Když jsem se ženil, vzpomínám si, že jedním z velkých oříšků ve shonu příprav byl problém zasedacího pořádku na svatební hostině: kam posadit strýce z jednoho kolena, tetu z druhého kolena, pana faráře a paní farářovou, bratrance a sestřenice, aby se nikdo necítil dotčen, že sedí moc na kraji, že se nemá s kým bavit, že sedí vedle jiného příbuzného, se kterým se nedávno pohádal. Složitým posouváním papírků se jmény po maketě svatební tabule se nakonec alespoň trochu žádoucí sestava dala dohromady. Nalezení správného místa u stolu není často jednoduchý úkol ani pro odborníka na společenské chování – známý znalec etikety dr. Guth-Jarkovský prý dostal „padáka“ z Pražského hradu poté, co na jakési recepci nevhodně posadil dva cizí velvyslance a postaral se tak o malý diplomatický skandál.
Také dnešní evangelium nám přináší obraz hostiny a tabule s místy předními i zadními, čestnými i obyčejnými. Lidi zaujímají místo u stolu, ti, kdo se pokládají za důležité, se cpou dopředu – aby byli vidět na důležitém místě, aby byli, jak se říká „ve středu dění“ či z mnoha jiných důvodů. Na hostině je přítomen také Ježíš a protože řadu hostů tvořili zákoníci a farizeové, sleduje ho podezíravě mnoho párů očí – kde zase udělá něco proti pravidlům, kde poruší sobotu, kde se rituálně neumyje apod. Možná i vodnatelný člověk, kterého Ježíš při této přiležitosti uzdraví, sem je přiveden jako provokace, jako taková malá past na Ježíše. Ale také Ježíš se dívá kolem sebe, vidí dračku o přední sedátka, nebo lépe řečeno lehátka a neodpustí si komentář, že příliš sebevědomé zaujetí místa vpředu může skončit také pořádnou ostudou. Lepší je sednout si nejprve na nějakou méně významnou židli a pak se nechat od hostitele pozvat dopředu.
Tušíme, že tato Ježíšova slova nám sv. Lukáš nezaznamenal proto, aby nás poučil o slušném společenském chování u stolu nebo na návštěvě. Ze zmínky o tom, že komentář je vlastně podobenství, můžeme cítit, že to co nám chce Ježíš sdělit jde mnohem dál a hloub než jen do situace na svatební nebo jiné hostině. Existují lidé, kteří se cpou dopředu v životě, ve společnosti, v politice a v práci a nikdo je, jak se říká „neusadí“, v dnešní době je dravost jaksi „in“, dokonce jsem si v této souvislosti vzpoměl na to, co jsem četl nedávno v novinách: když hledáte zaměstnání, záleží prý i na tom, kam se při pohovoru posadíte u stolu, pokud chcete třeba nastoupit na nějakou vedoucí pozici a přitom si sednete do kouta nebo na kraj, personalista z toho usoudí, že asi nejste úplně vhodný kandidát.
Jsou ale i lidé, kteří se cpou dopředu i duchovně, v církvi i mimo ni. Zkusme si představit, že by přišel Ježíš třeba tady k nám do Bukovky a uspořádal hostinu pro celou vesnici, takové nějaké hody. Kam byste si sedli? Kolik z nás, kostelových křesťanů, by se začalo cpát dopředu: „Pane, my se přece známe, my tady tu tvoji věc už po generace držíme, tak ať ostatní vidí, že ty patříš k nám a my k tobě“ A najednou lup, někdo by nás popadl za límec a posadil až na druhý konec sálu a my bychom pak jen vyjeveně koukali, koho že to přivádějí do čela tabule. „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Ta samá věta stojí také na konci jiného podobenství, podobenství o farizeovi a celníkovi, které v této situaci asi nepotřebuje další komentář.
Je to zkrátka právo hostitele posazovat tohoto hosta zde a onoho zase tam, aby se celá hostina vydařila a každý měl to správné místo. K hostiteli, který kdysi pozval Ježíše, nějakému farizejskému předákovi, se však Pán obrací jiným podobenstvím. Když už děláš nějakou trachtaci, nedělej ji pro ty, kteří se mohou nějak, jak se říká, revanšovat, udělej ji pro chudé, zmrzačené, chromé a slepé, kteří ti to nemají jak vrátit. „Chudí, zmrzačení, chromí a slepí“, to byli hosté, z jejichž přítomnosti by tehdy jistě nikdo nadšený nebyl. Řečeno dnešními slovy, neměli žádné konexe, které by se daly nějak využít. Dokonce i kumránská sekta esejců ve svém řádu výslovně vyjmenovává takto postižené lidi, jako ty, kteří budou mít zakázán vstup na nebeskou hostinu – nejsou použitelní v Boží armádě, jež vytáhne do poslední bitvy proti zlu, takže na následné oslavě vítězství nemají co pohledávat. Ježíš však chce hostit právě takové lidi, v očích světských i duchovních velikánů zcela bezcenné.
Dnes budeme slavit svátost Eucharistie, Večeře Páně, při které je naším hostitelem samotný Pán. Je to zvláštní hostina, hostina na které není prvních ani posledních míst, hostina, při které se nemusíme cpát do blízkosti hostitele, protože hostitel sám přichází za námi v pokrmu který nám dává, přichází k nám tak blízko, jak se my sami vůbec nejsme schopni přiblížit. Je zvláštní také tím, že zve nás, kteří mu nejsme schopni pozvání ničím opětovat, čím se mu odměnit; dává nám všem, kdo jsme duchovně slepí, chromí a chudí, dar nejvzácnější – sám sebe, své tělo a svoji krev a v nich odpuštění a přijetí.
To, jak Kristus jako hostitel jedná s námi, máme podle jeho vzoru a v jeho světle předávat dál. Nezanedbávejte pohostinnost; vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděly, píše autor listu Židům v 2. čtení. My se takového „anděla“, takového „posla Božího“ máme naučit vidět v každém, kdo k nám přichází. A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí, zakončuje dnešní úryvek. A to dělejme i my, ne jako povinnost nebo zásluhu, ale jako samozřejmé pokračování toho, co pro nás udělal Bůh. Vždyť jak říká Pán Ježíš na konci dnešního evangelia, budeš blahoslavený, budeš mít radost a takový čin nebude zapomenut ani na věčnosti.
Amen.