Minulý týden jsme v evangelijním textu skončili v okamžiku, kdy Pán Ježíš vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi. Celník se v chrámu kál a odešel Pánem Bohem ospravedlněn, na rozdíl od farizea, který si svoji spravedlnost, nebo lépe řečeno to, co za spravedlnost považoval, již přinesl ssebou.
Také dnes je jedním z hlavních hrdinů příběhu celník. Tentokrát však ne obrazný a bezejmenný, jako byl ten, co sloužil jako příklad v Ježíšově podobenství, ale skutečný a živý, se jménem a vlastním životním příběhem.
Jeho jméno bylo Zacheus a ten životní příběh až do dne, kdy se setkal s Ježíšem asi nebyl nijak slavný. I z toho mála, co o něm evangelista říká, by se dalo tušit, že jeho život připomínal špatný vtip. Když jej jeho rodiče pojmenovali Zacheus, hebrejsky Zakkai, což znamená „spravedlivý“, „čistý“, asi netušili, jaké kvítko ze synka vyroste; jeho jméno už jen bude hořkou ironií osudu. Těžko říct, proč se dal cestou kolaborace s nenáviděnými římskými okupanty – snad z prospěchu, snad se svému okolí mstil za svůj hendikep, za svoji malou postavu, pro kterou mohl být už jako dítě terčem posměchu. A tak si svůj mindrák z urostlejších sousedů a známých mohl léčit pocitem moci, který mu propůjčovala práce pro okupační správu. Protože byl v této práci asi docela snaživý, vypracoval se z pozice pouhého pěšáka na jakýsi „bílý límeček“ mezi výběrčími daní, už nemusí sedět v celnici jako jeho kolega Matouš alias Lévi, je z něj velký šéf a majitel vymahačské firmy, a špinavou práci v terénu za něj dělají jiní. A protože žije v Jerichu, ve městě, které sice Jozue syn Nunův kdysi proklel, ale které ve své době bylo důležitým střediskem na obchodní cestě do Jeruzaléma, vyděračský byznys sype penízky jak na běžícím pásu a z milého Zachea je velký boháč. Své bohatství si ale může užívat jen za zdmi svého domu, kterému se každý slušný Žid vyhýbá velkým obloukem. Čím více má peněz, tím méně má přátel, zato více opovržení a nenávisti okolí. Možná takto, možná trochu (ale ne zas o mnoho) jinak vypadal jeho život až do okamžiku, kdy se v oblacích prachu cesty objevil dav doprovázející učitele Ježíše z Nazareta na pouti do Jeruzaléma.
Ježíš se v Jerichu nemíní nijak příliš zdržovat, u cesty před branami města uzdravuje slepého Bartimea, ale ve městě samotném se nezastavuje, jerišskými ulicemi jen prochází. Protože jej ale předchází známá pověst, prodírá se za chvíli i zde davy zvědavců. Spolu s ostatními vyráží do ulic i náš malý velký celník Zacheus. Cosi nevysvětlitelného jej přitahuje k tomuto muži z Galileje, chce poznat kdo to je, co je zač, co je to za člověka, tento Ježíš Nazaretský. Jenže vzhledem ke svému vzrůstu i své „oblibě“ u místních obyvatel toho z galilejského učitele mnoho neuvidí. Ještě bude rád, když ho v tlačenici nikdo nesrazí k zemi a neušlape, mnozí z jeho spoluobčanů by takové „nehodě“ jistě rádi napomohli. A tu dostane nápad. Možná bláznivý, ale stoprocentně účinný. Odhadne, kterým směrem asi Ježíš půjde, a tak vyrazí dopředu, předběhne zástup a co mu jeho krátké nožičky stačí, běží k jedné moruši, stromu který rostl podél cesty. Ano, to bude teď jeho posed, jeho pozorovatelna, tady Ježíše uvidí jako na dlani.
Všimněte si, bratři a sestry, že tady Zacheus projevil jednu vlastnost, která nám ve vztahu s Bohem i druhými často chybí, ač je jí někdy potřebí, a to je odvaha být trapný. Odvaha se pro dobrou věc třeba i zesměšnit. Vždyť on, Zacheus, který si v sobě pěstoval poslední zbytky sebeúcty v roli okupačního papaláše, on, velký celnický boss, najednou sedí na stromě jako nějaký klučina, nějaký malý uličník, a nedočkavě vyhlíží Ježíše – jakoby mu jeho i tak chatrná reputace najednou byla ukradená, jakoby mu bylo jedno, že zlomyslní sousedé, které jeho podřízení nedávno odřeli na daních, si budou ukazovat prstem a volat: „podívejte se, není to támhle ten malej prďola Zacheus, pacholek jeden, sedí tam na stromě jako zvědavá opice!“ Ale Ježíš za to stojí. Stojí za sezení na stromě i za to, že se na vás dívají jako na zvědavou opici.
Proud lidí, ve kterém pluje i Ježíš, se pomalu blíží k Zacheově moruši. Zacheus už může v davu rozeznat nejen Ježíše, ale i Petra, Ondřeje, Jakuba, Jana a všechny, kdo jdou s ním. Jenže nejen že on vidí Ježíše, ale Ježíš také vidí jeho. Snad si teď všiml tohoto malého muže v drahých šatech, který tak neobvykle sedí na stromě a dívá se na něj, ale snad již o něm ví dopředu, jde najisto za tím, komu stál za to, aby kvůli němu vylezl na strom. A tak Zacheus vidí, jak se najednou Ježíš zastaví, protlačí se k jeho moruši, podívá se přímo na něj a osloví ho jeho jménem: „Zachee, slez rychle dolů, dnes musím zůstat v tvém domě.“ Co asi prožíval, vrchní celník Zacheus, když zaslechl tato slova? Počáteční šok vystřídala ohromná radost, že Ježíš chce být hostem u něj, před kterým si každý zatím jen odplivl, odvádí si jej k sobě domů bez ohledu na úšklebky a remcání okolí.
O čem spolu Spasitel a celník při večeři hovořili, o tom evangelium mlčí. Možná Zacheus vylezl na strom nejen ze zvědavosti, ale také s nevyslovenou nadějí, že tento procházející galilejský učitel může změnit jeho život, přestat s kolotočem zla, ve kterém mu peníze kompenzují nedostatek přijetí od druhých a zároveň tuto propast čím dál víc prohlubují. Ale možná i Ježíš v Zacheovi, ve kterém ostatní viděli jen nenáviděného zaprodance, uviděl malého odstrkovaného a posmívaného chlapce, nebo zklamaného mladého muže, který se rozhodl, že si své nenaplněné sny zhojí ďábelským plánem „B“, odíráním svých souvěrců ve prospěch pohanských cizáků. Z evangelia známe už jen výsledek. Zacheus chce polovinu svého majetku věnovat potřebným a čtyřnásobně nahradit těm, které svým jednáním poškodil. Snad nyní jeho srdce po setkání s Ježíšem přetékalo touhou lidem pomáhat, jako kdysi touhou jim ubližovat. Snad to byl také projev toho, že si Zacheus uvědomil důsledky jednání pro životy druhých – Starý Zákon předepisoval čtyřnásobnou náhradu jen ve vyjmečných případech, kdy někdo někoho obral o něco, na čem byla závislá jeho obživa.
Ježíš říká Zacheovi, ale tak aby to všichni slyšeli: „Dnes přišla spása do tohoto domu.“ To znamená nejen pro něj, pro Zachea, ale i pro všechny, kdo přebývají v jeho domě. Obrácení, pokání a přijetí Boží lásky se tak týká nejen člověka samotného, ale i těch, kdo jsou kolem něj, i k nim takto přichází Boží spása. „Syn člověka přece přišel, aby hledal a spasil to, co zahynulo,“ uzavírají Ježíšova slova dnešní příběh. Zacheus se tak stává marnotratným synem Abrahamovým a naším bratrem, který „byl mrtev, a ožil, ztratil se, a byl nalezen.“
I k nám dnes přichází Ježíš, aby byl hostem v našem domě, přichází k nám v daru své svaté Večeře. Přichází s nabídkou, že už nemusíme žít žádný náhradní plán „B“, ve kterém nám lásku a porozumění nahrazuje msta, peníze nebo moc nad druhými. Každému z nás teď říká: „Pojď dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě.“ Ježíšova nabídka po nás často vyžaduje zacheovskou odvahu být trapný, ale i sám Ježíš jde přece s kůží na trh, „přijímá hříšníky a jí s nimi.“ Pokud však Ježíše přijmeme, máme naději, že i do našeho „domu“ přijde Boží spása, že Bůh změní nejen naše životy, ale i životy těch, kdo žijí s námi.
Amen.