Když jsem byl malý, jezdíval jsem v létě s dědečkem a babičkou na dovolenou. Babička trpěla úzkostnými představami ze všech možných a nemožných situací které mohly nastat, a tak byl starý žigulik natolik přeplněn příslušnými zásobami a potřebami „pro strejčka Příhodu“, že jsme mu museli zkrátit zástěrky zadních kol, aby nešouraly po vozovce. A to jsme se ještě často vraceli pro různé věci, („co kdyby náhodou, nedej Bože...“), takže se odjezd do kempu či závodního rekreačního střediska odsouval na čím dál pozdější dobu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec dojeli.
Ježíš v dnešním evangeliu vysílá svých 70 učedníků také na cestu. Ne však na výlet nebo rekreaci, ale s důležitým posláním: hlásat radostnou zvěst o Božím království, uzdravovat nemocné a připravovat mu cestu. Výbava, kterou si nají vzít ssebou, je přesným opakem dědova nacpaného auta – totiž dohromady nic. Neberte si peníze, neberte si zásoby, neberte si ani náhradní boty. Prostě jděte jen tak, jak jste. Své životní potřeby si zajistěte na místě, jezte co vám dají. To mohlo být rizikové, vždyť co kdyby je ke stolu pozval nějaký pohan, který by je pohostil vepřovou či nějakou jinou pro Židy nečistou pochutinou? Rizikově vypadá ostatně i samo poslání: „posílám vás jako ovce mezi vlky“ - to zní dost nebezpečně, divák dobrodružných filmů by řekl: to zní téměř jako nějaká sebevražedná mise. Zkrátka být Kristovým heroldem, jeho plnomocným poslem, to znamená nezajištěnou cestu na území, kde člověk může snadno přijít k úrazu. Zdánlivě v ruce nemá vůbec nic, jen jméno Ježíše Krista, na které se může odvolat, a přání Božího pokoje pro toho, kdo je mu otevřen.
V minulém týdnu jsme si připoměli svátky tří mužů, v jejichž životě se ono „posílám vás jako ovce mezi vlky“ naplnilo způsobem zvláště výrazným. Cyril a Metoděj, Řekové ze Soluně, kteří přišli do naší země hlásat křesťanskou víru nikoli ohněm a mečem (jak bylo tehdy žel obvyklé) nýbrž lidem srozumitelným kázáním a vzděláváním, si zkusili svoje od těch, pro které bylo šíření křesťanství jen záminkou k porobování jiných národů; Cyril byl na sněmu v Benátkách napadán, že učí Slovany chválit Boha „nesvatým“ jazykem – podle svědectví dobového kronikáře se na něj franští kněží vrhli „jako vrány“ - jeho bratr Metoděj byl dokonce vězněn a fyzicky i psychicky týrán včetně bití bičem, neboť odmítal ustoupit mocichtivému německému kléru a zrušit slovanskou bohoslužbu. Jan Hus odjel hájit sebe a své učení do Kostnice vybaven pouze vírou, že „pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá“ a pofidérním glejtem císaře Zikmunda - jak skončil, všichni víme. I nedávná zkušenost církve ukazuje, kde je ovce a kde je vlk: „Oni maj' policajty a byrokraty / my jen písně a Písmo svatý“, napsal o totalitních mocipánech v jednom ze svých textů farář Karásek.
Podobným způsobem jako těch 70 učedníků, zdánlivě s práznýma rukama, posílá na svou žeň Kristus i nás. Obrovské úkoly misie, čili poslání církve, potřebují další a další dělníky. Naší jedinou legitimací a zbraní je ono: „Jděte, kdo vás slyší, mne slyší“. Nemáme si ssebou brát nic než poselství o příchodu Božího království a o společenství Kristova pokoje, máme s odvahou vstupovat do situace lidí, kteří od nás tuto zvěst očekávají, být otevření a nezašívat se do svých jistot a schémat, které si přivlečeme ze svých zvyků, tradic, frází a stereotypů myšlení. Vždyť to jsou často ony, které mohou bránit lidem, ke kterým jsme posláni v přijetí evangelia – naše nesrozumitelná církevní „svatá hantýrka“, naše podivné zvyklosti, jejichž smysl už ani sami neumíme pořádně vyložit, naše sebejistota pramenící ze zakotvení ve vnějších věcech a tradicích. Toto všechno nechte doma, říká Ježíš.
Na druhé straně, ani odmítnutí a často nepřátelství, které lidé vůči evangeliu pokoje projevují, nemohou zastavit Boží království. Žádné slovo, skutek či gesto není marné, i když se mine s adresátem; pokoj, který není přijat, se vrací ke svému původci a zůstává s ním, Kristovo slovo „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ platí bez ohledu na to zda je ve společnosti i v jednotlivých lidských vztazích mír nebo v nich zuří nejlítější válka.
Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal. Je zajímavé, že tento nebo podobný obrat Pán Ježíš často užívá o „maličkých“ a o dětech. Nositeli Kristova pokoje často bývají ti nejslabší a nejmenší – Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, píše sv. Pavel v 1. Korintským. V příběhu ze SZ čtení jsme slyšeli, že zvěst o uzdravení, čili můžeme říci jakýsi předobraz evangelia, přineslo vojevůdci Naámánovi malé děvčátko z poraženého národa – a prorok-uzdravovatel, kterého hledá mezi mocnými a vlivnými na královském dvoře, nakonec bydlí kdesi v obyčejné chalupě. Nikdo není natolik slabý a bezvýznamný, aby nemohl být vyslancem Kristovým.
Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi, říká Pán nakonec učedníkům po návratu z úspěšné výpravy. V církvi se někdy soustřeďujeme na různé vnější věci jako známky úspěchu a požehnání – početní růst členů, výrazné a viditelné obdarování některých služebníků, dobrá finanční situace, snadné zdolávání překážek církevní práce – podobně jako bylo těch 70 učedníků nadšených z účinků pravomoci, kterou jim Ježíš udělil nad zlými duchy. Když lidí přibývá a práce v církvi se daří, neboli, jak se dnes říká, „máme výsledky“, radujeme se a dmeme se pýchou, když se nedaří, malomyslníme a tiše závidíme těm úspěšnějším. To co je skutečně důležité a z čeho se máme radovat, je ale někde jinde. Úspěchy církve zde na zemi – to je jen prostředek; tohle ještě není cíl, ten je dál tam jde se dýl, zpívá se v jedné písni. Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi – to nejdůležitější, tedy naděje, kterou máme v Bohu, není lidským dílem, ale dílem Boží svrchované milosti, které přijímáme jako dar.