Možná se vám také někdy stalo, že jste nakupovali v obchodním domě,
přišli jste k pokladně a najednou jste zjistili, že nemáte dost peněz
na zaplacení nákupu – ani vysypání všech drobných nebo různé zatoulané
mince po kapsách nestačily k dorovnání částky, kterou od vás požadovala
pokladní. A tak se nákup nebo jeho část stěhovala spátky do regálů a
ostatní kupující, co stáli ve frontě za vámi, se na vás pohrdavě dívali
jako na hlupáka, který si ani neumí spočítat peníze ve své vlastní
peněžence. Nebo možná znáte heslo „bez peněz do hospody nelez“ - pokud
člověk není důvěryhodný „štamgast“ kterému je možno dát „na sekeru“,
nemusí dopadnout dvakrát dobře.
Ježíš v dnešním evangeliu používá podobná přirovnání, abychom si uvědomili do čeho jdeme, když se vydáváme cestou jeho následování. Stavitel, který neodhadne náklady na stavbu a pak sedí na rozestavěných základech a musí snášet posměch okolí, král, který podcení protivníka a pak se zbytečně řeže v předem prohrané bitvě – to jsou také varovné ilustrace toho, když se někdo nadšeně vydá na cestu víry a pak zakopne o první překážku, na kterou nebyl připraven, a zůstane u ní stát.
Těch, kdo se na tuto cestu vydávají, nebývá málo. Šly s ním (tj. s Ježíšem) veliké zástupy, píše evangelista. Jako za nějakou rockovou star se táhnou za Ježíšem davy fascinované jeho zjevem, jeho učením a jeho zázraky a netuší, že cesta po které s ním jdou, je jeho cesta do Jeruzaléma, na kříž a na smrt. Masy lidí na církevních akcích často bývají podnětem k závisti a pocitům méněcennosti tam, kde se ve jménu Kristově schází jen nepočetné stádečko. Vybavuji si takové davy třeba na stadiónových evangelizacích nebo si vzpomenu na poslední Kirchentag (církevní sjezd) v Německu, kde tradičně katolickým Kolínem korzovalo téměř půl milionu evangelíků. To byl velmi imponující pohled. Ale představte si, že by se na stadionu nebo v kolínských ulicích objevil sám Ježíš a začal se ptát: „vzdal by ses pro mne tohoto, obětovala bys pro mě tohle, podstoupil bys pro mne tamto?“ Kolik lidí by se zastavilo a pak tiše vytratilo? Kdyby se třeba v tom Německu znovu objevil Hitler nebo bolševik či jiný nepřítel křesťanství, kolik lidí by statečně setrvalo ve víře v Krista se všemi důsledky a kolik by se jich stáhlo a schovalo? Vždyť i v dobách prvotní církve, kdy bylo zcela jasné, co vše člověk vírou v Ježíše dává všanc – když nenasypeš kadidlo před sochu císaře, bude z tebe krmivo pro lvy – mnozí z těch, kteří věděli do čeho jdou, tíhu rizika neustáli. Pak se celá první tři století po Kristu – v době nesvobody a pronásledování – církevní vůdcové hádali o tom, zda dát ještě druhou šanci těm, kdo už jednou selhali
Ježíš toho chce po svých následovnících skutečně mnoho. Mohlo by se říci až nepřiměřeně mnoho. Zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, čteme v Ekumenickém překladu; originál je ještě ostřejší: mít v nenávisti. Jistěže tím Ježíš nechce říci, že bychom měli – na důkaz věrnosti Ježíšovi – přestat mít své blízké rádi; existují však situace, kdy je třeba volit mezi vůlí Boží a vůlí třeba i toho nejbližšího bližního, a pak je volba podle Ježíše jasná – i nejbližší člověk se pro nás může stát „satanem“ jako se jím stal pro Ježíše Petr, když jej odrazoval od cesty na kříž. Možná to lépe vystihuje verze výroku, jak nám ji zachoval Lukášův kolega Matouš: Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden (Mt 10:37). A další požadavek, stejně radikální: Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem, nebo v Matoušově podání: kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden (Mt 10:38). Takový nárok by nás mohl jistě vyvést z míry, zvláště nás, evangelíky kteří jsme zvyklí na spasení sola gratia a sola fide: jsme přece spaseni milostí skrze víru, tak co po nás ten Pán Bůh ještě chce?
Jenže pokání a přijetí odpuštění v Kristu vírou, to není cíl křesťanského života, to je teprve začátek, nový start, kdy se zbavujeme přítěže starého lidství, abychom se mohli svobodně a aktivně účastnit práce na Božím díle, ke kterému nás Kristus svým požadavkem následování zve. Odhlédneme-li od toho, že i pokání, respektive obrácení, je celoživotní proces (jak ostatně svědčí i sám Martin Luther v první ze svých slavných 95 tezí), je třeba aby i naše víra vydávala ovoce, aby se osvědčovala ve zkouškách, abychom brali na sebe nejen své vlastní kříže, ale i břemena těch druhých. Křesťanský život není žádná „laciná milost“, jak píše Bonhoeffer, žádná „životní pohoda a úspěch“, jak slibuje falešné evangelium prosperity nebo pověrčivá představa, že blahobyt je známkou Božího požehnání. Ale paradoxně zdrojem tohoto požadavku k úplnému sebevydání není litera zákona, ale Kristův čin spásné oběti za druhé a milost zdarma dávaná každému, kdo v něj věří. Jak to?
Myslím že dobrým vysvětlením toho může být dnešní druhé čtení, list
sv. Pavla Filemonovi, který se týká především záležitosti Filemonova
uprchlého otroka Onezima. Onezimos se na svém útěku – snad náhodou,
snad úmyslně – setkal s apoštolem Pavlem, uvěřil v Krista, dal se
pokřtít a stal se jeho spolupracovníkem na vinici Páně. Nyní ho však
čeká nelehký úkol jít jako Pavlův posel ke svému bývalému pánovi. Ale i
Filemon dostává nelehký úkol – přijmout svého bývalého otroka nejen bez
trestu, ale i jako nového bratra v Ježíši Kristu. Filemon je křesťanem,
je následovníkem Ježíše Krista. Ježíš chce, abychom na cestě jeho
následování byli důslední, nepřipouští žádnou polovičatost. Takovému
požadavku důslednosti je nyní vystaven Filemon. V rámci tehdejšího
společenského zřízení byl Onezimos jeho otrok, jeho majetek, společnost
na něj pohlížela jen jako na „mluvící nástroj“ (jak se vyjádřil filosof
Aristoteles). Ve světle evangelia je však Filemonovým plnoprávným
bratrem v Kristu. Evangelium převrací stávající společenské pořádky,
bratrství v Kristu je více než tehdy „rozdané karty“ ve světě, kde
údělem jednoho bylo otrokářství a druhého otroctví. Na jeho základě je
třeba z gruntu přehodnotit dosavadní situaci: „Jsi křesťan, to znamená
že věříš, že ve křtu se stáváme dětmi Božími a sourozenci v Kristu, pak
z toho vyvoď patřičný důsledek. Co je víc? To že je Onezimos tvůj otrok
nebo tvůj bratr v Kristu?“ A podobně Kristovo evangelium staví na hlavu
i společenské pořádky či přirozené rodinné vztahy dnes. Co je tedy i
dnes víc?
V listu Filemonovi si můžeme všimnout ještě jedné věci, která nám může pomoci porozumět evangeliu. Pavel píše ve svém listu: Snad proto byl na čas od tebe [Onezimos] odloučen, abys ho měl navěky – Onezimos se jakoby Filemonovi vrací oklikou přes Ježíše Krista, ale tato „oklika“ paradoxně způsobuje, že je Filemonovi blíž, než mu byl ve vztahu pán – otrok. Podobně to, že i ve svých přirozených vztazích dáme na první místo Ježíše Krista, může znamenat, že ke svým bližním (třebas nás od nich v přirozeném světě Boží vůle dočasně oddělí) touto „oklikou“ získáme mnohem bližší a mnohem trvalejší vztah. Vidíme, že evangelium, které bourá staré vazby, najednou přináší nové vztahy založené na „nové a věčné“ smlouvě Boha s lidmi v Kristově krvi.
My často ze svého křesťanství uděláme jednu škatulku, jeden šuplíček ve skříni svého života – v neděli od půl desáté do půl jedenácté je čas na kostel, ve středu o půl páté na biblickou, a pak tyto šuplíčky zavřeme a otevřeme jiné. Kristus nás však vyzývá, aby byl každý šuplíček této skříně, každý sebevíc obyčejný okamžik života, každý vztah k druhému člověku naplněný jeho přítomností, jeho láskou, kterou máme jako ovoce své víry v něj předávat dál. Chce, abychom nechali svůj život tvarovat Bohem jako hrnčířem v Jeremiášově podobenství, i když toto tvarování dost často bolí a někdy to znamená, že to dosavadní se rozplácne, aby se začalo znovu a lépe. I to jsou všechno věci, které si musíme dopředu rozvážit, když se pouštíme do dobrodružství zvaného křesťanská víra. Výsledek však stojí za to. Pán Ježíš v Janově evangeliu říká: Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník (J 12:26) – na křížové cestě, ale i ve slávě Boha Otce.
Amen.