Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil (spasil) hříšníky (1Tim 1:15). Jestli jste dobře poslouchali, zaslechli jste tuto větu uprostřed druhého čtení z listu sv. Pavla Timoteovi. Mohli bychom říci: celé jádro evangelia v jediné větě. Apoštol Pavel rád cituje takové zhuštěné výpovědi o víře, jsou to vlastně vyznání víry, většinou to, co přijal jako víru církve, víru společenství Kristových učedníků a co předává dál. A ještě to jakoby podtrhuje: to slovo, tedy toto vyznání je důvěryhodné a zaslouží si aby jako takové bylo přijímáno: Kristus Ježíš přišel na svět aby zachránil hříšníky.
Ale co to znamená: „zachránit hříšníky“? A vůbec, kdo to je: „hříšníci“? Farizeové a zákoníci z dnešního evangelia mají jasno, kdo jsou hříšníci: To je ta „galérka“, tyhlety živly, které se tu stahují ze všech stran k Ježíšovi, aby ho mohli poslouchat, celníci, lehké ženy a jiný výkvět dobového podsvětí, prostě odpad našeho vyvoleného národa a k tomu ještě všelijaký ten „lid země“, tihleti Samaritáni, Syrofeničani, Kenaánci a jiní polopohani Bůh ví odkud. Našinec má co dělat, aby se jim v běžném styku vyhnul velkým obloukem, ale támhleten Ježíš Nazaretský se s nimi baví a dokonce s nimi i stoluje! To jsou teda poměry! Ale co, stejně patří mezi ně, žráč jeden a pijan vína! Zkrátka a dobře, hříšníci – to jsou „ti druzí“, ti které si my ošklivíme a říkáme si, jak si je potom musí ošklivit svatý Pán Bůh.
Jak si hříšníky svatý Pán Bůh „oškliví“, ukazuje Ježíš dvojitým podobenstvím, dvěma banálními příběhy z dobového života. Nějakému bačovi se ztratila ovce, nějaké paní stříbrňák. Oba dva, místo aby ovci či peníz amortizovali nebo odepsali, začínají podnikat záchranou akci. Majitel ovcí zanechá zbytek stáda svému osudu a lítá po horách a roklích, žena s lampou v ruce prosmejčí celou světnici, do všech tmavých koutů zašťourá, vším zatřepe, jestli se malý penízek někde cinkotem neprozradí. Úsilí je nakonec korunováno úspěchem, ovce i mince jsou nalezeny a muž i žena natolik překypují radostí, že se o tuto radost okamžitě musí podělit se svým okolím. Ano, starostlivé hledání ztraceného a potom radost z nalezeného, žádné ošklivení a vyhýbání obloukem, to je jednání Pána Boha vůči hříšníkům.
Písmo svaté často používá pro skutečnost hříchu obraz sejítí z cesty nebo minutí cíle, hebrejská a řecká slova pro „hřích“ z těchto obrazů ostatně vycházejí. Sejítí či minutí v sobě vždy skrývají nebezpečí ztráty – člověk nebo zvíře, které sejde z cesty snadno zabloudí a ztratí se, šíp, který mine terč, spadne někam do trní nebo do rybníka, kde už ho nikdo nenajde. Cíl lidské cesty, lidského života, ten poslední, konečný cíl, je jediný – Bůh. A protože Bůh je zdrojem a udržovatelem života, má toto „minutí cíle“ tragické následky – „sejití“ a „ztracení“ tak vždy znamená „zahynutí“ – v biblické mluvě ostatně opět jedno slovo.
Na toto zcestí je možno dostat se různými způsoby: třeba z hlouposti či dezorientace jako ovce, nešťastnou souhrou okolností jako peníz nebo z nezodpovědnosti a přecenění vlastních sil jako marnotratný syn ve známém podobenství, které na tato dvě navazuje a které jsme již vykládali v době postní. Jeho příběh jsme tedy dnes neslyšeli, zato jsme slyšeli (zkrácený) příběh apoštola Pavla, který se na cestu zla dostal ještě jiným způsobem – náboženskou horlivostí, snahou být sám perfektní a odstraňovat ty, kteří tak perfektní nejsou, ty kteří ruší a kazí mé dokonalé dílo. Prostě jak by řekl Dostojevský, „cesta do pekla vydlážděná dobrými úmysly“. Pro Pavla stál naštěstí na této cestě Damašek a před ním místo, kde se mu zjevil vzkříšený „přítel celníků a hříšníků“.
Na všech křivolakých cestách života, po kterých bloudíme, však za námi stále kdosi běží a hledá nás. Ano, Bůh je už od prvních stránek Bible představen jako ten, který hledá zbloudilého a padlého člověka, i v tomto můžeme vidět jakési „před-evangelium“, hledající Bůh Starého zákona není Velký bratr, který po člověku slídí, aby jej zničil. A v Novém zákoně „Syn člověka přece přišel, aby hledal a spasil to, co zahynulo“ nebo „co bylo ztraceno“ (Lk 19:10) a tím se zase dostáváme k našemu úvodnímu verši, který říká totéž jinými slovy: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Tato záchrana hříšníků, toto „hledání ztraceného“ je důvod, jak říkal Anselm z Canterbury, cur Deus homo, čili proč se Bůh stal člověkem. Celý Ježíšův pozemský příběh tak může být vykládán jako toto hledání, jak o tom svědčí jedna sředověká pohřební píseň: (quaerens me sedisti lassus / redemisti crucem passus) „hledal jsi mne do zemdlení / s tíhou kříže v utrpení.“
Toto hledání ale pokračuje i po Velikonocích – vzkříšený Kristus hledal a nalezl své učedníky rozutečené po Galileji nebo schované za zavřenými dveřmi. Našel také mladého fanatika Šavla z Tarsu uprostřed jeho inkviziční činnosti proti hloučkům prvních křesťanů. Obrácený Pavel se vlastně také stal svého druhu „podobenstvím“, jak jsme slyšeli z druhého čtení, exemplárním příkladem, předobrazem, jakýmsi modelovým prototypem pro ty, kdo v Krista v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Snad proto Pavel svůj životní příběh tolikrát připomíná ve svých listech – ne aby se chlubil sám sebou – vždyť byl „rouhač, pronásledovatel a arogantní násilník“ - ale aby ukázal nezměrnou velikost Boží trpělivosti a slitování. Vždyť „milosrdenství“, „slitování“ má v biblické řeči stejný slovní základ jako mateřský klín nebo otcovská náruč – náruč, do které vítá radující se otec svého ztraceného a pak nalezeného syna.
Jedna ovce ze sta může být z lidského hlediska zanedbatelná, ale pro dobrého Pastýře má nesmírnou cenu, takovou, že pro ni vystavuje riziku nejen sám sebe, ale i ostatních 99 „bezproblémových“ ovcí. Také ztracená mince může nabýt na důležitosti zcela nečekaným způsobem – mohla to být jedna z oněch deseti mincí, které tehdy tvořily povinné věno chudých dívek. Ty je až do svatby nosily zašité v čelence a bez tohoto věna se nemohly vdát. Napadá mne v této souvislosti, že vlastně každý, i sebenepatrnější člověk může být takovou „mincí“ v čelence Nevěsty Beránkovy – církve, a proto může tak velkou hodnotu, bez něj je svatba ohrožena. Možná i proto je v nebi taková radost z každého člověka, který se „obrátí“, který od základu změní sám sebe a přijme za svoji Ježíšovu cestu víry a lásky.