Dnešní evangelijní příběh, který většina z vás dobře zná jako podobenství o farizeovi a celníkovi bychom mohli pojmenovat také parafrází názvu jednoho známého filmu s J. Gabinem a A. Delonem „dva muži v chrámu“ - ano, je to podobenství o dvou mužích, kteří přes všechny své protiklady oba přináleží k Božímu lidu (můžeme říci, do strarozákonní „církve“) a přicházejí do jeruzalémského chrámu nebo lépe řečeno na jeho veřejnosti přístupné nádvoří, aby se modlili.
Pro nás, kteří podobenství známe, se to zdá až černobíle jasné: farizeus je nabubřelý domýšlivec a v horším případě svatouškovský pokrytec, zkrátka typický Ježíšův protivník a evangelijní „zloun“. Celník je naproti tomu zářivý příklad pokory a prototyp jedince, se kterými Syn člověka v přátelském duchu často stoloval a hodoval. Ježíšovi posluchači to ovšem viděli přesně naopak. Farizeové byli cosi jako národní hrdinové, kteří si od okupantů nedají vzít svoji pravdu, a zároveň představitelé lásky k Božímu zákonu a zbožnosti, která sice byla přísná, přesto však uskutečnitelná i v podmínkách obyčejného člověka a každodenního života. Celníci byli vnímáni jako slaboši a oportunisté, kteří snadno zapřou národ a náboženství, kolaborují s režimem a deklasují se tím na podřadný odpad Božího lidu. Tahali z lidí peníze pro potřebu Říma a protože si z nich mohli – podobně jako dnes revizoři dopravních podniků – část ponechat a tak se někdy i celkem slušně obohatit, lidé je za to dvojnásob nenáviděli – podobně jako dnes ty revizory. Abychom byli spravedliví: existovali i pokorní farizeové, oproti velkému množství celníků, kteří se za svůj špinavý „džob“ nestyděli a nekáli. Oba muži v podobenství jsou tedy jen modely, příklady. Sv. Lukáš také nikde neříká, že by podobenství bylo namířeno výslovně proti farizeům, je určeno všem kdo si zakládají na své spravedlnosti a pohrdají druhými.
Pro farizea z našeho podobenství nebyla návštěva v chrámu ničím neobvyklým. Dalo by se říci, že se v něm cítil jako doma. Existovaly typy jeruzalémských farizeů, kteří si do svého svatostánku stihli odskočit až 7x za den, většinou pokaždé, když se konala nějaká oběť či jiný důležitý náboženský úkon. Někteří z nich – ti, kteří byli zároveň vykladači Písma – vyučovali v synagogách či kolonádách chrámového areálu. Ani jeho modlitba nemusela být vnímána čistě jako produkt jeho osobní samolibosti. V Talmudu se nám zachovalo mnoho podobných modliteb či návodů k modlení; traktát nazvaný Požehnání (Berachot) doporučuje modlit se tuto modlitbu: „Děkuji ti, Hospodine, žes' mi dal úděl s těmi, kdo sedají v modlitebně a ne s těmi, kdo činí marné věci na ulicích.“ Na jiném místě Talmudu se rabbi Jehuda modlí zcela vážně slovy: „Buď veleben, Hospodine, žes mne nestvořil jako pohana, ženu nebo nevzdělance, který se nestydí hříchu.“ Farizeova modlitba ovšem nemusí být ani naučenou frází podle uvedených vzorů – vždyť obsahuje hodnoty, se kterými se každý tehdejší zbožný žid rád ztotožnil. Nemusela být ani pokrytectvím, či pokusem opít Pána Boha rohlíkem – desátky, které byly Zákonem nařízeny pro podporu chrámu a jeho služebníků, náš farizeus poctivě platí a pravidelně se k tomu postí dvakrát týdně – postní řád židovských obcí nařizoval půst v pondělí a ve čtvrtek pouze v případě různých pohrom, ale různí náboženští „stachanovci“ jej z horlivosti zachovávali i v době, kdy se nic katastrofálního nedělo. Ježíšovým posluchačům mohl zkrátka farizeus připadat jako onen blahoslavený muž z 1. žalmu, který který „nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon a rozjímá nad ním ve dne i v noci“ (Ž 1:1.2).
S celníkem to ovšem bylo jiné. Vstoupit do domu Božího, to pro něj znamenalo projevit odvahu hraničící s drzostí. Lidé jím opovrhovali a i s jeho rituální čistotou to mohlo být všelijaké. My jsme zvyklí z onoho podobenství vnímat pouze oba jeho hlavní aktéry – jakoby na ně svítily bodové reflektory nějakého jeviště – ale byla tu bezpochyby i řada dalších lidí. Farizeovi publikum nevadí, on do „svého“ chrámu přece patří (dotuje ho přece svými desátky) a zaslouží si denně stát před Boží tváří a možná skrytě doufá, že jeho příkladná náboženská horlivost zapůsobí i na ostatní. Zato publikána tísní pocit, že v této „dokonalé“ společnosti vlastně nemá co dělat, a tak stojí raději „opodál“, kdesi vzadu ve stínu sloupoví a doufá, že si ho nevšimne nikdo, kdo ví co je zač a čím se živí. Jeho pobyt je v chrámě zkrátka velkou nesamozřejmostí, možná prožívá nějakou životní krizi, konflikt ve svém svědomí nebo něco takového – čteme, že se při modlitbě „bil v prsa“, což znamená, že to bylo opravdu vážné – a potřeba být alespoň chvíli v Boží blízkosti zvítězila nad ostychem a pocitem něčeho nemístného.
Celníkova naděje, že zůstane neodhalen se však ukázala lichá, všiml si ho farizeus a ihned jej zakomponoval do své děkovné sebechvály. Snad jej znal už zdřívějška, odněkud ze svého blízkého sousedství. Mezi určitými židovskými skupinami byla rozšířena pověra, že Mesiáš přijde v ten den, ve který se celému židovskému národu podaří dodržet Zákon, tedy nepřestoupit žádné přikázání. Pokud i toto přesvědčení sdílel i náš farizeus, je možné, že se nejen snažil přispět k tomu svojí „troškou do mlýna“, nýbrž si také mohl vést svoji soukromou evidenci těch, kdo v jeho okolí toto bohulibé společné úsilí kazí a sabotují – a na jeho „černé listině“ mohl figurovat i tento celník, kterého dnes v chrámu zahlédl. Mimochodem, nepřipomíná vám to něco? Také mezi lidmi z církve či v našem sousedství jsou často podobní „farizeové“, kteří rádi sčítají hříchy a chyby druhých – ať už proto, aby jim to ve vhodnou dobu vmetli do tváře, nebo jen pro svůj vlastní dobrý pocit, že na tom sami nejsou zas tak zle.
Vraťme se ale k našemu textu. Ježíš, když hodnotí výsledek modlitby obou mužů, říká že celník odešel do svého domu ospravedlněn, kdežto farizeus ne. Může se to zdát zcela prosté – farizeus je pyšný, cpe se dopředu a holedbá se, celník je pokorný, krčí se vzadu a označuje se za hříšníka. (Možná právě kvůli takovému výkladu si v kostelích spousta lidí raději sedá dozadu, takže farář pak namáhá hlasivky na prázdné přední lavice). Ale tak prosté to není – pýcha se někdy může docela zdařile za pokoru převlékat a taková pýcha, která se tváří navenek pokorně, je (jak říká filosof Scheller), ta nejodpornější. Ježíš také ve svém komentáři k podobenství neříká kdo byl „padouch“ a kdo byl „klaďas“, ale kdo odešel ospravedlněn. Jinými slovy ne kdo byl spravedlivý, ale kdo tuto spravedlnost přijal, rozumí se od Boha, komu byla darována.
Klíč je v tom, jakým způsobem se oba muži modlí, jak vnímají svůj vztah k Bohu. Podle sv. Augustina problém farizeovy modlitby není v jeho děkování za zbožný život, vždyť vzdávat díky je, jak praví liturgie, důstojné a spravedlivé. Jenže farizeus ve své suverenitě vnímá Boha jako partnera ve výhodném obchodě. Moje posty a desátky – a za to tvoje, Pane Bože, požehnání. Ve skutečnosti stojí před Bohem jako člověk, který zná svoji cenu a očekává za to patřičnou odezvu. A k tomu aby vyzdvihl svoji hodnotu v Hospodinových očích, neváhá srovnávat zář své svatosti s černou ušmudlanou duší celníka. Obrazně řečeno, používá jej i ostatní lidi kolem sebe jako svůj stupeň vítězů, jako sokl pro pomník své dokonalosti. Ani si nevšimne, že si osobuje právo určovat komu patří Boží milost a komu ne, což je výsada jen samotného Pána Boha. A tak, jak píše Bazil Veliký, jeho modlitba k Bohu ani nedoletí, nýbrž se v půli cesty otočí jako bumerang a vrátí se zpátky k němu a farizeus se vlastně místo ke skutečnému Bohu modlí „sám u sebe“, k jakési znetvořené projekci vlastního „já.“ Celník ale nemá, co by Bohu nabídl – jen svůj zpackaný život. Stojí tu v pokání, k nebi se bojí podívat, ale ve své pokoře chce od Boha paradoxně maximum – nový život, nový začátek, který nemá za co vyměnit, čím jej podložit – a tak jej může přijmout jen jako dar. Farizeus o žádný dar nestojí, jen o protislužbu – a také nic nedostává. Celník odešel domů ospravedlněn. Co to znamená, to nám Ježíš už neřekne. To nám řekne až sv. Pavel, když píše, že ze skutků Zákona nebude ospravedlněno žádné tělo.
Podobenství o „dvou mužích v chrámu“ je tedy podobenství o Božím lidu, o nás. I v církvi, ve sborech, farnostech, ve staršovstvech, v mládeži apod. Můžeme najít mnoho „farizejů“ - lidí, pro které je víra věc tak samozřejmá, že předepisují Pánu Bohu jak má posuzovat víru druhých a náležitě ocenit tu jejich vlastní. Zkusme si to zdnešnit: „Bože děkuji ti, že nejsem... třeba jako tamten, co chodí jen jednou za rok a teď se tu předvádí, já přece chodím každou neděli, dávám na salár a do sbírky, účastním se akcí a brigád...“ - řekněte, neudělala vám někdy nějaká podobná představa dobře? Nemáme kolem sebe nějaké „publikány“ se kterými se vědomě nebo nevědomě srovnáváme, abychom vypadali ve svých i Božích očích lepší? Uvědomujeme si spolu se sv. Pavlem, že „nemáš co bys nebyl dostal?“