Milí bratři, milé sestry,
možná se vám někdy stalo, že nějaký člověk, který sám sebe prohlásil za v Boha nevěřícího – soused, kolega v práci nebo v dětství v letech nesvobody soudružka učitelka – tedy že nějaký takový člověk vám položil otázku, kterou se pokoušel zpochybnit vaši víru. Mohla to být otázka vážná, třeba jak se může Pán Bůh dívat na tolik zla ve světě – takové otázky si často klademe i my sami a je těžké, někdy i nemožné dobrat se na ně konečné odpovědi. Mohla to být také otázka rošťácká, třeba jestli je Pán Bůh schopen stvořit takový kámen, který by neunesl, nebo jestli umí udělat kulatý čtverec – jakoby se Boží všemohoucnost týkala každého nesmyslu, který si sami vymyslíme.
I Pán Ježíš dostává v dnešním evangeliu takovou otázku, která má zpochybnit a nalomit víru. V jeho době existovala židovská náboženská strana saducejů, jejímiž členy byla, jak se dnes říká, „elita národa“, mezi jinými i jeruzalémští kněží a vysocí političtí hodnostáři. Od strany farizejů, o kterých je v Novém Zákoně často zmínka, se lišili saducejové tím, že za Boží slovo uznávali jen pět knih Mojžíšových, neuznávali proroky, nevěřili v duchovní svět, v anděly a také ve vzkříšení mrtvých. Víra pro ně byla cosi statického, cosi neživotného, co nejde dál, něco co se týká minulosti, toho co se stalo v době Mojžíšově. V jejich vlastní době už to byla jen tradice, kterou představoval chrám a jeho obřady. Podle toho vypadala – stejně neživotně – i jejich naděje, jejich výhled do budoucnosti – po smrti žádný další život už není, to zásadní se děje jen zde na zemi, mezi kolébkou a rakví. To, že by si ničeho podstatného ze života neužili, je netrápilo – většinou to byli dobře situovaní lidé se slušnou životní úrovní, s Římany byli také celkem zadobře, tak proč se zabývat něčím po smrti – to je možná pro ty chudáky tam dole ve městě, „opium lidu“ pro plebs a náboženské fanatiky.
Saducejská strana zanikla s pádem jeruzalémského chrámu, ale jejich postoje můžeme kolem sebe rozeznat i v dnešní době. Když se nad saduceji trochu zamyslíme, zjistíme, že to byli vlastně materialisté, hmotaři, kteří neuznávali žádnou duchovní skutečnost a v tomto světě se zahnízdili natolik, že se odmítali zabývat tím, co je za jeho obzorem. Můžeme se podivovat nad tím, jak se může materialista zároveň považovat za příslušníka náboženské strany. Je to možné, dokonce i dnes. I v církvi mohou být lidé, pro které je víra vlastně jen to, co už kdysi skončilo, co jsou především dnes již jen tradice, ale vnitřně již nepočítají s tím, že Bůh činí všechno nové. Můžeme je potkat i v theologii – těch, kteří nevěří v osobního Boha, ve vzkříšení Kristovo nebo v jiný svět než hmatatelný a hmotný a přitom se pokládají za křesťany, je dnes na bohosloveckých katedrách a církevních kazatelnách víc než dost.
Ti saducejové tedy přicházejí za Ježíšem s pokušitelskou otázkou, vlastně s takovým hypotetickým problémem, tedy se situací, která by ve skutečném životě asi těžko nastala, ale co kdyby náhodou... Nuže, učiteli Ježíši, představ si takovou situaci: mějme sedm svobodných bratří. První, říkejme mu třeba Šimon, se ožení s ženou, bude se jmenovat třeba Sára, jenže umře dřív, než mají děti – třeba padne v boji. Na takovou situaci ovšem pamatuje Mojžíšův zákon: když umře nějaký ženatý muž a nemá děti, a má přitom svobodného bratra, musí si tento bratr vzít jeho vdovu a tak tomu zemřelému zajistit potomky - říkalo se tomu švagrovský nebo levirátní zákon. A protože Šimon má takových bratrů dokonce šest, vezme si Sáru druhý bratr v pořadí, dejme tomu Lévi. Jenže i Lévi umře bezdětný (spadne na něj třeba zeď na stavbě), a tak přijde na řadu třetí bratr, třeba Juda, a tak to jde dál a dál, dokud se se Sárou neožení a neumře bezdětný i poslední bratr; nakonec umře i ta Sára. No a teď ten problém: kdyby nastalo vzkříšení mrtvých, jak tomu, Ježíši věříš, tak ke komu pak vlastně ta Sára bude patřit? Kdo z těch sedmi bude její manžel? Šimon, Lévi, Juda – nebo jiný bratr?
Podobnou otázku jistě nekladli jen Ježíšovi, ale i farizejům. Farizejové ovšem měli po ruce stejně chytráckou odpověď – bude patřit přece tomu prvnímu, protože ten si ji vzal z lásky, kdežto ti ostatní jen z povinnosti k bratrovi. Ježíš ale odpovídá úplně jinak. V domněle mazané otázce saducejů, i v domněle chytré odpovědi farizejů je nesprávný předpoklad, že (jak se mezi lidmi říká) „na onom světě“ nebo (biblicky správněji) v budoucím věku platí stejná pravidla jako v tomto – lidé prostě vstanou a jedou dál, pokračují tam kde přestali, snad akorát dobří se dočkají konečně spravedlnosti a zlí zaslouženého trestu. Budoucí život je prostě jen pokračováním toho vezdejšího. Podobná představa se často objevuje v různých náboženstvích. Vyznavači islámu věří, že pravověrný muslim (pochopitelně jen muž) se dostane do ráje plného dobrého jídla a krásných žen. Také sekta svědků Jehovových vykresluje ve svých časopisech ráj jako bohatou zahradu, ve které šťastní usmívající se lidé vozí plná kolečka všemožného ovoce a zeleniny. Jiná sekta, mormoni, vám nabízejí možnost pojistit si v jejich chrámu svatbu tak, aby trvala až na věčnost.
Pán však v dnešním evangeliu říká, že život po vzkříšení, život za hranicemi smrti bude něco zcela jiného, než to co prožíváme tady. „Lidé přítomného věku se žení a vdávají.“ Přírodní vědci nám říkají, že protože jsou jednotlivci, ať už lidé nebo zvířata, smrtelní, snaží se zachovat alespoň svůj rod nebo svůj druh, a tak se musejí rozmnožovat. Viděno očima víry je to Boží stvořitelský řád, který se u člověka naplňuje v manželství. Manželství patří do tohoto řádu stvoření.
Ale život po vzkříšení je něco nového, jakési nové stvoření, kde platí už jiná pravidla. „Ti, kteří jsou hodni dosáhnout onoho věku a vzkříšení z mrtvých, se nebudou ženit ani vdávat.“ To zní na první pohled děsivě, lidé se nebudou ženit ani vdávat... Avšak neznamená to, že by přestala láska mezi lidmi, že by přestaly vztahy, které jsme tady s druhými navázali. Pán Ježíš to hned vysvětluje v následujícím verši: „Vždyť již nebudou moci ani zemřít.“ Ti kteří mají věčný život, se nemusejí uchylovat k jakési „náhradní nesmrtelnosti“ prostřednictvím svých dětí, vnuků, pravnuků a dalších generací. Vzpomínám si, že za komunistů se říkalo – a dnes se možná v nekřesťanském prostředí stále říká – jakési „okřídlené“ klišé, že „člověk žije dál ve svých dětech.“ Náš češtinář na gymnáziu, který byl věřící, k tomu jednou poznamenal, že z této fráze platí pouze první půlka - „člověk žije dál“.
K povaze tohoto nového života říká Ježíš pouze to, že [vzkříšení lidé] „budou rovni andělům a budou synové Boží, jsouce syny zmrtvýchvstání.“ Ono „budou rovni andělům“ si ovšem nemáme vykládat nějak tak, že se ti lidé promění v anděly či jiné podobné bytosti, jako v některých lidových představách, kdy třeba umře nějaké dítě a někdo z jeho rodiny prohlásí: „tak máme v nebi andělíčka.“ Ježíš chce zdůraznit, že vzkříšení nás přivádí do světa trvalé Boží přítomnosti; svatý Jan to vyjadřuje trochu jinými slovy: Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je (1J 3:2).
Aby byla odpověď saucejům úplná, cituje Ježíš ještě Písmo, příběh o Božím zjevení Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Choreb. Hospodin se Mojžíšovi představuje jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, tedy Bůh fyzicky dávno zemřelých lidí. Pro Boha však tito lidé nejsou minulostí, neříká: byl jsem Bohem těchto praotců, nýbrž jsem Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž živých, vyvozuje Ježíš. Zároveň můžeme vidět, že praotcové jsou tu jmenováni jako konkrétní bytosti, nerozplynuli se do jakéhosi neosobna jako v některých východních náboženstvích, nýbrž jsou „před Bohem“ jako Abraham, Izák a Jákob.
My víru v „těla z mrtvých vzkříšení“ vyznáváme při každé recitaci Apoštolského vyznání, ale v praxi se jí v myšlenkách moc neobíráme, protože souvisí s nepopulárním tématem smrti a vlastní smrtelnosti, kterému se i členové církve raději vyhýbají. Ježíš nám však říká, že za hranicí našeho vezdejšího bytí je život. Život, který si nemůžeme zasloužit, ale který nám také automaticky nespadne do klína. Tento život však můžeme přijmout jako dar. Pro každého z nás má Bůh místečko ve své paměti, kam si nás uloží celé, i když zde zemřeme, kam si uloží naše Já, abychom (jak jsme slyšeli ve čtení z knihy Jób) to byli my a ne jiný, kdo jej v den nejposlednější uvidí jako svého Spasitele. A tak i přes naši tělesnou smrtelnost smíme důvěřovat a vyznávat, že až Pán přijde ve slávě, budeme všichni spolu s ním shromážděni a už nikdy znovu nezemřeme.
Amen.