Dnešní neděle je takovým „hraničním pásmem“ mezi dvěma obdobími církevního roku – mezi dobou „Zjevení Páně“ (ke které po formální stránce ještě patří) a dobou postní, tedy dobou, kdy se po čtyřicet dní máme připravovat na velikonoce, tedy na oslavu události našeho vykoupení, a zároveň si připomínat cenu, která byla v tomto vykoupení zaplacena, tedy utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista.
Pro tuto neděli nám Ekumenický lekcionář, tedy široce používaný výběr biblických čtení pro neděle a svátky, nabízí texty o proměnění Páně; v tomto roce tedy ve verzi podle sv. Lukáše (kterou jsme před chvílí přečetli). V celém období od vánoc až do dnešního dne jsme si ve čteních z evangelií připomínali příběhy, ve kterých Pán Ježíš „zjevoval“ sám sebe, ve kterých nám dával poznávat, kým pro nás je (schválně: kdo z vás si vzpomene alespoň na ten, který jsme vykládali minulou neděli :-)) – že je Božím milovaným Synem (příběh o křtu), že je tím, kdo nám dává radost a nenechá nás trčet v průšvihu (příběh o svatbě v Káni), že je proroky předpovězeným Mesiášem, Pomazaným (příběh o kázání v Nazaretě), že je ten, koho máme následovat (příběh o povolání učedníků). Tuto řadu příběhů završuje příběh dnešní, příběh, kdy Ježíš třem ze svých učedníků poodhalil svoji totožnost zcela mimořádným způsobem.
Z „druhé strany hranic“ (= postní tematiky) však na nás čiší bolest Ježíšových pašijí, tedy cesty do Jeruzaléma a konce na golgotském popravišti. V Lukášově evangeliu je náš dnešní oddíl obklopen temnými texty, ve kterých náš Pán předpovídá své utrpení a vybízí k následování na cestě kříže. Evangelista také začíná své vyprávění, že se popisovaná událost odehrála „asi osm dní“ „po těch slovech“, tedy po první předpovědi utrpení a na to navazující řeči o následování.
Ježíš bere tedy „silnou trojku“ učedníků, Petra, Jana a Jakuba a vystupuje s nimi na horu. Hora je ve v Bibli, už ve Starém zákoně, místem, kde se zjevuje Bůh, kde se s ním člověk setkává, místem kde je Bůh blízko. Na „Boží hoře“ Chorebu se s Hospodinem setkává Mojžíš v hořícím keři a Eliáš v hlasu temném a tichém. Na hoře Sinai vidí Mojžíš Boží tvář a dostává Zákon. Na hoře Karmel se v ohni zapalujícím Eliášův oltář politý vodou zjevuje Hospodin jako jediný pravý a skutečný Bůh.
Jak se jmenovala hora na kterou vystoupil Ježíš s apoštoly, z Písma nevíme. Církevní otcové Origenes a Jeroným zaznamenali tradici palestinských křesťanů, že jde o horu Tábor v Galileji.
A pak se to stalo. Při modlitbě Ježíšova dostala Ježíšova tvář „jiný“, „odlišný“ výraz a jeho oděv oslnivě zbělel. Všimněme si, že se tak stalo, doslova „při modlení jeho“; i na horu Ježíš podle Lukáše vystupuje proto, aby se modlil. Lukášův Ježíš je modlící se Ježíš, který hovoří se svým Otcem při klíčových událostech evangelia: při křtu, před volbou Dvanácti, před Petrovým vyznáním, při zápase v Getsemane, na kříži. A modlí se i zde: jeho sláva a vyvýšení stojí na pokoře modlitby, modlitba proměňuje a přeměňuje: Mathew Henry napsal, že „modlitbou se ponořujeme do moudrosti, milosti a radosti, která způsobuje, že naše tvář září“.
Avšak zatímco tvář člověka, třeba i Mojžíše z prvního čtení, září jako odlesk Boží slávy, zde vyzařuje Ježíšova vlastní sláva – „Viděli jsme jeho velebnost“ (2Pt 1:16), „jeho slávu“ (J 1:14).
Na scéně se objevují dva muži. „Dva muži“ se objevují vždy v okamžiku, když je Ježíš oslaven – vítají ženy v prázdném hrobě po vkříšení, komentují učedníky, kteří civí vzhůru za Ježíšem odcházejícím do nebe.
Zde jsou v oněch dvou mužích rozeznáni Mojžíš a Eliáš – dva velikáni Staré smlouvy. Proč právě tito dva, to se z evangelia nedozvídáme. Snad zastupují Zákon a Proroky ukazující na Krista, dva svědky, jejichž svědectví platí, jak učili staří Otcové. Snad proto, že o nich v Ježíšově době věřilo, že byli vzatí do nebe a znovu se objeví před tím než přijde Mesiáš. Snad proto, že se oba dva setkali s Bohem na hoře a i teď na ní stojí ve společenství Jeho slávy.
Čteme, že s Ježíšem mluví. O čempak asi? Opět jen Lukáš sděluje podrobnosti: o jeho odchodu, který se má naplnit v Jeruzalémě. Pro „odchod“ je použito řecké slovo „exodos“. Ano, je to ono slovo, které známe z názvu 2. knihy Mojžíšovy „Exodus“, knihy která popisuje vyjítí z Egypta. Mojžíš a Eliáš tedy mluví s Ježíšem o jeho „exodu“ a tak velikonoční události v Jeruzalémě spojují s Božím spásným děním, které Hospodin vykonal na Izraeli, když jej vyvedl z otroctví svým ramenem a vztaženou paží. Ježíšovo utrpení a smrt budou tedy novou cestou k svobodě pro všechny.
Málem bychom zapoměli na ty tři učedníky. Byli nějak zmožení a tak si dali „dvacet“, a najednou kolem nich sláva Boží, honem vstávat, ať si té nádhery užijem. Petr je zmatený, ale jako vždy iniciativní: „postavíme stany, pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše“, blábolí. Snad si myslí, že se ocitl na nějaké vylepšené verzi „svátku stánků“, snad do nich chce, tu krásu polapit, schovat, aby nezmizela a byla stále k dispozici.
Dopadlo to ale jinak. Místo ocenění Petrova nápadu a vydání stavebního povolení všechny zúčastněné zahaluje oblak. Sv. Augustin k tomu s jemným nádechem ironie poznamenává, že je to nakonec sám Bůh, kdo všem zúčastněným staví stan. Z oblaku se ozývá hlas, hlas který Ježíše podobně jako při jeho křtu označuje za „vyvoleného“ nebo „zamilovaného“ Syna a dodává: „Toho poslouchejte!“ Petře, Petře, chceš na zemi zachvovat Boží slávu? Tak poslouchej Ježíše.
Jaký je význam příběhu o proměnění? Círk. Otec sv. Lev Veliký píše, že „nejpřednějším důvodem bylo odstranit pohoršení kříže ze srdcí učedníků a obrnit jejich víru, rozrušovanou ponížením jeho dobrovolného utrpení, zjevením velebnosti jeho skryté důstojnosti“ Ježíš přehrává učedníkům tuto „demoverzi své povelikonoční slávy“, aby je povzbudil v nelehkých nadcházejících okamžicích, kdy budou svědky utrpení a smrti svého Mistra.
Zjevení Boží slávy však není ani hračka ani droga, vždy je spojené s nějakým konkrétím posláním. Z hory je potřeba pro konání Boží vůle sejít. C. S. Lewis k tomu vtipně poznamenává: nezaměňovat hospody u cesty s cílem a domovem. I v profánním světě je poznat, komu je hostinec jen prostředkem k občerstvení sil a komu je cílem a domovem.
Lev Veliký ale také dodává že: ne méně důležitým významem příběhu o proměnění Páně je položení základ naděje svaté církve, že celé tělo Kristovo si může uvědomit podobu změny kterou má přijmout a že členové si mohou zaslíbit sdílení v té cti, která již zazářila na jejich Hlavě. O kterých Pán sám řekl, když hovořil o velebnosti svého příchodu: "Pak budou spravedliví zářit jako slunce v království svého Otce." (Mt 13:43) zatímco Pavel svědčí o té samé věci a říká: "Nebo tak za to mám, že nejsou rovná utrpení nynější oné budoucí slávě, kteráž se zjeviti má na nás." (Řím 8:18) a znovu: "Nebo zemřeli jste, a život váš skryt jest s Kristem v Bohu. Když se pak ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním v slávě." (Kol 3:3.4)