Chodíte rádi na svatby? Já ano, teď už naštěstí jen na ty cizí, ne že bych se na tu svoji nebyl těšil, ale na těch ostatních má člověk určitou výhodu, že někam přijde, je posazen ke stolu, někdo mu přinese polívku, svíčkovou s knedlíkem, kousek dortíku, něco dobrého na pití; nestresuje se z toho, že ještě hodinu před obřadem nebyly upečené koláčky nebo kremrole. Kdo by tedy na svatby nechodil rád – snad jen svatební otec mající hluboko do kapsy, nebo ten, kdo by musel přihlížet, jak si dáma či rytíř jeho/jejího srdce bere někoho jiného.
Z dnešního evangelia jsme slyšeli, že byl na jednu svatbu pozván také Ježíš, jeho matka a učedníci. A tehdejší židovská svatba, to bylo panečku něco, co trvalo celý týden, ne jako dnes, kdy se v sobotu přijede z kostela nebo radnice, během oběda a večera se všichni různými způsoby přiměřeně „společensky unaví“ a v neděli ráno je hotovo. Takže taková pořádná sedmidenní svatba se konala v galilejské vesničce Káni. Kdo se ženil nebo vdával nevíme, snad nějací známí, možná i příbuzní Ježíšovy rodiny. Pán Ježíš chodil na svatby, hostiny a podobné veselice rád, na rozdíl od Jana Křtitele, který byl věčně zalezlý někde v poušti a vycházel z ní jen když křtil nebo strašil lid kázáním o Božím soudu, což ho ušetřilo od označení „žráč a pijan, přítel celníků a hříšníků“.
Jak se tak všichni veselí, hodují a tancují, objeví se problém – zásoby vína byly přeci jen menší než spotřeba hostů a tak víno došlo. A svatba bez vína? To by přece bylo nemyslitelné! Dnes bychom problém vyřešili – někdo z těch méně společensky unavených by sjel někam do vinotéky nebo v nejhorším do supermarketu, ale v Palestině prvního století bylo něco takového asi těžko možné. A tak hrozí, že se oslava změní ve fiasko.
Problému si povšimne Ježíšova matka. Nemají víno, tahá nenápadně syna za rukáv.
Ježíšova odpověď nás překvapuje svojí až káravou tvrdostí. „Co mě a tobě?“, čteme doslova – běžná dobová fráze pro nechuť se do něčeho angažovat. „Co je nám do toho, co mě do toho taháš, to je jejich problém“, by to mohlo znamenat. Ale také „Co se do toho pleteš ty, já to mám pod kontrolou.“
„Ještě nepřišla má hodina.“ U evangelisty Jana je hodina důležitým pojmem – celá spásná událost Velikonoc – utrpení, smrt a vzkříšení Páně, je ve čtvrtém evangeliu označena jako „hodina“ - hodina, kdy umírá pšeničné zrno, aby vydalo mnohý užitek ale také hodina kdy Ježíš odchází k Otci, hodina, kdy je oslaven Syn člověka. Všechno, co Ježíš dělá, se k této „hodině“ vztahuje, všechno musí konat v souvislosti s touto „hodinou“, ke které směřuje. I zázraky na svatbách.
„Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Marie v kritickém okamžiku pochopila, že je třeba přestat tlačit na pilu a s důvěrou svěřit věc čistě do Ježíšových rukou – i když možná zatím neví, co se vlastně stane. Možná si vzpoměla na starozákonní příběh z doby Praotců – „Jděte k Josefovi, což vám rozkáže, učiníte“, řekl faraon Egypťanům, když přišlo sedm hladových let.
Příběh, jak jsme slyšeli, skončil dobře. Kamenné nádoby na židovské rituální mytí, „štoudve“, jak píší Kraličtí, protentokrát posloužily poněkud jinému účelu. Najednou je k dispozici několik set litrů vína; a jakého vína – nejlepší ročník, žádný patok nebo „čůčo“. Svatba byla zachráněna, veselí mohlo pokračovat až do konce.
Kdybychom se na příběh dívali jen tak, beze všeho dalšího, možná by nám vrtala hlavou trochu závistivá otázka, zda tady Pán Ježíš trochu svoji božskou moc nevyužívá pro své osobní přátele a možná bychom někoho takového také ocenili, kdybychom se dostali do podobné situace. Jenže to by nesměl o události referovat právě evangelista Jan. Ten nám sice do svého evangelia vybral jen 7 Ježíšových mocných činů, ale každý z nich má zároveň hlubší smysl. Proto jim také dává název „znamení“. Každý z těchto mimořádných činů někomu konkrétnímu pomohl (svatebčanům v Káni, úřednickému synkovi, chromému u Bethsedy, 5000 hladových krků, slepému od narození, mrtvému Lazarovi) ale každý zároveň něco vypovídá o tom, kdo nebo kým Ježíš je, mohli bychom říci, s trochou nadsázky, že je zároveň jakýmsi „podobenstvím“ o Ježíšovi. Na konci textu můžeme číst, že ve znamení v Káni Ježíš zjevil svoji slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy, Slovo učiněné tělem. Můžeme také číst, že v něj jeho učedníci uvěřili.
A co by mohl vypovídat o Ježíšovi dnešní příběh? „Znamení“ zachovaná u evangelisty Jana jsou neuvěřitelně vnitřně bohatá a mnohovrstevnatá, mohou nám říci velmi mnoho, pokud se jimi necháme oslovit, pokud se do nich necháme vtáhnout.
Svatební hostina je radostná oslava vztahu lásky. Její obraz se proto často objevuje tam, kde se mluví o vztahu Boha k člověku; jako obraz naděje, ke které tento vztah vede. Bůh jako láska, nebo jako ženich a církev jako nevěsta... Takový obraz nám předložilo třeba dnešní první čtení z Izajáše.
Můžeme si povšimnout obrazu hosta, který se tak podivuhodně mění v hostitele. Můžeme doufat, že pokud se trojjediný Bůh stane v našem osobním životě, v našich vztazích, v církevním společenství zvaným hostem, nadějeme se toho, že i nás může štědře pohostit v okamžiku, kdy sami nemáme co nabídnout.
Můžeme si povšimnout také vína. Víno je nápojem radosti (pokud se to s ním nepřehání). Ježíš tak je někým, kdo se s námi o radost sdílí, kdo nám ji nezkazí, a od koho ji můžeme očekávat. V 15. kapitole Janova evangelia říká Ježíš: já jsem pravý vinný kmen – máme tu vedle sebe „dobré víno“ v Káni a „pravé víno“ – obraz vína jako životodárné spojení s Kristem; spolu s „chlebem života“ sytícím zástupy, a s „vodou živou“, která uzdravuje a po které nikdo nebude žíznit – svátosti Večeře Páně a křtu, prostředky, kterými spolu s Evangeliem Bůh pečuje o naše duše.
Kolega Karásek ve své písni použil svatbu v Káni jako obraz lidského života. Čím jsme starší, tím méně už od života čekáme; „jde to od 10 k 5“ je známé pořekadlo. Ale možná že právě „Bůh na sklonku tvého dne / dá ti víno výborné“. Možná, že právě tam, kde čekáme, že už nic nebude, se plněji setkáme s Pánem Bohem – jako sv. Tomáš Akvinský, který pár měsíců před koncem života mrštil perem o stůl a přestal psát své teologické knihy, neboť byly jen prázdnou slámou ve srovnání s tím, co uviděl.
Pro staré církevní otce je svatba v Káni obrazem dějin spásy – „horší ročník“ vína nebo voda ve štoudvích může být obrazem „Zákona skrze Mojžíše“, „nejlepší víno“ obrazem „milosti a pravdy skrze Ježíše Krista“. Vrchovatě naplněné nádoby, šest hektolitrů radosti v okamžiku, kdy už není šance, že by ji společnost spotřebovala – to je nevyčerpatelnost a bohatství Boží milosti, která nám byla v Ježíši Kristu prokázána.
Můžeme se ale na ni také dívat jako na obraz celých lidských dějin. I tam se díváme do budoucna s obavami, máme strach, že dojde víno víry, naděje a lásky, svět zůstane duchovně „na suchu“ a všechno skončí katastrofálním průšvihem. I v tomto obraze můžeme vidět, že na konci stojí Ježíš s přetékajícími štoudvemi toho „co oko nevidělo a ucho neslyšelo“.