„Nevděk světem vládne“, praví lidská zkušenost. Mnozí z nás tuto zkušenost učinili na vlastní kůži: někomu jsme pomohli z bryndy – a pak jsme mu nestáli ani za poděkování, buď na nás zapoměl, nebo si vzpoměl až když zase něco potřeboval. V ojedinělých případech ještě dokonce dostaneme vynadáno nebo nás někdo pomluví – pomohli jsme prý málo, pozdě nebo jinak než si dotyčný představoval. Taková zkušenost zamrzí, zvláště pokud ji uděláme s nějakým blízkým člověkem. Dlouho se pak rozmýšlíme, jestli příště zase někomu pomůžeme nebo ne.
„Nevděk světem vládne“, mohl si pomyslet Ježíš na konci dnešního příběhu z evangelia, respektive: určitě bychom si to pomysleli my na jeho místě. Desetiprocentní vděčnost, desetiprocentní návratnost investice uzdravující lásky k druhým – to není nijak slavná odezva ani za všelijaké obyčejné drobné službičky, natož za výjimečný a neopakovatelný zázrak Božího Syna.
A že bylo za co být vděčný: být tehdy malomocným nebyla žádná legrace. K fyzickým útrapám nemoci, které tito nešťastníci zakoušeli, se přidávala ještě jakási „společenská poprava“ - malomocný byl vyloučen jak z náboženské pospolitosti, tak z normálních mezilidských vztahů; Mojžíšův zákon je pokládal za nečisté a nařizoval jim život mimo „tábor“, tedy mimo duchovní i lidské společenství; na svoji přítomnost museli upozorňovat hlasitým voláním, aby s nimi nikdo nepřišel do styku. Pokud bylo někde malomocných více, žili v jakýchsi bizarních koloniích za hranicemi měst a vesnic, kam jim různé soucitné duše ostýchavě nosily jídlo a jiné základní životní potřeby. I dnes je lepra obávanou chorobou, stačí si prohlédnout drastické fotografie na doprovodných letáčcích, které nám posílají misionáři a humanitární organizace z třetího světa s žádostí o podporu. A protože v tehdejší době byla karanténa jediným způsobem, jak zabránit šíření nemoci, není divu takovýmto drakonickým opatřením, dnešní hygienici by pro ně jistě měli pochopení. To však nemění nic na utrpení těchto nemocných izolovaných jak od Pána Boha, tak od svých blízkých; to jistě zná každý kdo měl třeba byl nebo naopak měl někoho v nemocnici a v době nějaké epidemie tam byl zákaz návštěv; a teď si představme někoho, kdo je k tomu odsouzený na celý život nebo jeho poměrně velkou část. Pokud měl někdo štěstí a uzdravil se, potřeboval to mít ještě oficiálně schváleno od kněží (dnes by zřejmě potřeboval ještě vyplněný formulář s podpisem a razítkem), než mohl být zařazen zpátky do „normální“ společnosti.
Kolonii takových nešťastníků u nejmenované obce míjí právě Ježíš na své cestě do Jeruzaléma. Možná jim někdo nechal vzkaz, že se tu Ježíš, mocný uzdravovatel a divotvůrce, někde v okolí zdržuje, a tak vylezou ze svých přístřešků a hlasitě na něj volají – sice z uctivé vzdálenosti, jak předpisy kážou, ale místo povinného upozorňování na svoji nečistotu se dovolávají Ježíšova soucitu a uzdravující autority „Mistře, přikazateli, veliteli Ježíši, smiluj se nad námi.“
Neradostný úděl nemoci svedl dohromady deset lidí, kteří by se možná za normálních okolností nikde nepotkali, dost dobře, že by se sobě spíše vyhnuli. Devět z nich jsou Židé – v evangeliu se to sice nepíše, ale obecně se tak soudí – ale desátý je Samařan, příslušník onoho kacířského lidu, který tu duchovně degeneroval v době, kdy výkvět Izraele úpěl v babylonském zajetí. Člověk si nemůže nepoložit otázku, jak vlastně tento desetičlenný lazaret fungoval dohromady – otupilo společné utrpení náboženskou nevraživost mezi Židy a „jinověrcem“? Nebo naopak Samařan prožíval „peklo uvnitř pekla“ -- dvojnásobnou izolaci, kvůli své nemoci i kvůli své odlišné víře?
Prosba malomocných nezůstává oslyšena. Ježíš ale tentokrát reaguje jinak, než když uzdravil malomocného v Galileji (Lk 5:12-14). Tehdy se malomocného dotkl, řekl „Chci, buď čistý“ - a malomocný se ihned uzdravil. Ale tady jen říká: „jděte a ukažte se kněžím“ a k uzdravení dochází až na cestě, až když našich deset malomocných vyrazí ke svým kněžím – Židé k židovskému, Samařan k samaritánskému. Tady jakoby podrobuje zatěžkávací zkoušce jejich důvěru v něj – musejí vyrazit ze svého chatrného útočiště ještě v době, kdy na sobě známky uzdravení nepozorují, s důvěrou v pouhé Ježíšovo slovo – trošku jako Abraham, který na Boží výzvu vychází do neznáma, do nezajištěné budoucnosti. Nebo jako zajatí židovští starší v prvním čtení (Jer 29:1-4-9), které prorok Jeremiáš vyzývá, aby se připravovali na nadějnou budoucnost i uprostřed totálního krachu v babylonském zajetí. Je to zkrátka trochu, jak se dnes říká „adrenalin“, vždyť kdyby se s těmi malomocnými nic nestalo, byla by to pěkná blamáž, kněz by to pokládal nejen za špatný vtip, ale i za hrubé porušení pravidel a kdovíjak by to s nimi dopadlo. Ale důvěřovat Ježíšovi se vyplácí – ke kněžím již přicházejí uzdravení a tedy i z náboženského hlediska čistí.
Jeden z nich se však na své cestě ke knězi zastaví, otočí se a vrací se zpátky k Ježíšovi. Ano je to náš Samařan, který si uvědomil, že setkání s Ježíšem není jen jednorázová a účelová záležitost. Možná si také uvědomil, že pravý Bůh, který stojí za jeho uzdravením, nebydlí na „jeho“ samaritánské hoře Gerazim ani v „konkurenčním“ židovském Jeruzalémě, ale plnost božství přebývá tělesně v tomto muži z Nazareta. Možná se v tu chvíli úplně převrátilo celé jeho dosavadní vidění života a světa. A tak s chválou Boha padá před Ježíšem tváří k zemi a vzdává mu díky – nemá nic čím by mu odplatil a tak alespoň takto symbolicky vyjadřuje svoji vděčnost.
Těch devět zbylých možná nebyli takoví nabubřelí nebo zapomětliví nevděčníci, jak by se na první pohled mohlo vzdát. Ukázali se knězi a za své uzdravení vykonali všechny oběti Bohu a jiné náboženské úkony, které předpisy vyžadovaly. Epizodu s Ježíšem, byť pro ně v daném okamžiku významnou, si zaškatulkovali do svého dosavadního starého způsobu uvažování, prostě zázračné uzdravení od zázračného léčitele, jako nová šance jet ve starých kolejích. Nepochopili, že i jejich uzdravení je znamením něčeho úplně nového, Božího království mezi nimi.
A tak se náš text tak trochu vrací z poněkud jiné strany k tématu minulé neděle Díkůvzdání – ke vděčnosti. Když někdy Boha o něco prosíme a dostaneme hned odpověď, naplňuje nás radost, voláme v duši nebo nahlas „hosana“, „haleluja!“ Někdy se však stane, že nám Pán Bůh odpoví až když jsme „na cestě“, až když se zdánlivě bez odpovědi vydáme do neznáma. Pak může dojít k tomu, že lehce přehlédneme souvislost Boží odpovědi s naší původní otázkou – jako těm devíti uzdraveným malomocným sešel Ježíš z mysli, když jim sešel z očí. Samařan však měl oproti svým spolupacientům něco, co ho přimělo vrátit se zpátky ke zdroji, tedy k Ježíšovi – měl víru, jak Ježíš říká spásnou, zachraňující víru, která umožňuje z jednorázového setkání s Bohem vybudovat trvalý vztah vděčnosti. Víra je tak trochu jako to klubíčko niti, která nám umožňuje najít z bludiště našeho života cestu zpátky k Bohu, tam kde září světlo Kristovo. A v tomto světle možná rozeznáme mnohé z našeho života jako dar, za který stojí za to být Bohu vděčný.
Amen.