Proč byl Ježíš pokřtěn

Autor:
Vytvořeno:

neděle Křtu Páně (Lk 3:15—17+21—22)

Dnešní neděle, kterou v církevním roce začíná období po Zjevení Páně, lidově po „Třech králích“ (což bylo včera 6. 1.), se také nazývá nedělí Křtu Páně, podle oddílu z evangelia, který jsme právě přečetli.

Text evangelia nám krátce připoměl osobu Jana Křtitele, která se již mihla našimi bohoslužbami v době adventní, a pak pokračuje popisem toho, co se všechno stalo, když byl náš Pán pokřtěn.

Přemýšlivá hlava by se mohla po přečtení tohoto oddílu zarazit. Jan Křtitel přece křtil vodou „k pokání“, jak bychom se mohli dočíst u Lukášova kolegy Matouše, a v církvi se křtí „na odpuštění hříchů“ jak o tom mluví nicejské vyznání víry. Zkrátka rozchod s hříšnou minulostí, podle tradiční věrouky „smytí poskvrny dědičného hříchu.“ Proč tedy přišel ke křtu Ježíš, když o něm říká Bible, že žádné hříchy neměl, že se nám byl učiněn podobným ve všem, kromě hříchu, jak se píše v listu Židům (Žd 4:15) a na jiných místech?

Není to jednoduchá otázka, ani pro vykladače Písma svatého. Mohl bych hned z kraje říci, že v našem oddíle není sama skutečnost Ježíšova křtu nejdůležitější událostí, jak uslyšíme za chvíli, ale to bych si udělal moc jednoduché. Tato otázka tady je a byla tu už od dob Ježíšových učedníků a evangelistů. Sv. Matouš nám zaznamenal svědectví o tom, že se Jan zdráhal pokřtít Ježíše, dokonce mu nabídl, jestli by si to pro tentokrát s ním nevyměnil, že by se tedy nechal pokřtít Jan od Ježíše. Ne ne, brání mu Ježíš, nech to teď tak, jak to je; je potřeba naplnit „všelikou spravedlnost“ (Kral.) „všechno, co Bůh žádá“ (ČEP). Náš dnešní evangelista, Lukáš, o tom neříká nic, slyšeli jsme jen, že byl Ježíš pokřtěn mezi mnoha dalšími lidmi a dokonce nám „lékař milý“ ani neřekne, zda to byla přímo Janova práce.

Klíč je skryt v tom, jak mnoho se Syn Boží ztotožnil (identifikoval) s údělem těch, které přišel zachránit, jak mnoho se pro člověka ponížil, jak píše Pavel v listu Filipským. Přijal hanbu, zneuctění a prokletí. Bere na sebe objektivní stav hříšnosti, podrobuje se podmínkám naší smrtelnosti. Zříká se svých královských výsad a stále hlouběji a hlouběji skrývá svoji slávu v utrpení a smrti. Neboť bylo třeba, aby odhalil ve svém vlastním těle, nakolik člověk, kterého Bůh stvořil podle obrazu své dokonalé krásy, zkřivil tento obraz svým hříšným pádem (Vl. Losskij). Dejme slovo znovu sv. Pavlovi: Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle (Řím 8:3). Na Nový rok jsme slyšeli, že se podrobil zákonu obřízky, nyní ho vidíme v bezejmeném davu na břehu Jordánu.

Abychom to lépe pochopili, podívejme se na příslušné místo i do evangelia podle Jana. Jan nám nezaznamenal přímo zprávu o Ježíšově křtu, máme tu však svědectví od Jana Křtitele. Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa, ukazuje Jan na Ježíše. Zástupy, které přicházejí k Janovu křtu, jakoby své hříchy nechávaly ve vodě u jeho nohou, Ježíš však, jak to vykládají staří církevní Otcové, dělá přesně opačnou věc – jako Beránek Boží tyto hříchy bere na sebe, ponořuje se do nich, aby je pak vynesl místo člověka na dřevo kříže.

A tu se stává zcela mimořádná věc – Ježíšův křest doprovázejí tři (všimněme si toho, že jsou tři, je to důležité) znamení – (1) otevřelo se (u Marka dokonce čteme: roztrhlo se) nebe, (2) na Ježíše sestoupil Duch Svatý, jako holubice, v tělesné, dnes bychom řekli viditelné podobě, a (3) z nebes, tedy od Boha, zazněl hlas: „Ty jsi ten můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení“. K Ježíšovi se tedy na počátku jako k Synovi přiznává Bůh Otec a Duch svatý svým sestoupením předznamenává celé Ježíšovo působení jako působení v moci Ducha. Opět Vl. Losskij k tomu říká: Kristus se zde (a pak ještě jednou, při proměnění na hoře Tábor) zjevil nikoliv 'v podobě služebníka', nýbrž 'v podobě Boží', v slávě Přesvaté Trojice.

Hlas z nebe také naráží na několik starozákonních míst a tak nám také ukazuje program Ježíšova života – předně na oddíl z Iz 42, který jsme slyšeli v prvním čtení: nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Nebo žalm 2 – zmínka o královském Synovi, který dostane za dědictví národy. Zmínka o milovaném synovi také naráží na Gn 22:2, kde Bůh žádá po Abrahamovi, aby obětoval svého syna Izáka. Ale v Ježíšově případě nebude žádný náhradní beránek, chycený za rohy v křoví. Naopak, on sám je tím beránkem, který umírá za jiné. Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa...

Vidíme, že hlavní zvěstí tohoto oddílu není samotný křest jako takový, nýbrž odpověď na otázku po Ježíšově totožnosti, příležitost, kdy Bůh dává poznat, kdo je Ježíš. Tím se stává událostí zcela jedinečnou, která se liší od všech ostatních křtů jiných lidí. Ježíš je zde představen jako Boží milovaný Syn, jako Duchem Pomazaný – Mesiáš, Kristus.

A co my v církvi a náš křest? Jak souvisí se křtem Kristovým?

Předně musíme zdůraznit, že náš, křesťanský křest, se od křtu Janova liší v jedné důležité věci – je abych tak řekl, krytý „tvrdou měnou“ velikonoční události Kristovy smrti a jeho vzkříšení (jak to naznačuje evangelista Jan, když píše, že z Ježíšova probodeného boku vytryskla krev a voda); jen pro toto spojení mohou být křtěnému odpuštěny hříchy. Zatímco židovský a janovský křest byl svázán se starozákonními velikonocemi – přechodem přes Rudé moře; náš křest v církvi je svázán s velikonocemi smlouvy Nové a věčné – sv. Pavel píše, že křtem jsme ponořeni do Kristovy smrti.

Souvislost s Ježíšovým křtem tu však přece jen je. V našem křtu jsme podobně jako Ježíš přijímáni za Otcovy děti, i když v našem případě tak trochu adoptované. „Ty jsi můj milovaný syn“, „ty jsi má milovaná dcera“, říká Pán Bůh každému kdo přijímá křest. Při našem křtu také působí Duch svatý, z vody a z něj se rodíme znovu, jak dosvědčují slova 1. listu Timoteovi (3:5b-7): Bůh nás zachránil obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.

Z našeho evangelického pohledu je ještě samozřejmé, že „aktivačním klíčem“ křtu je víra, bez ní se křest podobá jen dveřím, které sice Pán Bůh člověku otevřel, ale nikdo jimi nejde dál a jen táhne průvan dovnitř. Přesto je však křest prvotně Boží dílo, dílo jeho milosti, i když nepůsobí magicky ani automaticky. Významný evangelický teolog minulého století, Emil Brunner (Unser Glaube s. 149), k tomu poznamenává:

Ve křtu si tě Bůh „zabavuje“ (konfiskuje) pro sebe jako své vlastnictví: jsi od té doby potištěn razítkem „Boží majetek“ Skrze lidské slovo a lidské jednání mluví a jedná Bůh. Toto slovo "Boží vlastnictví" bylo o tobě vyřčeno prostřednictvím církve, společenství Ježíše Krista. Skrze jednání církve si tě pro sebe vyžádal sám Bůh.

A toto „razítko“, znamení je neodstranitelné a nezničitelné: „do šutru vrytý rukou tvou / nejde smejt vodou mejdlovou“, mohli bychom k tomu vztáhnout slova jedné mládežnické písně. Martin Luther si slova „byl jsem pokřtěn“ vyryl do desky stolu a hleděl na ně vždy ve chvílích zkoušek a zápasů se silami zla.

Křest je tedy nádherný Boží dar, jehož bohatství kdyby se pokoušela pojmout naše slabomyslná lidská přirozenost, musela by se zaplést do pochybností, zda to vše vůbec může být pravda (Luther, Velký katechismus). Buďme za něj Pánu Bohu vděční a učme se s ním také správně pracovat, učme se jej každý den žít.

Amen.