Evangelijní text pro dnešní neděli přivádí Ježíše a učedníky (a evangelistovým prostřednictvím i nás) na návštěvu k trojici sourozenců, se kterými se Ježíš přátelil – k Lazarovi, Marii a Martě. Připravili mu tam večeři, čteme, společenství se tedy schází u jídla, u jednoho stolu, mohli bychom říci.
Evangelista Jan ve svém vyprávění používá zvláštní jazyk, často plný symbolů, zkratek, skrytých narážek a poukazů. Každý, i sebemenší detail, který uvádí, má v jeho zvěsti své místo, svůj význam. Novozákonní církev, lid Páně zrozený z vody a Ducha, který se schromažďoval kolem Kristova evangelia a jeho stolu, Janovu jazyku dobře rozuměl. I my jsme zváni k tomu, abychom spojili Ježíšův příběh, vrcholící ve velikonočním tajemství, se svým příběhem, příběhem naší církve, našeho sboru, nás všech, které dnes Duch Boží shromáždil na tomto místě.
Společnost u stolu, za kterým sedí Ježíš, může být obrazem církve. Každá z postav, které tu jsou, má v této církvi svoji úlohu, nezastupitelnou roli, které dávají dohromady poslání celku.
Sedí tu Lazar. Tentýž Lazar, kterého Ježíš před nedávnem povolal z říše zemřelých. Lazar, řekli bychom, svědek „z první ruky“ a zároveň živý důkaz toho, kým je Ježíš a co koná pro člověka. Svědek je řecky „martyr“, výraz, který užíváme také pro mučedníky, pro svědectví Kristu zpečetěné krví. Také Lazarovi jde o život, píše Jan, je to svědek, svědek nepohodlný, který musí být odstraněn, usnesli se velekněží.
Kolem stolu se pohybuje Marta. Slouží druhým, stará se, aby nikdo neměl prázdnou misku nebo pohárek. Marta je obrazem církve sloužící druhým, církve pečující, starající se.
Sedí tu také apoštolové, lidé s různou minulostí, ale se společným úkolem, být posly, „vyslanci“ Kristovými. Sedí tu s nimi také Jidáš, pokladník a správce financí, podle evangelisty Jana ne zcela poctivý, ale ve svém úkolu také potřebný.
Je tu ještě jeden člověk, o kterém nešla řeč: Marie, Martina a Lazarova sestra. Podle názoru své sestry se s prací moc nenadře, alespoň vždycky když přišel Mistr, všeho nechala a poslouchala každé jeho slovo. Teď však přichází s librou nardového oleje, drahocenné aromatické látky z dovozu, maže jím Ježíšovy nohy a utírá je svými vlasy. Ticho, které provází toto hluboce lidské gesto beze slov, prolomí Jidášův nesouhlasný komentář: „Tento olej, na který by našinec šetřil celý rok, ten se mohl někde na trhu střelit za bratru třista peněz, a tady se jím zbůhdarma plýtvá. Kolik almužen se za to dalo pořídit, kolik chudáků by se za to najedlo i s rodinami!“, pohoršuje se.
Zdálo by se, že člověk vychovávaný podle náboženských mravních zásad musí dát Jidášovi za pravdu. Už ve Starém zákoně přece proroci často napomínají politické a náboženské vůdce, že kvůli formálnímu kultu zanedbávají péči o slabé a utiskované; a dokonce sám Ježíš řekl že sociální zabezpečení rodičů má přednost před „korbanem“, tedy darem na potřeby chrámu.
Ježíš ale nyní nedává za pravdu Jidášovi a nepřipojuje se ke kritice Marie. Naopak, tento nesobecký Ježíš, který by se jindy rozdal pro druhé, ten který zázrakem nasytí tisícihlavé zástupy, ale pro sebe si chleba z kamene neudělá, se najednou prohlásí za tolik jedinečného a důležitého, že vyváží jednodenní hladovění tří set potřebných. Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.
Chudé máte vždycky ssebou. Ježíš nezpochybňuje potřebnost péče o slabší a povinnost křesťanů být na tomto poli aktivním. Nezpochybňuje zásadu, že Pánu slouží ten, kdo slouží jeho nejmenším bratřím. Ve větě „chudé máte vždycky ssebou“ je dokonce skryta určitá skepse ohledně možnosti, že by lidé kdy vlastními silami vybudovali ráj na zemi ve kterém se všichni budou mít dobře – ať už socialistický, kapitalistický či jiní. Stále tu bude někdo, kdo si nedokáže sám pomoci, stále tu bude úkol sytit hladové, oblékat nahé a navštěvovat opuštěné. Tak to stojí ostatně i ve Starém zákoně: Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru (Dt 11:15).
Jsou však chvíle, kdy jsou priority jiné. V našem oddíle se již začíná zahušťovat čas před rozhodujícími událostmi spásy, Ježíš má před sebou necelý týden života, který neodvratně povede ke kříži. Janova jakoby nedůležitá poznámka, že se událost stala šest dní před velikonocemi, má také svůj význam: tento den Židé vybírali beránka, který měl být zabit a snězen při velikonočním hodu na památku vyjítí z Egypta. V Mariině gestu je tak Ježíš pomazán, tak jako kněz pomazal krále, neboť Ježíš odtud vykročí do Jeruzalema za zpěvu „Hosanna synu Davidovu“, je označen za Pomazaného, Mesiáše, Krista, neboť Otcův hlas z nebe se v Janově evangeliu ozve právě po těchto událostech. Je ale také označen jako Beránek, který má být obětován a pomazán ke svému pohřbu.
Nejdůležitější ale je, že, na rozdíl od nábožensky formálních kněží a farizejů Marie jedná z vnitřního hnutí, její gesto odráží její vztah k Ježíšovi. Pravděpodobně ani neví, nebo pokud ví tak tomu nevěří, že za několik dní přijde konec, který bude zároveň začátkem. Její čin je odrazem lásky k Ježíšovi zde a nyní, byť bude ze zpětného pohledu evangelisty viděn jako čin prorocký. Ano, pomazání v Betanii je odrazem Mariina vztahu k Ježíšovi, vědomí že Ježíš tu je jako jedinečná a neopakovatelná bytost. A tak tu proti sobě nestojí „lidumil“ Jidáš a „sobecká“ Marie, ale ten který vše přepočítává na peníze, proti té, která z lásky na jejich hodnotu nehledí, stojí tu povrchní a zpolitizovaná morálka ve jménu mas proti vnitřnímu vzahu vyjádřenému gestem úcty a obětí toho nejlepšího, co mohu nabídnout, gestem které Mistr svým učedníkům opětuje, když jim před svým utrpením umyje nohy. Jak čteme u sv. Jana, vůně Mariina nardu naplnila celou místnost, jejím činem jsou tedy zasaženi všichni přítomní.
Vraťme se k naší společnosti u večeře v Betanii. U stolu se s
Ježíšem se sešli různí lidé; každý tam měl své místo, svůj úkol i své
názory. Také dnes se v církvi – a to i v našem sboru – scházejí různí
lidé, kteří mají různé názory, ale i různé úkoly a jsou povoláni k
různým službám. Někdy se také dostáváme do situace, kdy přemýšlíme,
jakým směrem investujeme své prostředky a síly. Natažená dlaň
potřebných, boj za lidská práva a snesitelné životní podmínky druhých –
to jsou výzvy, které by Kristovy učedníky neměly nechat chladnými.
Někteří členové církve však v takovéto angažovanosti vidí jediný smysl
křesťanského života, a to často tak daleko, že se jim církev ztrácí a
snadno nabudou dojmu, že je vlastně zbytečná a její roli by mohly
klidně zastoupit humanitární organizace, politická sdružení,
volnočasové aktivity a psychologické poradny. Jiní si myslí, že
dotacemi charit, církví a jiných bohulibých projektů nahradí osobní
vztah k Bohu a sami vykoupí svá selhání. A další sice žijí v církvi,
ale její život cedí především přes finanční stránku, chtějí vše úsporné
a praktické, a zapomínají, že i ten pečlivý počtář Jidáš se nakonec
ukázal jako dost mizerný obchodník, když Božího Syna a s ním svoji duši
zpeněžil za pouhou desetinu toho, co si sliboval od prodeje flakónu s
nardem.
„Člověk se nají – ale co bude pak?“ ptá se v Dostojevského románu
mužik socialistického agitátora, který slibuje ráj na zemi. V příběhu o
Marii a Martě u Janova kolegy Lukáše (Lk 10:42) říká Ježíš, že ve
spleti mnoha starostí je potřebné jen jedno a Marie dobře zvolila co. Křesťané
jsou vysíláni do světa, ale nejsou z něj a jakákoliv i sebelépe míněná
aktivita, která nestojí na skále velikonoční víry v Ježíše Krista,
stojí na písku lidských sil a bláhových představ o světě a společnosti.
Pouze na Kristu, z jehož probodeného boku vyšla krev a voda a stala se
pro nás zdrojem života, je možné budovat cokoliv dalšího.