Dnešní druhá velikonoční neděle nám přináší text o apoštolu Tomášovi, biblické postavě, která v nás asi mnoho sympatií nevzbuzuje, i přes svoji popularitu, pro kterou se dostala do známého a užívaného úsloví „nevěřící Tomáš“. Mnozí z nás, kdo se pokládají za ony „blahoslavené, co neviděli a uvěřili“, se mohou pohoršovat a ošklíbat nad Tomášem, nad jeho neochotou nechat se přesvědčit svědectvím ostatních apoštolů, nad neomaleností a přízemností jeho požadavku nepietně strkat prsty do ran Kristova těla. Tomášův příběh láká k tomu, vidět v něm jakýsi pravzor dnešních pochybovačů a skeptiků, neznabohů kolem nás, kteří každý hovor o víře nebo Pánu Bohu utnou větou: „tak mi to dokaž!“
Jenže, pokud jsme pozorně sledovali celý oddíl, přijdeme na to, že ani ostatní učedníci se tolik nemají čím chlubit. Velikonoční ráno jim přineslo prázdný hrob, hmatatelný i když nepřímý důkaz Kristova vzkříšení – a ženy, které jej viděly, se nejprve bojí cokoliv komu říci, Kleofáš a jeho kolega sbalí kufry a (hrob nehrob) jdou domů do Emaus (jak jsme slyšeli v pondělí), ostatní učedníci považovali zvěst žen za „babské povídačky“ a dnes je nacházíme zalezlé za zavřenými dveřmi. Ba co víc, horší než zavřené dveře jsou sevřená srdce – Mistr je mrtev a teď půjdou po nás, teď jsme na řadě my.
Je tu ale někdo, pro koho nejsou překážkou ani zavřené dveře, ani sevřená srdce. Vzkříšený Ježíš ve svém oslaveném těle je náhle přítomen uprostřed učedníků a těžko říct, co je větší zázrak, zda průchod fyzickou bariérou nebo to, že se zármutek a strach promění v radost – učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Nemůže být pochyb, že je to on, poznávají ho podle ran po hřebech a kopí.
„Pokoj vám“. Přání pokoje byl (a je) obvyklý židovský pozdrav, šalom alejchem, zde to ale není fráze, zde to je slovo, které má moc, nebo obráceně: moc vtěleného Slova; jak říká M. Luther, Bůh svým slovem zároveň působí to, co říká, „pokoj“, šalom, vlastně společenství pokoje. Učedníci se radují, naplňují se Pánova slova při poslední večeři: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám. Ať se vaše srdce neznepokojuje a není bázlivé (J 14:27). „Pokoj vám“, zaznívá ještě jednou a následuje výzva a poslání – tento pokoj, který vám přinesl radost, pokoj ze setkání se Vzkříšeným, neste i ostatním.
Pán Ježíš dává učedníkům ještě jeden svůj dar, který mají nést ostatním: je to odpuštění, které plyne z jeho pokoje, odpuštění, které přichází do strachu a studu z vlastního selhání. Ježíš jim předává svého Ducha svatého, doslova na ně „dýchá Duchem“, který je zmocňuje roznášet dar Božího odpuštění do všech končin Země. Toto roznášení může mít různou podobu: zvěstování odpuštění ve shromáždění církve při hlásání evangelia a slavení svátostí (k čemuž církev poslušná Kristova příkazu vysílá především ordinované služebníky), ale i rozhovory a misie „venku“ ve světě, k čemuž je na základě svých rozličných obdarování povolán každý křesťan. Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření. Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem. píše sv. Pavel (2Kor 5:19.20).
Tento příběh, některými vykladači nazývaný „Janovy letnice“ (protože na rozdíl od Lukáše vypráví Jan o vzkříšení, vystoupení k Otci a seslání Ducha svatého, jakoby se to vše odehrálo v jediném dni) ukazuje, jakým způsobem Ježíš, jehož lidská přirozenost byla zázrakem vzkříšení proměněna v cosi nového, proměnil i životy všech, kdo se tváří v tvář kříži bázlivě schovávali za dveřmi dřevěnými i duchovními. Životy všech – až na jednoho. Tomáš řečený Dvojče mezi nimi nebyl. Kdo ví, kde byl. Snad podobně jako emauzští někde balil kufry a, obrazně řečeno, balil i Ježíšovo učednictví. Snad i slyšel o prázdném hrobě, ale pohoršení kříže, Boží zlořečení „visícího na dřevě“, mu brání v přijetí Ježíše jako poslaného od Boha. Už by i vytáhl paty a zmizel, když tu uslyší za zády: „Počkej, viděli jsme Pána!“
Tak jednoduché to ale ostatní učedníci s Tomášem mít nebudou. Bůh ví, co jste viděli, myslí si Tomáš, skeptik a pesimista. Možná kecáte, možná se vám něco zdálo, možná jste opravdu viděli třeba ducha zesnulého Ježíše, ale to není to co by pohnulo mnou. Jestli jste vy viděli ruce, já chci taky vidět ruce. A nejen vidět, chci si i sáhnout, že je to pravda. Chci to osobně a hmatatelně od něho samotného.
Další neděli jsou učedníci znovu pohromadě. Tentokrát i s Tomášem. Nemohou mu nic vyčítat, před týdnem sami také ničemu nevěřili. Situace se opakuje, znovu jsou zavřeny dveře, ale znovu se objevuje Ježíš s pozdravením pokoje. Po přivítání se všemi se obrací k Tomášovi: „Tak se pojď podívat a pojď si sáhnout. A mezi nevírou a vírou si vyber to druhé.“ Na rozdíl od Marie Magdaleny mu nejenže nebrání, ale dokonce ho i vyzývá, aby se ho dotknul.
Zajímavé je, že to Tomáš neudělá. Malíři nám Tomáše často zobrazují, jak se téměř šťourá v Ježíšově boku, ale evangelista nic takového neříká. Naopak, v jeho podání Tomáš na Ježíšovu výzvu odpovídá vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh!“ Při osobním setkání se vzkříšeným Ježíšem se najednou stávají věcné, hmatatelné důkazy bezpředmětnými. Z dosavadního skeptika se stává vyznavač. Můj Pán a můj Bůh. Zajímavé je, že Tomáš rozeznává Ježíšovo božství při vidění jeho oslaveného lidského těla. Toto vyznání okamžitě přebírají již přímí žáci apoštolů, církevní otcové Polykarp, Klement a Ignác z Antiochie, a po nich ještě další a další, aby se později na nicejském sněmu stalo závazným vyznáním celé církve.
Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Tomáš viděl, i když se ani nemusel dotýkat, ale evangelista Jan zaznamenal Tomášův příběh i Ježíšovu odpověď pro druhou a další generaci křesťanů, pro ty, kdo (jak praví sv. Lukáš) nebyli „očitými svědky Slova“. Snad kvůli pochybujícím o víře obecně, snad kvůli gnostickým bludařům, kteří pohrdali tělesností (a tedy i tělesností Pána Ježíše) a své spisy zaštiťovali právě jménem apoštola Tomáše. V historii měli mnohé následovníky všelijaké ty doketisty, nestoriány, katary a kdoví jak se všichni jmenovali.
Evangelista Jan zaznamenal příběh Tomáše i příběh ostatních učedníků za zavřenými dveřmi také pro nás, abychom (jak on sám píše) uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abychom, když budeme věřit, měli život v jeho jménu. Naše „zavřené dveře“ mohou mít různou podobu – mohou to být skutečné zavřené dveře našich kostelů a modliteben, ze kterých se malomyslně bojíme s evangeliem vyjít ven do „nepřátelského“ světa, mohou to být dveře našich domů, ze kterých nechceme vyjít mezi ostatní protože jsme jimi kdysi byli zraněni nebo jsme naopak sami někoho zranili, mohou to být obrazné dveře našeho nitra, našeho srdce a naší duše. I za tyto dveře přichází vzkříšený Ježíš – se zvěstí o pokoji a odpuštění, ale i s „nakopnutím“ nést tuto radostnou zvěst druhým. Pokud si to uvědomíme, snad lépe pochopíme i všechny „nevěřící Tomáše“ mezi námi, kteří sice volají po věcných důkazech víry, ale to, po čem doopravdy, třeba nevědomě, touží, je setkání s živým Pánem a jeho pokojem a odpuštěním.
Amen.