem Boží svrchované milosti, které přijímáme jako dar, bez ohledu na to jak vnějšně úspěšné jsou parametry našeho díla.