Z evangelijního oddílu, který jsme slyšeli, tak trochu koukají tři témata, blízká snad každému člověku (ať už v Krista věří nebo ne) a také spolu nějakým způsobem související – domov, pokoj a láska.
Ve 14. kapitole Janova evangelia se objevuje obraz „příbytku“ -- dnes bychom řekli „bydlení“, „bytu“ – dvakrát. Poprve, když Ježíš mluví o tom, že v domě mého Otce jsou mnohé příbytky (14:2), podruhé, jak jsme slyšeli z dnešního textu, kde Ježíš říká učedníku Judovi: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (v. 23).
Dům s mnoha příbytky jistě mnozí z vás znají z vlastní zkušenosti. Já jsem nyní vesnickým farářem, ale podstatnou část dětství jsem prožil také na sídlišti, ve velkém socialistickém paneláku. Bydleli jsme ve „vchodu“, který obývalo 20 „partají“. Znali jsme ale jen souseda a paní, co bydlela pod námi, která vždycky třískala do radiátoru, když jsme se s mojí sestrou po bytě honili a dělali jsme rámus. Ostatní obyvatelé pro nás byli jen jména na zvoncích nebo maximálně nějaká cizí individua, se kterými jsme se čas od času náhodou srazili při cestě do práce či školy.
Příbytky v Otcově domě, které Ježíš připravuje učedníkům, však mají zcela jiný charakter než anonymní panelová „králikárna“, kde nikdo nikoho nezná. Člověk před Pánem Bohem stojí nejen jako jednotlivec, ale i jako společenství (viz např. zpráva o stvoření v Gn, kde Bůh mluví o člověku v množném čísle) – jako malé společenství muže a ženy, z něhož se rodí nový život, jako velká rodina všech lidí, i jako obraz vykoupené Boží rodiny, kterou tu na zemi svým lidsky nedokonalým způsobem reprezentuje jeho církev, církev, do které nepatříme jen my, ale i ti, kteří nás k Bohu již předešli a se kterými jsme spojeni jednou vírou a jedním křtem. Otcův dům je tak spíš společnou domácností, ve které však má každý své místo.
Dnešní text nám ale ukazuje opačný pohyb – nikoliv my jdeme do příbytku Božího, ale Boží příbytek jde k nám. K těm kdo milují Ježíše, přichází Bůh ve své trojjediné plnosti. I když se zdá, že se mluví jen o Ježíšovi a Jeho Otci, Duch Svatý je tu ve skutečnosti ten, kdo už s námi bydlí; pokud milujeme Ježíše, tzn. pokud si k němu vytvoříme osobní vztah, pokud mu svůj život zcela odevzdáme, je Duch svatý, zaslíbený učedníkům po jeho odchodu, právě tím, kdo tento vztah vytváří; ne nadarmo o Duchu mluví staří církevní otcové jako o zosobněné Boží lásce, lásce tak dokonalé, že se stává samostatnou bytostí. Myslím, že to velmi dobře vyjadřuje i prastará liturgická tradice, kde byl právě tento verš součástí večerní modlitby na svatodušní svátky.
Tento příbytek trojjediného Boha je opravdovým bytem, ne maringotkou
nebo cirkusáckým stanem, který jednoho rána zmizí a zbude po něm jen
zválená louka. Bůh od nás může odejít jen tehdy, pokud jsme to my, kdo
mu strčí kufr před dveře a vymění zámek, a i tak bude stále blízko nás;
jako otec, který čeká na návrat svého ztraceného syna nebo dcery.
Odkazuji vám svůj pokoj, svůj pokoj vám dávám.
V naší české řeči je zvláštní, že slovo „pokoj“ má dva významy – stav klidu i místnost nějakého bytu. Jistě nám to evokuje vytoužený klid pro odpočinek, když se vrátíme z práce, z náročného a hektického zaměstnání, ale také situaci, kdy se po nějakém konfliktu (partnerů, sourozenců, generací) jedna strana zamkne „u sebe“ a po zaklepání na dveře se ozve „dej mi (svatý) pokoj!" Ta paní, co bydlela pod námi, také toužila, abychom jí „dali pokoj“, abychom byli ticho a ona mohla nerušeně sledovat svoji televizi, dokud se její muž nevrátí z hospody a její „pokoj“ jí zase nenaruší.
Hebrejské slovo šálom, které bezpochyby použil i Ježíš však neznamená „pokoj“ ve smyslu klidu a pohody někde v izolaci – naopak, vedle významu „pokoj“, „mír“ má také význam „společenství“. Mohli bychom říci, že nejpřesnějším výrazem by možná bylo „společenství pokoje“, pokoj sdílený více lidmi, ne pokoj v zamčeném „kamrdlíku“ se sluchátky discmana na uších. Koneckonců i nebe nebo (stav „věčné blaženosti“) je v systematické teologii definován jako společenství s Bohem (a ostatními vykoupenými lidmi). Vždyť Jerušalaim – „město pokoje“ je u proroků a v Janově Zjevení obrazem tohoto stavu. A sám Bůh, v Trojici osob Otce, Syna i Ducha svatého je také společenstvím pokoje, k jehož obrazu byli lidé stvořeni. Ježíš nám nabízí ochutnávku tohoto pokoje při slavení svátosti Večeře Páně, daru, jehož vnitřní bohatství není možné beze zbytku popsat žádnými teologickými teoriemi.
Pokoj, který dává či slibuje svět, je vždy nějakým způsobem ošidný. V době Ježíšově to byl Pax romana – „mír“ římského dobyvatele vnucený porobeným národům. Pamětníci či zájemci o historii si jistě vzpomenou na obraz britského premiéra Chamberlaina, jak vystupuje z letadla, mává Mnichovskou dohodou a prohlašuje že zachránil mír na minimálně na 50 let. Za půl roku se tento „mír“, vykoupený rozbitím posledního demokratického státu ve střední Evropě, stal obyčejným cárem papíru. Po obou světových válkách vždy došlo ke vzniku iniciativ, které měly zajistit spolupráci států a mírové řešení jejich sporů, ať to byla Společnost národů nebo OSN. I když je toto lidské úsilí hodno podpory a sympatií ze strany křesťanů, nemůžeme nevidět, že žádné z těchto iniciativ se nepodařilo natrvalo zabránit dalším válkám a utrpení. Za Protektorátu zajišťováním „klidu na práci“ ospravedlňovali okupanti svoji zvůli a teror. V době komunismu se slova „mír“ a „boj za mír“ stala pláštíkem maskujícím nenávist vůči těm, kdo byli na druhé straně ostnatého drátu.
Kristův pokoj je však odlišný od pohodlí soukromí nebo politické situace, která zatím nepokračuje „jinými“, tzn. vojenskými prostředky. Je odlišný i od našich vlastních snah zjednat „pokoj lidem dobré vůle“ i ve společenství Kristova lidu našimi lidskými prostředky – moralizováním nebo zbožným úsilím. Kristův pokoj je vždy dar, který dostáváme na základě osobního vztahu mezi dárcem a obdarovaným; který vzniká mezi námi a Bohem, pokud je milujeme a zachováváme co nám řekl, pokud mu sloužíme tím že jej následujeme; a také který vzniká mezi námi navzájem, pokud v druhém člověku vidíme Boží obraz, pokud v něm vidíme Krále, který jednoho dne usedne na trůn své slávy se svými svatými anděly, pokud v něm vidíme člověka, za kterého také Kristus zemřel na kříži, nebo jako součást jednoho společného těla, zvláště v církvi nebo v manželství.
Amen.