V minulých dnech jsem dostal poštou, papírovou i elektronickou, řadu přání, která obsahovala dvě písmena, P. F. a letopočet roku, do kterého jsme právě vstoupili, 2007. Někteří z vás jistě vědí, že ta dvě písmena P. F. znamená Pour Feliciter, čili francouzsky „pro štěstí“. Tedy přání, aby byl nový rok šťastný, ať si pod oním pojmem štěstí představuje každý (ať je věřící nebo ne) co chce, snad i šťastnější než ten, který jsme právě prožili. Každý z nás se k tomu štěstí snaží nějak přispět, mnoho lidí si bere různá předsevzetí, politici v přáních a přípitcích slibují (zvláště pokud se konají volby), že letos bude lépe než loni. My křesťané jsme se na konci roku scházeli k děkovným bohoslužbám a doma u novoročního stolu prosíme o to, abychom se takto, bude-li to vůle Boží, všichni zase sešli i napřesrok.
Když jsem se tak díval na ta dvě písmena a letopočet tohoto roku, vybavila se mi jiná dvojice písmen, kterou už kolem sebe tak často nevidíme, ale naši předkové ji hojně psávali ve svých listinách a kronikách před číslice právě probíhajícího roku. Jsou to písmena A. D. (latinsky Anno Domini) nebo jejich česká obdoba L. P., Léta Páně. Předkové tím chtěli vyjádřit, kolik let již uplynulo od nejdůležitější události v lidských dějinách, od narození Spasitele světa Ježíše Krista, kdy se Bůh stal dítětem lidským, aby se člověk mohl stát dítětem Božím. I oni si jistě přáli ono obyčejné lidské štěstí – úspěch v práci, radost z dětí, zdraví a mír mezi lidmi. Zároveň však věděli, v čí moci jsou jejich životy i čas, který jim byl vyměřen. I dnes, kdy se ve zesvětštělé společnosti připomínka „let Páně“ přestala používat, alespoň sama číslice letopočtu ukazuje, že i tento rok patří Bohu, patří Ježíši Kristu a je součástí dějin spásy. Podobnou myšlenku vyjadřují i další dvě, tentokrát řecká písmena, opět důvěrně známá z poslední biblické knihy, Alfa a ÓMega, která se také s aktuálním rokem vyrývají do paškálu, svíce, která se někde užívá při velikonočních bohoslužbách. „Já jsem Alfa i Omega“, říká Ježíš Janovi ve Zjevení, jak jsme slyšeli při včerejší bohoslužbě z druhého čtení (Zj 21:6). Opět připomínka toho, že dějiny, jichž je letošek součástí, mají svůj počátek i cíl, v tom, který je První i Poslední.
Shodou okolností je občanský Nový rok také osmým dnem po Vánocích, kdy si připomínáme, že narozený Syn Boží a Syn člověka byl ve lhůtě stanovené Mojžíšovým zákonem obřezán a dostal jméno J:hóšua, Ježíš, což znamená „Jahve (Hospodin) je spása“. Proto se tato událost od prastarých dob slaví v církvi právě prvního ledna a náleží ještě do okruhu vánočních svátků (doba vánoční trvá až do neděle po Zjevení Páně, tedy lidově po Třech králích).
„Jméno“ je v Písmu svatém důležitý pojem. V moderní době jsme si zvykli vidět jméno jen jako jakousi jmenovku, která jednotlivé lidi, zvířata nebo věci odlišuje od jiných kusů téhož druhu. Něco z vnějšku přidaného, něco jako visačku, která visí na zboží v obchodě, na zápěstí miminka v porodnici nebo na palci u nohy nebožtíka v márnici. Jen flatus vocis, „závan hlasu“, ušklíbali se renesanční myslitelé. Bible však vidí jméno úplně jinak. Je to něco, co je s danou bytostí nerozlučitelně spojeno a co je zároveň jakýmsi programem pro život: To můžeme vidět v příbězích, kdy Bůh někoho přejmenovává: Abramovi říká: odteď jsi Abraham, „otec mnohých“, úskočný Jákob je nadále Jicraél, „zápasí Bůh“. Jméno je v Bibli často zástupcem samotného svého nostiele. Zvláště to platí o jménu Božím – zneužívání Božího jména k marným věcem je v Desateru postaveno na roveň bezbožnictví, vraždění nebo kradení; Židé se pak báli Boží jméno zjevené Mojžíšovi vůbec vyslovovat a tak ani nevíme, jak se vlastně má číst a odtud vznikají různé patvary typu Jehova apod. Když slavíme na Nový rok zároveň svátek Jména Ježíš, mohlo by leckoho napadnout, co to je za hloupost slavit jakési jméno. Jenže očima biblického člověka si vlastně připomínáme, kým je narozený Boží Syn mezi námi a pro nás, jeho životní program – Ježíš, „Hospodin je spása“, tedy Spasitel světa, jak jej nazval anděl pastýřům.
Apoštol Pavel v listu Filipským píše, že Ježíš Kristus má jméno nad každé jiné jméno – protože se ponížil ze „způsobu bytí rovného Bohu“. A na jiném místě píše: Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni. (Ga 4:4n) Všemohoucí a věčný na sebe vzal lidství, která v sobě zahrnuje i slabost, únavu a jiná omezení; Pán zástupů se zařazuje do zástupu svých služebníků – podrobuje se zákonu obřízky, přijímá křest pokání z Janových rukou. To nám také připomíná text dnešního evangelia o obřezání Ježíš osmého dne. Dobrovolné ponížení vrcholí přijetím konečnosti, Ježíšovou smrtí pro nás na kříži. Dále však čteme, že pro toto všechno byl povýšen a dostal jméno nad každé jiné jméno – jméno Ježíš, jméno Spasitel, Zachránce, aby se před Božím dílem spásy, které toto jméno vyjadřuje, sklonilo každé koleno.
V evangelijním textu si můžeme všimnout ještě jedné věci: Čteme v něm o Marii, která svědectví pastýřů o svém synu v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pro mnohé z nás je však evangelijní zvěst o Slovu, které se stalo tělem, dohraje svoji roli nejpozději 27. prosince ráno a od té doby už v mysli zachováváme a rozvažujeme své všední starosti a vůbec kdeco jiného a vánoční příběh ukládáme spolu s baňkami a vánočními ubrusy do krabic a šuplíků, abychom se jím znovu dojímali až zase po roce nadejde jeho čas. Němým svědkem toho, že chlapec narozený v Betlémě je Pánem našeho života celých 365 dní v roce, je číslice „2007“, jak jsem již řekl, znamení, že i tento rok patří Ježíši Kristu, který je začátek i konec, Alfa i Omega a Pán všech věků, Ježíši Kristu, který vládne dějinám a jehož je království i moc i sláva po všechny věky.
Amen.