Začátek dnešního evangelijního textu vypadá tak trochu jako vzorek zpráv, které nám každý den přinášejí (zejména komerční) televizní stanice: za Ježíšem, který učil zástupy, přišli nějací lidé a vyprávěli mu o krvavém incidentu, o zločinu, který spáchala římská okupační moc na jeho krajanech – Poncius Pilát prý dal povraždit nějaké Galilejce a jejich krev smíchal s krví jejich obětí – snad je dal pobít přímo při náboženském obřadu, snad už na pouti do chrámu, lapidárně řečeno „pobil vše živé“ – lidi i jejich obětní zvířata.
Proč se tak stalo, nevíme – Palestina byla v době římské nadvlády podobna sudu se střelným prachem; v rozjitřené době plné vzdoru proti okupaci a očekávání Mesiáše kolikrát stačilo málo, aby se náboženská akce zvrtla zároveň v politickou demonstraci. Navíc byl Pilát známý svoji brutalitou vůči Židům a bezohledností k jejich duchovním tradicím – často je provokoval umísťováním obrazů císaře a odznaků římské moci do blízkosti Chrámu a jiných posvátných míst a bral si peníze z chrámového pokladu na financování římských staveb; relativně pokojné demonstranty proti této svévoli dal ztlouci klacky tak surovým způsobem, že mnoho lidí zahynulo ještě ušlapáním v následné panické tlačenici. Pohár trpělivosti nakonec přetekl i samotným Pilátovým nadřízeným v Římě a r. 36 byl po jiném masakru, tentokrát v Samařsku, z Palestiny definitivně odvolán.
Krutá, na pohled nesmyslná smrt mnoha lidí. Dokážeš tohle vysvětlit, Ježíši? Co ti Galilejci komu udělali, proč je Bůh potrestal, a to ještě v okamžiku, kdy jej chtěli uctít svými oběťmi? A Mistr místo vysvětlování přihodí ještě další příběh: zdi hradební věže u jeruzalémského rybníka Siloe se zbortily a pod jejich troskami zůstalo 18 lidí, podrobnosti neznáme, nevíme jestli to byl pracovní úraz stavebních dělníků nebo tragédie náhodných kolemjdoucích. Zatímco smrt Galilejců bylo možno připočítat lidskému zlu, v případě silojské věže byla příčinou „vyšší moc“ a lidská spoluúčast mohla být dána maximálně nedbalostí nebo neúmyslnou chybou. Na otázku „PROČ?“ Ježíš nedává žádnou odpověď, reaguje protiotázkou: „myslíte si že postižení byli víc hříšní než ostatní?“ a obě tragické události shrnuje slovy „nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Myslíte, že tito Galilejci / těch osmnáct, na které spadla věž, byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?
Pro starozákonního Izraelitu se štěstí a hojnost automaticky spojovalo
s odměnou a Božím požehnáním a neštěstí a strádání s trestem a Božím
prokletím. Když Elífaz, Bildad a Sófar vidí svého přítele Joba sedět
osiřelého a zuboženého na smetišti, automaticky je napadne: „ten určitě
Pána Boha něčím naštval“. Když se Ježíš setkává s od narození slepým,
ptají se jeho učedníci: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?"
Východní náboženské směry si v takovém případě pomáhají učením o
převtělování – pokud člověk nespáchal něco, co je hodné takového trestu
v tomto životě, určitě něco provedl v nějakém minulém.
Ježíš však odmítá automaticky spojovat hřích a (pozemské) utrpení jako zločin a trest. Písmo svaté sice říká, že „všichni zhřešili“ a „odplata za hřích je smrt“ a všeobecnost smrti souvisí s všeobecností hříchu. Tady ale biblické vidění příčiny a následku končí. Ze zkušenosti, pravda, víme, že mnohé zlé, co člověk udělá, se mu vrátí jako bumerang. Mnohé, ale ne vše. Po II. světové válce mnoho válečných zločinců skončilo v kriminálech nebo na šibenicích, mnoho jich však zesnulo v relativní pohodě někde v Jižní Americe či dokonce ve vysokých funkcích v osvobozené domovině. Na druhé straně známe mnoho tragických příběhů těch, kdo nikomu nic neudělali. Nikoli, pravím vám, povraždění Galilejci ani zasypaní Judejci nebyli o nic horší než ty a já. Nebyli větší hříšníci (doslova „dlužníci“) než jiní lidé. A slepota od narození není trestem za hříchy ani vlastní, ani cizí.
Otázka smyslu utrpení tak zase není vyřešena. Důvod, proč Ježíš
mluvil o těchto událostech a proč nám to sv. Lukáš zachoval v
evangeliu, tkví v něčem jiném – v oné poslední větě „nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Na první pohled to vypadá, jakoby nám ten laskavý a hodný Ježíš
vyhrožoval, že na nás budou padat zdi nebo se na nás vrhne krvelačná
soldateska. Ale Ježíš tím „právě tak“, „podobně“ nemyslí
násilnost smrti nebožáků, spíše její nenadálost a nepřipravenost obětí.
Nebudete-li činit pokání, můžete zemřít nepřipraveni a žádný další
prostor pro obrácení už nedostanete. „Smrt přichází blíž a blíž, / snad
po tobě sahá již, / zachvátí-li tebe v hříchu / kterak obstojíš?“,
zpívá se v jedné barokní písni
Tutéž myšlenku, ale o něco pozitivnějším způsobem vyjadřuje druhá část našeho evangelijního textu – podobenství o fíkovníku na vinici. Už tři roky se na něm neurodil ani jeden fík, a tak není divu, že majitel vinice s ním ztrácí trpělivost – nic z něj není, jen tu překáží a vysává z půdy živiny pro ostatní stromy. Ale vinař, kterému by mohl osud stromu také víceméně ukradený (pravděpodobně si vinici od majitele pronajal hlavně kvůli vínu), má překvapivě s fíkovým stromem soucit. Dejme mu ještě šanci, já si s ním dám ještě práci, okopám ho a pohnojím a za rok se uvidí.
To podobenství je pochopitelně o hříšníkovi, který dostává od Boha
ještě šanci stát se „dobrým stromem, který nese dobré ovoce“. Každý den
života je tak dnem přidaným k dobru, i každý den v životě sebevětšího
lumpa (který se nám zdá do nebe volajícím nepotrestaným zlem) je
prostorem nabídnutým k nápravě, k vykročení do života věčného.
Martin Luther napsal v první ze svých slavných 95 tezí, že „když náš Pán říká: čiňte pokání, myslí tím, že celý život křesťana má být pokáním.“ Také apoštol Pavel píše: vždyť je psáno: 'V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.' Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! (2Kor 6:2). Každý den může a má být dnem, oním „příhodným časem“, kdy „činíme pokání“, tedy kdy se obracíme k Bohu a snažíme se pravdivě podívat se sami na sebe. To neplatí jen pro ty, které považujeme za lumpy a bezbožníky, ale také pro nás. Nejde jen spoléhat na to, že my jsme v církvi a tedy „za vodou“. V dnešním druhém čtení píše sv. Pavel, že „za vodou“, tedy za vodou Rudého moře byli všichni Izraelité – a přesto jich mnoho na poušti odpadlo od Boha a zahynulo. Tak jako Jan Křtitel volal k pokání nejen celníky a nevěstky, ale i farizeje a zákoníky, protože se přiblížilo Boží království, tedy něco úplně nového, s převratně novou spravedlností, tak jsme voláni i my, darebáci i spravedliví, abychom každý den znovu a znovu Boha hledali. To si můžeme znovu uvědomit právě nyní v postní době: směřujeme k Velikonocům, kdy si připomeneme, že Kristovým vzkříšením vytvořil Bůh novou skutečnost a nový život a doba čtyřiceti dní před tím je nám znamením „času příhodného“, který nám Bůh dává, abychom do té nové skutečnosti, do toho nového života, vstoupili připraveni.
Amen.