Až přijde Syn člověka, najde na zemi víru? Ježíš nám tuto otázku ze závěru dnešního evangelia klade jako otázku spíše řečnickou, jako pobídku pro to, abychom se zamysleli. Představme si ale, že by nám ji někdo položil jako reálný dotaz, třeba v anketě nebo při hlasování... odpovědi by byly asi hodně rozpačité. Možná proto, že tu víru někdy někdy sami hledáme nebo máme strach, abychom o ni nepřišli pod vahou našich vlastních nezodpovězených otázek a těžkých nebo zkoušek života.
Možná si podobné otázky kladli křesťané Lukášovy doby – patřili už ke druhé generaci věřících v Krista; první generace si slova Pána Ježíše o druhém příchodu vyložila v tom smyslu, že nastane brzy a oni jej ještě zažijí, že Boží království nastane s mocí a slávou nedlouho po velikonočních událostech. Jenže nic takového se nestalo; v Židovské válce sice padl Jeruzalém a byl zničen chrám, symbol staré víry, ale Kristova vláda se nijak okatě nenastolila, všeobecné vzkříšení nenastalo, ba i svoboda církve byla ještě v nedohlednu a pro římské císaře byli křesťané vítaným obětním beránkem na kterého bylo možné svalit vinu za kdejaký vlastní neúspěch – jak už to v politice bývá, zabily se dvě mouchy jednou ranou: zaprvé byl nalezen viník a zadruhé se římský lid na chvíli zabavil při pohledu na nebohé křesťany požírané hladovými lvy (a přestal si stěžovat na vysoké daně či nedostavěné silnice a vodovody). Zkrátka to vypadalo, jakoby se ze všech těch biblických scénářů o konci světa zatím plnila ta horší část. Kde je ten Pán Bůh, proč už nezjedná konečně pořádek a neujme se svého lidu? Snad volali k nebi slovy svatých z Páté pečeti Zjevení Janova: Jak dlouho ještě, Panovníku, svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat za naši krev ty, kdo bydlí na zemi? (Zj 6:10)
Možná proto vedl Duch svatý evangelistu Lukáše, aby při sepisování svého evangelia zařadil za výroky Pána Ježíše o příchodu Syna člověka také Ježíšovo podobenství o vytrvalosti v modlitbě – podobenství o soudci a vdově z jednoho města. Ten soudce byl asi pěkné číslo – Boha se nebál a člověka si nevážil, čteme doslova, čili je zřejmé, že mu spravedlnost a právo mnoho neříkaly a ani lidské ohledy mu asi nebyly příliš vlastní. Jak tedy soudil, to se nedozvídáme – zda své „kauzy“ rozhodoval podle momentální nálady nebo podle svého vlastního prospěchu, o tom podobenství mlčí. Snad patřil k oněm soudcům nad kterými si povzdechl autor knihy Kazatel: Viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost (Kaz 3:16). Dnes by bylo jeho soudcování asi předmětem zájmu nějaké etické komise a kárného řízení, jenže tehdy takové společenské mechanismy nefungovaly a soudce se spíše podobal šerifovi z éry Divokého Západu – zákon přicházel a odcházel s ním.
V tom městě ale žila také jedna vdova. Být vdovou v patriarchálním Izraeli nebyl žádný med, to už jsme si tu řekli v některých dřívějších kázáních. Mimo jiné nesnáze si k ní každý mohl dovolit co chtěl; proto se Hospodin prohlásil sám „obhájcem vdov“ (Ž 68:6) a proklel každého, „kdo převrací právo bezdomovce, sirotka a vdovy.“ (Dt 27:19) Někdo si zřejmě dovoloval i k naší vdově, snad to byl chamtivý příbuzný či soused, to znovu podobenství neřeší. Ta si to ale nenechala líbit a předložila svůj problém soudci. „Zastaň se mne proti mému protivníkovi“, doslova říká „pomsti mne“, i když tu pomstu, či lépe řečeno odplatu bychom si neměli představovat jako nějakou krvavou vendettu z italských mafiánských filmů, jako spíše prosté zjednání práva – po dobrém či po zlém. Protože se dlouho nic neděje, přichází žadonit za soudcem podruhé, potřetí, popáté...
Soudce skutečně nechal „případ“ chvíli vyhnívat, pak ale dospěl k názoru, že další odkládání by se nemuselo vyplatit. Ne že by ho hryzalo svědomí, smysl pro spravedlnost nebo soucit se vdovou - Boha se přece nebojí a člověka si neváží – ale nakonec vdově vyhoví čistě ze sobeckých pohnutek: „Aspoň se té otravné ženské zbavím, kdoví co by nakonec udělala.“ V původním textu je doslova: „mohla by mne praštit do oka“, užívá technický termín z dobové zápasnické hantýrky, tedy jakýsi „knock-out“, tedy mohla by mi dát K. O., a to by rozhodně nebylo O. K. Možná ta vdova skutečně byla trochu od rány, možná ta inzultace mohla být myšlena i přeneseně, jakési pošramocení té obrazné „tváře“, čili pověsti, na které si mohl soudce zakládat, či jen pouhé vyčerpání z nepolevující dotěrnosti nespokojené „klientky“.
A nyní, ptá se Ježíš, když tento zjevně nespravedlivý soudce nakonec vdově pomůže, třebaže z nízkých pohnutek, neměl svým lidem tím spíše pomoci spravedlivý Bůh? Jistěže ano, praví Ježíš, i když to někdy trvá hodně dlouho, Boží mlýny sice melou jistě, ale zato hodně pomalu. Samotná pomoc však přichází „v rychlosti“, čímž svatopisec nemyslí „hned“, spíše „náhle.“ Nicméně, a teď Ježíš vystupuje z příběhu, najde Syn člověka na zemi víru, až se vrátí? Najde tu nějaké „vdovy“, které k němu volají „ve dne v noci“?
Na tuto otázku existuje odpověď přímo na začátku našeho textu – vytrvalá modlitba, „stále se modlit a neochabovat.“ Tím není míněno modlení „non stop“, jakýsi modlitební vytrvalostní maratón, spíše modlitba za všecb okolností, ve všech situacích, v těch které přinášejí chvály, v těch, které spíše podněcují prosby, i v těch, které vedou spíše k výčitkám a stěžování si Pánu Bohu. Víra a modlitba – dvě témata ze začátku a konce našeho textu - jsou totiž ve vzájemném vztahu, víra vede k modlitbě a modlitba zase víru prohlubuje a nechává ji dozrávat. Protože je víra vztah s Pánem Bohem a modlitba rozhovor s ním, můžeme to dobře vidět i na příkladu „obyčejného“ mezilidského, třeba přátelského nebo partnerského vztahu. Vztah se rodí a udržuje tam, kde je dialog, rozhovor, kde spolu lidé mluví a sdílejí se. A lidé si, jak se říká „mají co říct“, dokud k sobě něco cítí, dokud cítí, že patří k sobě. Tento rozhovor může mít různou podobu – mileneckého vyznání či přátelského povzbuzení, škádlení či výměny názorů na vážná témata, nebo i konfliktu jako v italské domácnosti. Každopádně však platí že pokud utichá dialog, pokud spolu lidé přestávají mluvit, vytrácí se a mizí také vztah a zůstává jen naděje, že se odcizení někdy překoná. Když se náš protějšek dlouho neozývá, jsme z toho někdy schopni činit dalekosáhlé závěry a spřádat nejrůznější dohady, i když je za tím nakonec jen vybitý mobilní telefon, neočekávaný nával práce nebo ostych. A podobné je to i s Bohem a člověkem – Bůh promlouvá ve svém Slovu zjeveném v Písmu, ale někdy i v slovu druhého člověka nebo v nevysloveném divu stvoření, člověk odpovídá svými chválami a díky, ale i nářky a stížnostmi, nic z toho není v modlitbě zakázáno, nic z toho nepouští Pán Bůh jedním uchem tam a druhým ven.