Dnešní texty z Písma svatého předkládají každý svým způsobem příběhy tří mužů: královského dvořana Izaiáše, syna Amosova, stanového krejčího Saula z Tarsu a rybářského podnikatele Šimona, syna Jonášova. Do života každého z nich vstoupil jednoho dne Bůh s nekompromisní výzvou: „Pojď, potřebuji tě!“ Tři muži, tři příběhy Božího povolání a totálního zpřeházení dosavadního života.
Příběh první: Izaiáš, 8. století před Kristem. Přichází s dalšími do chrámu na bohoslužbu, setkat se s Bohem, řekli bychom zbožným jazykem. Tu se stane něco mimořádného – tam kde ostatní vidí jen černou tmu, ve které kdesi tuší skříň s kamennými deskami Desatera, spatří Izaiáš slávu živého Boha; je vtažen do reality toho, co chrámové obřady jen naznačovaly, a slyší zpěv andělů o Boží svatosti. Je v tom trochu ironie – přijde se do chrámu setkat s Hospodinem, a když k tomu setkání najednou dojde takříkajíc „nadoraz“, „natvrdo“, ufologové by řekli „blízké setkání třetího druhu“, rozsype se hrůzou, je zmatený, čeká hned na to nejhorší. Hospodin řekl přece Mojžíšovi, že nikdo nespatří Jeho tvář aniž by nezemřel a jako by to nestačilo, ještě jsou tu ti serafové, kteří svatost Panovníka třikrát podtrávají tlustou čárou: Svatý, svatý, svatý... a proti němu jen on, človíček Izaiáš, který svojí zbožností nijak zvlášť nepřesahuje dobový průměr – „Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím“ konstatuje sebekriticky.
Příběh druhý: Šimon syn Jonášův, později přezdívaný také Petr; 1. století po Kristu; vlastně ani ne „po“ Kristu, Kristus, Pomazaný, respektive Ježíš Nazaretský, kterého takto označil Otec a Duch při křtu, je ještě tady, právě přichází na břeh jezera s houfem svých stoupenců. Šimonova parta spravuje sítě po nezdařeném nočním lovu; špatný den, blbá nálada. Na břehu se povalují dvě loďky, cizinec by si rád jednu půjčil jako kazatelnu, inu, vyhovíme mu, stejně je teď k ničemu nepotřebujeme. Když Ježíš domluvil, vyzývá Šimona, aby přece jen zkusil znovu vyjet na rybololov. Z lidského hlediska by to byla bláhová akce, když jsme nic nechytili v noci, kdy jsou podmínky pro lov příznivější, co asi chytíme za světla? Ale tu se stává zvláštní věc – čím asi na Šimona zapůsobil tento kazatel Ježíš, že nakonec uvěří jemu a ne své dlouholeté rutinní profesionalitě? „Na tvé slovo spustím sítě“, „když to říkáš ty, tak to zkusím znovu“. A pak se stává to v tuto chvíli nejméně pravděpodobné, sítě se plní rybami. Šimon je před dočasným nájemníkem své loďky zaskočen hrůzou a vědomím, že do jeho obyčejného praktickými starostmi naplněného života vstoupilo cosi božské: „odejdi ode mne Pane, neboť jsem hříšný člověk“.
Třetí příběh, Saula/Pavla z Tarsu už vidíme v epištole Korintským jen z náznaků a narážek, v jakémsi zpětném ohlédnutí. Samotný děj známe odjinud, ze Skutků apoštolských: Výrobce stanů a plachet s římským občanstvím, fanatický farizeus a novopečený samozvaný inkvizitor jede do Damašku s instrukcemi, jak vymýtit tuto nebezpečnou sektu „kristovců“, která se tu začala rozmáhat. A najednou pád z koně a hlas, který se ptá „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“
Mohli bychom si všimnout, že všechny tři příběhy povolání ke službě se odehrály podle stejného schématu: nejprve je člověk svědkem něčeho minořádného z Boží strany – zjevení Hospodinovy slávy u Izaiáše, zázračný rybolov u Petra, setkání se vzkříšeným Ježíšem u Pavla. Člověk, který je takto konfrontován s Bohem se zmůže na jediné – uvědomění si vlastního stavu před Bohem: jsem člověk nečistých rtů (Izaiáš), jsem hříšný člověk (Petr), jsem nedochůdče, nedonošenec, potrat, zmentek, nehodný jména apoštol (Pavel). Situace, ze které se člověk nemůže dosta vlastními silami. A najednou je to Bůh sám, kdo má řešení situace: v Izaiášovi je očištěn žhavým uhlíkem z oltáře, „tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“. V evangeliu je to vyjádřeno onou prostou větou „Neboj se“, větou, kterou říká anděl Zachariášovi a Marii („neboj se, neboť jsi nalezla milost u Boha“) a pak pastýřům v Betlémě, Pavel totéž vyjadřuje slovy „milostí Boži jsem to co jsem.“ Uschopnění k službě je tedy výlučně Božím dílem, dílem jeho milosti, ne naší zásluhou.
Můžeme si všimnout také různých forem, jakými Bůh člověka povolává. V Izaiášovi klade Bůh zdánlivě neadresnou řečnickou otázku: „koho pošlu, kdo nám půjde?“ Někdy jsme tedy Pánem Bohem vrženi do situace, která je takovou provokací, takovou nevyřčenou otázkou po tom, kdo tento úkol vezme za svůj – zde jsem, pošli mne! V Petrově příběhu je to zase jednoznačná osobní a adresná výzva: pojď, budeš pro mne lovit lidi (anebo kousek dál, v příběhu o povolání celníka Leviho – Kristus říká jen: pojď za mnou, následuj mne). A učedníci, jak čteme, všecho opustili, všeho nechali, ani ty zázračně nalovené ryby nešli prodat na trh, protože pochopili, že zázrak nemá svůj význam jen sám v sobě, ale je znamením toho, že království Boží je již mezi lidmi, a tak je třeba všeho nechat a jít. A konečně na Pavlově příběhu vidíme, že někdy může být člověk k převzetí svého úkolu od Boha donucen i proti své vůli.
Mimochodem, příběh o zázračném rybolovu máme v Bibli ještě jednou, u čtvrtého evangelisty (Jana) při zjevení Vzkříšeného. Po Ježíšově smrti propadli učedníci načas snaze vrátit život do starých kolejí, navázat tam, kde kvůli Ježíšovi kdysi přestali. Neúspěch těchto snah však ukazuje, že dezerce z „lovení lidí“ se nevyplácí, je to znovu až Ježíš, kdo plní sítě až k prasknutí. Člověk má často cukání vypařit se i z už nastoupené cesty, aby si pak posléze nakonec (s Petrem) stejně řekl: Pane, ke komu bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života.
Na třech příbězích z dnešních čtení jsme tedy viděli, jak se to má s Božím povoláním: nejprve kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Všichni tři muži učinili osobní zkušenost s Bohem – zkušenost Boží svatosti, vlastní hříšnosti a Božího omilostnění. Reakce „odejdi ode mne Pane, neboť jsem hříšný člověk“ jedinou možnou první reakcí na Boží povolání a poslání – pokud je vzápětí následována postojem: „zde jsem, pošli mne!“, jinak se stává jen zbožnou výmluvou. Jestlíže tedy jsme Pánem Bohem povoláváni, není pro něj žádná naše životní situace neřešitelná, neboť, jak říká Pavel „jen milostí boží jsme to, co jsme.“