Jeruzalém...
„místo míru“, jak by zněl doslovný překlad jména města do češtiny, vždyť v onom hebrejském „Jerušalajim“ slyšíme „šálom“, slovo, které pomalu zdomácňuje i v jiných jazycích a znamená „pokoj, mír“. Tedy „město míru“. Nebo také „svaté město“, jak je nazývají muslimové i křesťané, svaté město tří náboženství, judaismu, křesťanství a islámu. Město, které vítalo radostné poutníky lidu Staré smlouvy, jak o tom slyšíme v jásavých žalmech. Město, při jehož spatření propukali v bezmezné nadšení křižáci, jak jste možná četli nebo viděli ve sfilmovaných eposech. Město zobrazované jako střed světa na starých mapách. Město, které je obrazem obnoveného lidského společenství po Posledním soudu v Janově zjevení.
V dnešním evangeliu padne město jména třikrát – ale ani jednou v souvislosti s pokojem nebo radostí. Jeruzalém, „místo míru“ – tu Ježíš oslovuje jako místo, kde jsou zabíjeni proroci a kamenováni Boží poslové, kde jsou proroci vražděni dokonce „mezi chrámem a oltářem“, tedy (obrazně řečeno) přímo před tváří Boha. Jeruzaléme, Jeruzaléme... jako bychom slyšeli ozvěnu Jeremiášova Pláče nad dobytým městem. Jeruzalém je označen jako cíl Ježíšovy pouti, on však nebude vystupovat s radostí do domu Hospodinova, vystoupí v potu a krvi na Kalvárii, na Horu lebek za město, aby tam zemřel rukou lidí. Tedy žádné místo míru. Na jiném místě evangelia Ježíš nad městem přímo pláče, podobně jako Jeremiáš: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji!“ (19:42). Smutná ironie: milé město pokoje, kéž bys poznalo skutečný pokoj od Boha! Odmítání Hospodina, smrt proroků i smrt Božího Syna se vám vrátí, kámen na kameni tu nezbude!
Povšimněme si souvislosti, v jaké tato Ježíšova slova evangelista uvádí – přicházejí za Ježíšem nějací farizejové, a to, světe div se, s přátelsky vypadajícím varováním: „rychle zmiz, vem roha, zdekuj se, Herodes po tobě jde.“ No, možná ti farizejové všichni nebyli tak špatní. Ale možná je to taky pokus hodit vlastní nevraživost na někoho jiného – podobně jako to udělal betelský kněz Amaziáš proroku Amosovi: „to ne my, to ne já, ale král ti jde po krku, to jemu tady překážíš...“ Herodes je sice lišák podšitý, křivák a zároveň zbabělec, který podléhá Herodiadě, této novodobé Jezabel dychtící po prorocké krvi, ale on to není, kdo bude strůjcem Ježíšovy smrti, nýbrž Jeruzalém, Jeruzalém – místo míru – tam umírají proroci. Jakoby alibismus farizejů vracel na pravou míru: K smrti mne nepřivede špatná nálada nebo podezíravost tyrana, ale vy, váš náboženský systém, vaše falešné vidění Boha, vaše spoléhání na duchovní jistoty, ze kterých zítra zbude jen prach.
Hle, váš dům je vám zanecháván. Zanecháván pustý, zpustošený, mohlo by se doplnit podle Matouše. Ale také: „Hle, váš dům bude zanechán pouze vám“, „ve svém domě zůstanete sami.“ Dům (chrám, země) se stane místem, kde budete už jen sami se sebou, kde si můžete stavět třeba suché vrby, ale Boha tam již více nebude. Stav, kdy je člověk izolován od vztahu s Bohem, kdy „ve svém domě zůstává sám“, nazývá křesťanská víra peklem, stavem kde není Bůh a není ani společenství lásky s druhými.
Ježíšovo varování může být námětem pro naše přemýšlení i v této době. Tím „Jeruzalémem“, který není kdysi a kdesi, ale tady a nyní, pro nás je církev; může jím být třeba i náš konkrétní sbor. Vždyť v Novém zákoně je právě Jeruzalém často obrazem vykoupeného Božího lidu, Církve Páně. Také církev je povolávána k tomu, aby byla „místem pokoje“, „svatým městem“, kam se lidé různých povah, názorů a tradic scházejí, aby se setkali s Bohem, kde jsou slabí chráněni tak jako kuřátka u kvočny. Dost často se však stává místem, kde proroci, když už nejsou zabíjeni fyzicky, tak je alespoň „zabíjen“, umlčován jejich hlas, místem, kde svoji vlastní nevraživost a nenávist svádime druhé, abychom sami vypadali dobří, hodní a svatí. Pak se ale snadno může stát, že se stane domem, který Bůh opustí a ponechá na naší libovůli. Skutečnost duchovního společenství pak bude jen iluzí, kterou prokoukneme, až když z ní zbudou jen rozmetané kameny a trosky.
Tohle jistě není příjemná představa. Z Božího slova však můžeme zaslechnout také tóny naděje. V evangeliu slyšíme slova o „dokonání“ a o „třetím dni“, což ukazuje k vítězství života nad smrtí ve světle velikonoc. Kristus sám sebe představuje jako toho, kdo se nenechá ani hrozbami odradit od díla, které koná pro člověka, od uzdravování na těle i na duchu. A nakonec promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit, jak jsme slyšeli od sv. Pavla. A příběh Abrahama, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení, nám ukazuje, že u Boha je vždy možný nový začátek a nová možnost, i tam, kde to my lidé už balíme a nevidíme před sebou žádnou vyhlídku.
Žijme tedy jako občané Boží obce a ne jako nepřátelé Kristova kříže, a důvěřujme Bohu, neboť nám to bude připočteno jako spravedlnost. Ať nás k takovému životu vede třeba i tato postní doba, jako nabídnutý prostor pro sebepoznání a obnovu, a jako Židé říkají „tak příští nový rok už v Jeruzalémě“, přeju vám všem i sobě shledání „v novém Jeruzalémě od Boha“.
Amen.