V dnešním evangeliu Ježíš vypráví příběh otce a jeho dvou synů – nejprve se na scéně objevuje ten mladší. Dožaduje se na otci „svého podílu“, už se mu dál nechce sdílet společnou domácnost s otcem a starším sourozencem, chce být svým pánem, chce si zkusit, jaké to je být „na vlastních nohou“. Vzdor tomu, že v dobovém židovstvu byla praxe vyplatit dědický podíl dopředu možná, mohla dobového posluchače zarazit opovážlivost přímého požadavku mladšího syna, který by sotva měl v tehdejším rodinném uspořádání právo s něčím takovým takto jednoduše přijít. Otec však kupodivu v Ježíšově příběhu nic nenamítá a na synovu žádost svůj majetek, nebo vlastně doslova své „živobytí“, mezi potomky rozděluje.
Pouhý fakt disponování třetinou otcova majetku však mladého muže neuspokojil, v dalším verši čteme, že nabyté jmění „shromáždil“, možná přeměnil na peníze nebo do nějaké jiné movité podoby a rodný dům zcela opustil. Otec, bratr, rodina, domov – to vše pro něj přestalo existovat; dosavadní vztahy byly vytlačeny lákavými vyhlídkami nezávislého a neomezovaného života podle vlastních představ.
Možná původně neměl žádný špatný úmysl, a dost možná ani ona „rozmařilost“, ve které se kdesi v daleké cizině jeho peníze rozkutálely, neměla nic společného s nemorálním a zkaženým životem, ze kterého jej později obviňoval bratr. Možná byl jen nezkušený, důvěřivý a hloupý, neuměl, jak se říká, myslet na zadní kolečka, ale tak či tak, finanční zdroje jsou fuč a k dovršení smůly v jeho novém domově propukla hospodářská krize a obživu tu nyní horko těžko shánějí i místní obyvatelé, natož zkrachovalý přivandrovalec a rozmazlený darmošlap. Trh práce je nemilosrdný, a tak mladík musí nakonec vzít za vděk ponižujícím údělem pasáka prasat – pro Žida ke všemu dvojnásob ponižujícímu, neb prase Starý zákon považoval za nečisté zvíře. Ba co víc, i život těch pašíků chrochtavě požírajících lusky se pro něj stává nedosažitelným životním standardem: kéž by se měl alespoň jako to prase, klidně i bez žita.
Dosavadní osud mladšího bratra nám ukazuje typický příklad toho, jak se v lidském životě projevuje hřích. Tak jako v příběhu o Adamovi a Evě nabízí pokušení nejprve lákadlo nezávislosti a možnosti dělat si co chci, pokud se vyvážu ze společenství s Bohem. „Dej mi můj podíl“, říká mladík, snad si bláhově myslí, že díky pouhému vlastnění majetku se mu povede stejně úspěšně jako jeho otci, ale nejlépe někde hodně daleko, bez obtěžující přítomnosti starého pána. „Budete jako bohové, vědouce dobré i zlé“, našeptává v ráji had v okamžiku, kdy si Adam s Evou myslí, že se Bůh nedívá. Poradíte si i bez Hospodina, beztak by vás v ráji jen buzeroval, láká pokušitel. A v první fázi skutečně hřích nabízí nové možnosti jak si vyhazovat z kopýtka – zakázané ovoce nejvíc chutná a také život mladšího bratra je samý mejdan a bláznivina. Ale tak jako „vševědoucí bohové“ záhy poznali svoji nahou bezbranost a s hanbou se ukryli za fíkové listí, dostal se i mladík do situace, kdy se i špinavé a páchnoucí čuně má lépe než on. Mohli bychom vidět určitou podobnost třeba v tom jak působí nějaká droga na narkomany – nejprve fetují kvůli nevšedním zážitkům a vytržení z šedivé reality života, ale později jim jejich „radovátka“ již nic pěkného neposkytují a musí je brát jen proto, aby jim naopak nebylo ještě hůř.
V tomto okamžiku dochází u mladšího bratra k obratu. Nejprve se do konstatování vlastního neradostného údělu vrací obraz otcovského domu. Na obnovu vztahu se svým otcem zatím ani nepomýšlí, ale rozvzpomíná se alespoň na ovzduší důvěry a bezpečí, které panovalo v jeho domě a poskytovalo jistotu chleba i poslednímu nádeníkovi. A tu se mladík rozhodne: nechám prasata prasaty a vrátím se k tátovi domů, asi se ke mně nebude – po tom co jsem provedl – moc hlásit, ale mohl by mne vzít alespoň jako nádeníka, je to pořád ještě lepší než hladově hledět se závistí na prasečí koryto.
A mladší bratr nejenže uzná svoji chybu, nejenže se rozhodne vrátit domů, on taky skutečně vstane a jde. I to je čin určité odvahy – mnozí by sice fňukali a vzpomínali na otcův dům, ale mezi prasaty by seděli dál. Pokání není jen uznání faktu, že jsem něco udělal špatně, není to jen touha vrátit se k Bohu, jsou to i konkrétní kroky na cestě k němu.
Jak se tak blíží k domovu, najednou vidí že se k němu rychlými kroky blíží povědomá postava – otec! Pro mladíka udeří hodina pravdy – podle Mojžíšova zákona mohl nevděčného syna nechat otec klidně ukamenovat. Ale otec z podobenství nemá v ruce ani kámen, ani hůl, ani před sebou neštve štěkající psy. Běží s otevřenou náručí a ještě než stihne syn pronést připravenou kající repliku, padne mu kolem krku a políbí ho. Nezvedený potomek překvapeně zírá: nové šaty, prsten, sandály, poražené dobytče... otec ho nejen nevyhání, ale dokonce ho přijímá zpátky za svého syna. Jezme a buďme veselí, tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil, ztratil se, a byl nalezen.
V tu chvíli se objevuje v příběhu starší bratr. Už při cestě domů z práce ho zarazí hluk oslavy a když zjistí oč běží, téměř vybuchne zlostí. Otec snad zešílel nebo co, vždyť bratříček rozházel jeho peníze, a starý, místo aby mu vyčinil, ještě vyhazuje další na jeho počest. Starší bratr uraženě stojí před domem a odmítá se veselí zúčastnit. Jeho řeč je plná ukřivděného přehánění, silná slova se ozývají už v řeckém originálu: „tolik let ti otročím, poslouchám tě jak hodinky a tys mi nedal ani to mizerné kůzle, abych mohl udělat párty pro kámoše. Zato tady tenhleten tvůj synáček tvé životní dílo prožral s děvkami a teď se tu ještě cpe z toho, co nám zbylo!“ Umíněnost, s jakou nechce připustit jakýkoliv vztah k navrátilci (všimněme si, že říká „tvůj syn“ místo „můj bratr“) ukazuje, že starší bratr nejen odmítá svoji vlastní lásku k sourozenci, ale dokonce ani není schopen pochopit tu otcovu.
Povšimněme si toho, jak reaguje otec i na staršího syna. Také jemu, který se nevrací, ale zůstává před dveřmi, vybíhá otec naproti. „Chlapče“, mírně oslovuje rozkaceného syna, „my jsme tu přece vždycky byli spolu a ty víš, že všechno, co mám, je tvoje“. Tedy i to kůzle sis mohl vzít, pokud jsi chtěl. „Ale veselit se a radovat bylo potřeba, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil; byl ztracen a je nalezen.“ Všimněme si, jak otec říká „tento tvůj bratr“ podobným důrazným tónem, jakým před tím starší bratr řekl „tento tvůj syn“. Jako by chtěl svému potomkovi mírně naznačit, že nemůže být synem, aniž by nebyl zároveň bratrem.
Na Ježíšovo podobenství o otci a dvou synech (nebudeme řešit oblíbený vykladačský spor, která postava je vlastně nejdůležitější) se můžeme samozřejmě dívat z mnoha stran. Oba bratři nám samozřejmě mohou být jakýmysi varovnými příklady, kým nemáme být – ani nezodpovědnými hýřily, ale ani farizejskými moralisty, kteří se na ně dívají přes prsty. Může nás oslovit postava otce – otce, který nesedí v křesle a nečeká, až se k němu připlazíme po kolenou, ale toho, který vychází, ba dokonce vybíhá naproti a z hnojiště našich vin nás pozdvihuje k synovské (respektive dcerovské) důstojnosti. Může nás oslovit (zvláště teď, v postni době) také pokání mladšího syna – věta „vstanu a půjdu k svému otci“ je klíčovou větou první části podobenství.
Můžeme se ale také zastavit u toho, co spojuje dnešní text se zbylými dvěma podobenstvími, kterými Ježíš odpovídá na remcání farizejů, že jí s celníky a hříšníky – s podobenstvím o ztracené ovci a ztracené minci. Tím společným je radost z nalezeného. Všimněme si, z úst otce dvakrát zaznívá výzva k radosti: radujme se, raduj se, neboť můj syn / tvůj bratr byl mrtev a ožil; byl ztracen a je nalezen. To zároveň souvisí se zaměřením dnešní neděle Laetare, „Raduj se“, která je takovým zvláštním zářezem do jinak vážné postní doby. Pokání syna se setkalo s otcovou radostí z jeho návratu.
Ta otcova výzva k radosti se v západní bohoslužebné tradici ocitla jako communio - zpěv ke společenství Večeře Páně - v neděli, kdy se četlo toto evangelium. Je třeba se, synu, radovat, neboť tvůj bratr byl mrtev a ožil; byl ztracen a je nalezen. Často jsme v pozicích těch starších bratrů, kteří odmítají vstoupit na otcovu oslavu a pohoršeně se dívají na některé bratry mladší. Ale copak není nejlepší příležitostí k radosti nad návratem ztracených setkání u stolu toho, který „přijímá hříšníky a celníky a jí s nimi“?
Amen