Křesťanské knihy, které obsahují vyznání víry církve a vykládají ho pro výukové účely, tedy konfese a katechismy, většinou začínají kapitolou o Bohu – dočteme se tam, že Bůh je jeden, ale o pár stránek dál, že křesťané vyznávají Otce, Syna a Ducha svatého, tedy Nejsvětější Boží Trojici, či jinak: trojjediného Boha. Selský rozum nad tím zůstává stát, ale když člověk začne hloubat nad tou zvláštní rovnicí, ve které 1+1+1 nejsou 3, ale zase 1, dozví se, že to je velké tajemství, které by stejně nepochopil, tak ať dál nehloubá a bere to tak, jak to je. Vypráví se o tom i příběh – církevní otec sv. Augustin, který psal o Trojici velkou teologickou knihu, měl kdysi sen, ve kterém šel po pláži a na ní uviděl malého kluka, jak má na břehu v písku vyhloubený dolík a do něj hrníčkem přelévá vodu z moře. „Co to činíš?“ zeptal se Augustin hocha. „Chci si přelít moře do svého rybníčku“, odvětil chlapec. „Tak to tu budeš přelívat ještě hodně dlouho“ pokusil se mu biskup vysvětlit marnost jeho počínání. „Ale já budu mít dřív přelité moře ve svém rybníčku, než ty pochopíš Trojici Boží“, nedal se malý nezbeda.
Mohlo by se zdát, že když i tak velký teolog, jako Augustin měl potíže s pochopením učení o Trojici, co teprve my, obyčejní křesťané. Možná bychom se jí raději neměli zabývat, abychom se do toho nějak nezamotali, a nebo o ní raději vůbec nemluvit – možná bychom se pak i lépe domluvili třeba s Židy, mohamedány, jehovisty a jinými náboženskými skupinami, které věří v jednoho Boha bez Trojice.
Myslím si ale, že by to byla velká škoda, protože učení o Trojici je pokus tak nějak souhrnně pojmout, respektive dát „pod jednu střechu“ různé výpovědi o Bohu, které vycházejí z Nového zákona a v rané církvi byly dále promýšleny. Možná je chyba, že v učebnicích náboženství se o Trojici psalo hned v prvních kapitolách – jako by se dům stavěl od střechy. Kdyby k tomu každý křesťan přišel postupně tak, jako kdysi celá církev, možná by mu to na základě toho, co ví o Bohu, přišlo logické a samozřejmé.
O Bohu jako o Otci nás naučil mluvit Ježíš, i když určité náznaky jsou už ve Starém zákoně (u proroků). Ty, Hospodine, jsi náš Otec, to je tvé jméno – Abraham neví o nás a Izrael nezná nás. Snad by se dalo namítnout, že Bůh je otec všech lidí, ale jen v nějakém přeneseném smyslu, asi jako když se řekne, že Edison je otcem žárovky. Ale z pohledu Bible to tak úplně není.
Otec, tatínek je ten, kdo dává život. Jistě, Bůh dává život každému stvoření a tedy i lidem. Ale v Novém zákoně cítíme, že Ježíšův synovský vztah k Bohu je trochu jiného druhu než vztah jiných lidí - „Vystupuji k Otci svému a Otci vašemu“. Pravoslavný teolog Vladimir Losskij, když mluví o Otci a Synu, říká, že Otec je naprostý dar sama sebe Synovi. Protože Bůh je Láska, jak poznamenává sv. Jan (tento verš je k pochopení Trojice klíčový), nezůstává sám v sobě, ale úplně sám sebe vydává, aby tu byla druhá bytost – Syn. „Kdo vidá mne vidí Otce“ a „všechno co je mé je tvé“, říká Ježíš.
A mezi Otcem a Synem ihned vzniká vztah nejužší a dokonalé lásky, není to jako když se nějaký prvok rozdělí ve dví a oba si pak jdou svojí cestou. A protože tento vztah je také tím nejdokonalejším vzájemným sebeodevzdáním druhému, stává se také novou samostatnou bytostí – Duchem svatým. Bůh tedy není osamělý starý mrzout, který chce mít svatý pokoj, ale je to živé společenství osob, společenství lásky.
To můžeme vidět také na příběhu ze začátku Bible, kdy Bůh tvoří člověka k obrazu svému – ale nestvoří ho jako solitéra, jako „singla“, jak se dnes říká, ale stvoří ho „jako muže a ženu“, rovnou jako více osob, které mezi sebou mohou mít vztah lásky. Úkolem člověka je tedy „aby byl Božím obrazem“, tedy obrazem Boha zjeveného v Trojici, obrazem Boha, který sebe samého dává zcela jako dar a miluje dokonalou láskou. Také lidé obnovení spásou v Kristu nejsou povoláváni, aby žili život víry jako izolované ostrůvky, nýbrž aby také vytvářeli společenství víry, naděje a lásky – církev Kristovu.
Učení o Trojici je samozřejmě (ve všech pokusech, jak se ho teologové pokoušeli vyjádřit) jen naše lidské pojmenování toho, co nám Bůh chtěl o sobě sdělit. Velký ruský malíř Andrej Rublev, když ho požádali, aby namaloval ikonu sv. Trojice, namaloval tři anděly sedící kolem stolu. Anděl je posel Boží, někdo, kdo nám předává to co Bůh chce, abychom věděli. Rublev tak chtěl vyjádřit, že všechno co o Bohu (i o trojjediném Bohu) víme, je jen to, co on sám nám o sobě řekl.
Na druhou stranu nemůžeme říci, že by Otec, Syn a Duch svatý byly jen nějaké kostýmy nebo masky, které si Bůh vyměňuje, když komunikuje s lidmi, že by chvíli byl Otec, chvíli Syn a chvíli zase Duch svatý. Nebo že by si každá z Božských osob hrabala na svém vlastním písečku, jak to tvrdili různí středověcí blouznivci – Starý zákon prý byl věkem Otce, Nový zákon věkem Syna a nyní prý máme věk Ducha, ve kterém prý církev není potřeba a všechno je jinak (viz New Age a jeho věk Vodnáře). Božího jednání – ať už to je stvoření nebo spása – se účastní všechny božské osoby, celé společenství Trojice. V církvi to vyjadřujeme třeba při křtu, kdy křtíme ve jméno/u Otce, Syna i Ducha svatého, nebo v eucharistické modlitbě k Večeři Páně, ve které se obracíme k Otci, ale zároveň si připomínáme Krista a jeho dílo a prosíme, aby ho Duch svatý učinil přítomným pro nás, kteří jsme u jeho stolu. Připomínáme si to také když říkáme Apoštolské či Nicejské vyznání víry („Věřím v Boha Otce... Syna... Ducha svatého“) nebo i tím, že trojiční neděle uzavírá velikonoční a svatodušní období.
Víra v trojjediného Boha tak před nás staví výzvu, abychom byli jeho obrazem, abychom jako lidé i jako křesťané nežili sami v sobě, ale jako ti, kdo se zcela darují druhým a mají k nim lásku, ze které může vznikat něco nového – nový život, nové vztahy, nové lidské bytosti. Rovnost osob v Boží Trojici se také promítá i do rovnosti jejího lidského obrazu na zemi – v Kristu, tedy tam kde je Boží obraz obnoven, již není muž důstojnější ženy, Žid Řeka či Čech Cikána. Víra v trojjediného Boha je také základem naší naděje, že jednou budeme přijati do společenství, jehož je láska samou podstatou.
Amen.
