Kdysi jsem slyšel následující příběh: když bylo po druhé světové válce, rozhodli se Spojenci uspořádat sportovní hry, na kterých měli mezi sebou zápolit příslušníci vítězných armád. Při slavnostním defilé pochodovali sportovci z dané země za vojákem, který nesl příslušnou státní vlajku. Také vojáček s červeno-modro-bílou vlajkou se prodíral Babylonem jazyků a hledal někoho, kdo by se hlásil k „Czechoslovakia“. „Only one?“ „jenom jeden?“ koukal zklamaně na osamělého českého borce. Osamělý český borec, nějaký Zátopek, pak svůj závod vyhrál na celé čáře.
Podobné pocity jako onen vojáček museli mít i ti, kteří viděli, jaký „kontingent“ posílá do společné armády proti Asýrii malé judské městečko Betlém. Ve srovnání s tisíci, které dal dohromady Jeruzalém nebo jiná velká města, to asi mnoho mužů nebylo. Možná by to bylo i k smíchu, nebýt tragické situace války. Pár chlapů z bezvýznamného zapadákova, o kterém by ani nikdo nevěděl, nebýt trochy té slavné historie (byl tam hrob Rachel, pocházel odtamtud David).
O pár století později žije kousek odtud, v galilejském Nazaretě, nenápadná a na první pohled bezvýznamná mladá dívka. V patriarchální společnosti, která uznávala jen muže, by ji asi málokdo uznal za hodna pohledu. Svatba s místním tesařem by za normálních okolností byla nejvýznamnějším okamžikem jejího života. Kdo by si pomyslel, že její jméno, Miriam, Mariam, Marie... budou i po dvou tisících let znát a vyslovovat miliony lidí?
Nevýznamné město, nevýznamný člověk. Stranou od metropolí a paláců, ve kterých si mocní mezi sebou cupují tehdy známý svět. Nedůležití v očích vítězů píšících dějiny.
Je tu ale někdo, kdo má jiné plány. Někdo, kdo k jejich prosazení nepotřebuje ani mocné a vítěze, ani legie a divize. Na titěrný Betlém ukazuje prst proroka Micheáše, když vyvolený národ hledá, odkud přijde Pomazaný, Panovník, jehož království bude bez konce. V Galileji, odkud prý nikdy nevzejde nic dobrého, v Nazaretě, kde si dívka Marie spřádá sny o svém milém Josefovi a kupě dětí batolících se po podlaze jeho dílny, se zjevuje ten, jehož jméno je Boží Síla (Gab'ri-el), zdraví ji „divnou řečí“ a staví její život vzhůru nohama.
„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává“, píše sv. Pavel v 1. listě Korintským, „Co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic“. „Shlédl na ponížení své služebnice“, zpívá Marie ve svém Magnificat. Bůh koná veliké věci právě na těch nejmenších a vzbuzuje život tam, kde by bylo holým šílenstvím na něco takového jen pomyslet.
Dnešní evangelijní text Marii zastihuje na návštěvě u Alžběty, která čeká Jana Křtitele. Ale ani Marie nepřichází sama. Je teprve na počátku svého požehnaného stavu, nenarozený Ježíš by snad ani nebyl vidět pouhým okem. Takové malé hořčičné semínko, chtělo by se použít přirovnání z podobenství, které by v tomto případě bylo zcela na místě. Také cosi zcela nepatrného, a přece v tom přichází celé Boží království. Malý, byť o půl roku starší Jeníček se může zbláznit radostí. Poskakuje v maminčině bříšku, jakoby z něj ani neměl vyrůst ten smrtelně vážný prorok sekery a ohnivé výhně. Poskakuje tak, jako poskakují hory a pahrbky v 114. žalmu vstříc přicházejícímu Hospodinu.
Tím se zároveň dostáváme k souvislosti s adventem, který dnešního dne končí. I v evangelijním příběhu Ježíš přichází, ale přichází prostřednictvím jiného člověka, v jehož těle je skryt. Skryté se však záhy stane zjevným, jak to známe z vánočního příběhu: vyjádřeno slovy jedné z koled „věčného Otce nebeská sláva září v úsměvu dítěte“ na pastýře a mudrce a skrze evangelium na celý svět. Sv. Lukáš spojil knihu Evangelia a knihu Skutků apoštolských myšlenkou, že události Ježíšova pozemského života mají jakýsi svůj zrcadlový obraz v životě církve. Podobně jako je v příběhu o setkání s Alžbětou Ježíš skryt v Marii, prochází dějinami skryt ve společenství svého lidu, nenápadný, na první pohled neviditelný a přece jsoucí. Někteří teologové to přímo vyjadřují myšlenkou že Marie je jakýmsi (před)obrazem církve: při setkání s Bohem říká své jednoznačné a nevypočítavé „ano“ a od té doby chodí provázena Boží přítomností – nikoliv vzdálenou a neurčitou, ale zcela konkrétní a blízkou, blízkou tak, že už to víc snad ani nejde. Podobně jako se ve vánočním příběhu stalo skryté zjevným v jeslích (jak to můžeme vidět třeba v pravoslavné tradici, kde splývají svátky vánoc a Zjevení Páně v jedno), stane se na konci časů zjevnou i skrytá Kristova přítomnost, po mnohých porodních bolestech „ženy sluncem oděné“, jeho svaté církve. Již dnes však ti, kdo jsou vnímaví na „znamení času“ mohou skákat radostí vstříc svému skrytě přicházejícímu Pánu, jakmile jako Alžběta „zaslechnou hlas“ – hlas zvěstovaného evangelia; jakmile jako Jan pocítí skrytou přítomnost Páně, která se nevysvětlitelným způsobem uskutečňuje v chebu a vínu svátosti.
Poslední myšlenku, kterou bychom z dnešních oddílů Božího slova mohli připomenout, je myšlenka z listu Židům, kde jeho autor komentuje Ježíšův příchod na svět volnou citací 40. žalmu: Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.' Všimněme si, je to prvně Bůh, kdo dává – a obdarovaný odpovídá: jsem tady, udělám co chceš, Bože. V první linii text mluví o Kristu, o smyslu jeho příchodu mezi nás. Slovo se stává tělem, aby se k tomu, kdo je vyslovil, nevrátilo s prázdnou, Kristus jako věčný velekněz Nového zákona naplňuje Boží vůli přinesením sama sebe jako jediné a provždy platné oběti na krvavém oltáři kříže. Dar bytí, který se v tomto světě projevuje tělem, však dostal každý člověk, a také od něj Bůh očekává odpověď „zde jsem“ a ne schovávání se za fíkové listy. A očekává to také zvláště od nás křesťanů, kteří máme vedle své vlastní tělesnosti účast na tajemném těle, jehož hlavou je Kristus. Čeká na naše „zde jsem abych konal tvou vůli“. Vzorem takového postoje budiž opět Marie. Tam, kde náboženský profesionál Zachariáš selhává se svými pochybami a nedůvěrou, říká tato prostá, teologicky nevzdělaná dívka Bohu: „dal jsi mi tělo – a zde jsem, abych konala tvou vůli“. Následujme tento postoj a hledejme Boží vůli. Nejen dokud v nás sváteční nálada udržuje „dobrá předsevzetí“ -- ale jako jednotlivci po celý svůj život a jako společenství církve po celý zbytek času vyměčený tomuto světu, dokud Pán nepřijde.
Maranatha!
Přijď, Pane Ježíši!
