Čas od času sleduji na Internetu či jinde různé křesťanské diskusní skupiny a vždy mně znovu a znovu překvapuje, jak někteří křesťané dokážou svým bližním pořádně „zatápět v pekle“. Kvůli tomu, že věří jinak, že jinak slaví bohoslužby, že poslouchají jinou hudbu, že se v rybníce koupou bez plavek. Některé příspěvky téměř budí dojem škodolibé radosti nad tím, jak se soused, který chodí jinam, bude škvařit ve vlastní šťávě, zatímco já mám věčnou blaženost téměř jistou, jiné vyhrožují Božím soudem a zatracením skoro ve stylu kozinovsko / lomikarovského: „hin sa hukáže, kdo z nás!“ Ostatně, člověk kvůli tomu nemusí zapínat počítač nebo rádio, také v jeho okolí se někdy vyskytují lidé, kteří se takto navenek projevují, nebo tak alespoň v svých myslích uvažují.
Podobně „jasno“ měli i oba apoštolové z dnešního evangelijního oddílu, Jakub a Jan. Zastihujeme je s Ježíšem na počátku velké cesty, cesty do Jeruzaléma, pro Pána Ježíše cesty poslední. Cesta z Galileje do Jeruzaléma ovšem vede přes Samařsko a Židé se se Samařany tehdy příliš v lásce neměli. Oba národy byly přesvědčeny, že jen ten jejich výklad Písma svatého je správný, že jen jejich chrám je ten pravý, ve kterém přebývá Hospodin. A tak není divu nad neochotou obyvatel samařské obce ubytovat Židy, kteří mají namířeno do „konkurenčního“ jeruzalémského svatostánku. Ježíšovy učedníky to zamrzí, ani věhlas jejich Mistra těmi tvrdohlavými vesničany nepohnul. Však my je naučíme, horlí „synové hromu“ Jakub a Jan. S tvým souhlasem, Pane, jim zatopíme tak, že budou hořce litovat. Uděláme to zrovna tak jako Eliáš s vojáky krále Ochoziáše, to byl ostatně taky Samařan.
Že neznáte ten příběh, jak to s tím Eliášem a Ochoziášem bylo? Písmáci možná ano, ale to nevadí, stejně ho připomenu. Na začátku Druhé knihy královské král Ochoziáš nějak nedával pozor a propadl zábradlím balkónu. Pořádně si natloukl a ze strachu o svůj život se zajímal jak to s ním dopadne. Udělal však osudovou chybu – neobrátil se na Hospodina, nýbrž na ekrónského pohanského boha, který měl příznačné jméno Belzebub. Za chyby se platí, za osudové se platí osudově – Hospodin Ochoziášovi vzkázal prostřednictvím Eliáše, že to s ním skončí špatně, pro výstrahu ostatním. To krále naštvalo, a tak poslal postupně dvě komanda vojáků, která měla proroka přivést na kobereček. Oba oddíly však i s jejich arogantními veliteli pohltil oheň z nebe, který na ně Eliáš seslal. Tento nápad se asi zalíbil i Jakubovi a Janovi a hned jej hodlali použít na neposlušné Samařany.
Pán Ježíš však na tyto metody nepřistupuje, oba bratři se se zlou
potázali. „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi
zahubit, ale zachránit.“ Nevíte jakého jste ducha. Tuto výtku učedníkům do textu Lukášova evangelia možná připsal někdo jiný, ale podle mne nám klade důležitou otázku. Víme jakého jsme ducha?
– třeba v situacích, kdy vidíme, že církev není v naší společnosti
přijímaná tak, jak bychom si přáli nebo že se nám lid kvůli víře smějí
a tak se nám často na mysl nebo do úst dere věta: „však počkejte,
uvidíte, kdo se bude smát naposledy...“ Je to ale křesťanské? Sv. Pavel
nám v dnešním druhém čtení z listu Galatským nabízí trochu takovou
nápovědu při uvažování, jakého ducha vlastně jsme: ovocem Božího ducha
je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,
tichost a sebeovládání. Nenávist, hněv a vraždy jsou však skutky
„těla“, skutky lidské svévole, které s Božím Duchem mají pramálo co
společného. Proto také apoštol nás, ze kterých se příliš snadno stávají
(skuteční či virtuální) soudci a kati svých bližních, napomíná: Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.
Ježíš je bezpochyby větší než Eliáš, ale jeho programem je život a ne
smrt, láska a ne nenávist, Ježíš nezabíjí žádného člověka, ale naopak,
za všechny umírá a mrtvé křísí k životu.
Postava proroka Eliáše je k pochopení dnešního evangelia důležitá,
protože Ježíšova cesta do Jeruzaléma, jako naplnění času „kdy měl být
vzat vzhůru“, je svým způsobem prorocký čin a vzdáleně připomíná
Eliášovo putování. Eliáš si v určitém okamžiku povolává učedníka, a
později svého nástupce, Elizea / Elíšu. O povolání a následování je
také druhá část dnešního evangelijního textu. Ale tady vidíme opět mezi
Eliášem a Ježíšem patrný rozdíl. Zatímco Elíša se, jak jsme slyšeli z
prvního čtení, smí rozloučit se svými příbuznými, „políbit otce a
matku“, je Ježíš v této otázce zvláštním způsobem tvrdý. Člověk se při
povolání do služeb Božího království nemůže ani rozloučit s blízkými,
aťuž živými nebo zemřelými. Ježíš však svým požadavkem nechce
propagovat neúctu k zesnulým ani bezohlednost k vlastní rodině. Ukazuje
nám však, co má mít u jeho následovníka absolutní prvenství. Následovat
Ježíše znamená nemít žádné „ano, ale“, žádné výmluvy, kompromisy a
zadní vrátka.
Dnešní evangelijní text, zvláště při srovnání s Eliášovými příběhy, nám ukazuje, co to znamená být křesťanem. Na cestu následování Ježíše jsme povoláváni nekompromisně a se vším všudy. Je to však povolání k službě radostné zvěsti o Boží lásce, která miluje každého člověka. Bývá to dost často těžké, zvláště v situaci, kdy se nám zdá, že Boží pravda dostává na frak a bylo by lepší ji prosadit silou, ale právě v této situaci máme pamatovat na Pánova slova: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují. „Dáš oko za oko – a svět bude slepý“, řekl prý kdysi Mahathma Gandhí a podobně také vyznívají přečtená slova sv. Pavla: „Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“ Pouze bez otrockého jha zášti a nenávisti můžeme žít ve svobodě, kterou nám vydobyl Kristus.
Amen.