Doma není nikdo prorokem. Ježíšovo slovo z dnešního evangelia žije mezi lidem obecným v této zkrácené a poněkud zjednodušené podobě, možná že řada řada lidí ani neví, že pořekadlo pochází z Bible, nebo o tom mají jen mlhavé tušení.
Svým způsobem je to pravda – to může leckdo doložit i z vlastní zkušenosti; třeba i já. V mém domovském brněnském sboru pracuje jako účetní moje maminka, která je takové otevřenější povahy a často dává k dobru historky z mého dětství. Je to pak zvláštní pocit stoupnout si jako kazatel před zbožný lid, když tušíte, že řada lidí o mně ví kde co, co vznešený „image“ hlasatele Boží zvěsti trochu narušuje – že jsem se v dětství cpal sušenkami zn. Albert, že jsem sestřině panence utrhl hlavu, nebo že jsem jako batole pomaloval zeď obsahem nočníku a udiveně jsem hleděl, proč rodiče mají pramalé pochopení pro výtvarný projev potenciálního Michelangela. Podobnou zkušenost může jistě uvést řada z vás, lze se utěšovat alespoň tím, že ostatní uvidí: (jak praví klasik) jsem také člověk a nic lidského mi není cizí. Ale když se pokoušíte mluvit vážně, situaci vám to moc neusnadní.
V podobné situaci bychom mohli vidět i Ježíše. Náš text navazuje na oddíl z minulé neděle, kde Pán Ježíš přišel do domovského města Nazareta, přečetl kousek z proroka Izaiáše, mohli bychom říci jakési starozákonní evangelium, a prohlásil účastníky bohoslužby za svědky naplnění prorokových slov. Dnes, v pokračování příběhu se můžeme podívat, jak lidé na Ježíšovo vystoupení reagují.
Zpočátku bychom řekli: nadšení nezná mezí. Lidé naslouchají Ježíšovým slovům milosti, laskavým, „libým“, „milým“, „líbezným“ slovům o evangeliu spásy a souhlasně mu přisvědčují. Ale pak se ozve dvojznačná otázka: „Není toto syn Josefův“? To může být pochvala, jak šikovného rodáka nazaretští mají, ale můžeme tam zaslechnout také spodní tón lehké přezíravosti: „na co si to tu ten člověk najednou hraje, vždyť ho přece známe léta!“ Možná byli v synagoze pamětníci toho, jak se malý Ježíš batolil po podlaze Josefovy dílny, později si hrál s ostatními dětmi, neobratnou dětskou rukou se pokoušel pomáhat Josefovi nebo Marii v práci, ještě později snad udivoval sousedy pronikavou inteligencí a moudrými slovy. Ale vyvozovat z toho, že je naplněním prorokových slov? Kam na to ten kluk Josefův chodí?
Všude jinde, kam Ježíš přišel, byl člověkem bez minulosti, který měnil přítomnost a dával naději do boudocnosti. Lidé k němu přistupovali bez předsudků a bez předporozumění – tak jako on přistupoval k nim. Doma ale byla situace jiná – tady Ježíš minulost má, minulost tesařova syna (alespoň to tak zvenku vypadá), snad i minulost tesaře. A s ní nějak nejde poslání proroka nebo snad dokonce Mesiáše dohromady. Vždyť Nazaret byl takový zapadákov, název „město“ byl poněkud nadnesený, žádná důležitá obchodní cesta tudy nevedla – co by z něj mohlo vzejít dobrého? U ostatních evangelistů můžeme číst, že se doma nad Ježíšem pohoršovali, že byli vyvedení z míry. Příbuzní se za něj stydí, rádi by ho od kazatelství vrátili spátky k sekeře a kládě. Možná by reputaci spravil třeba malý zázrak, něco, co by potvrdilo Ježíšova slova.
Ježíš odhaduje, co po něm asi krajané chtějí, ale místo aby se „legitimoval“ zázrakem a učinil nedůvěřivcům zadost, ještě přileje olej do ohně. Odmítne se nechat tlačit do postoje charakterizovaného příslovím: „lékaři, uzdrav sama sebe“ = udělej něco pro sebe, pro rodinu, pro sousedy a ne jen pro „cizí“. Ježíš tenhle hlas už zná zdřívějška, bez mudroslovných příkras: „jsi-li Syn Boží, udělej si z kamení chleby, seskoč z věže, sáhni po světovládě“. Tentýž hlas pak zazní ještě jednou: „jsi-li Syn Boží, sestup z kříže“.
Korunu tomu nasadí, když
připomene zázraky, které vykonali mimo Izrael Eliáš a Elizeus. Nejenže
se oběma prorokům staví naroveň, ale nás, slušné nazaretské ctitele
Hospodina ještě přirovná k odpadlým Izraelcům, kteří smilnili s Baalem
a plivali prorokům na pleš! Místo aby dokázal, že si zaslouží naši
důvěru nebo se vrátil do dílny k ponku, místo aby udělal nějaký zázrak,
na který přece taky máme nárok, a nejen támhle jakési Kafarnaum nebo
Kána či dokonce ještě nějaké pohanstvím prolezlé díry, tak místo toho z
nás ještě udělá bezvěrce! Chlapi, to si nenecháme líbit, hr na něj,
dáme mu co proto!
Evangelium neříká, zda předčasnému konci zvěstování království Božího Ježíš unikl přirozenou nebo nadpřirozenou cestou. Jisté je pouze to, že poté změnil trvalý pobyt a přestěhoval se do Kafarnaum. V Nazaretě už žádný zázrak nikdy neudělal, pro pýchu a nevíru svých někdejších sousedů, vyhrocenou až do vražedných choutek.
Zkusme se, bratři a sestry, zamyslet nad tím, zda někdy nejsme trochu podobní těm Nazaretským. Dokud při zvěstování Božího slova posloucháme laskavé věty o spasení, odpuštění a vysvobození, budeme rádi „přisvědčovat“ a fandit, ale pokud přijde řeč na nekompromisní rozhodnutí pro Ježíše, můžeme být snadno vyvedeni z míry a pohoršit se. V církvi jsme zabydlení, Ježíše málem taky považujeme za svého, nevraživě se šklebíme, pokud vidíme, že mocně působí mimo nás, třeba v nějaké jiné denominaci nebo dokonce za hranicemi církve. Náš pohled na něj i na jiné bratry a sestry je svázaný s mnoha předsudky a předporozuměními, které mylně odvozujeme z představy důvěrné známosti, a zatím uprostřed vás stojí Ten kterého neznáte. A představa, že by někdo zproblematizoval naši věrnost těm správným principům a tradicím, tak jak to udělal Nazareťanům Ježíš připomínkou Eliáše a Elizea – to by bylo vůbec nemyslitelné.
Z příběhu o kázání v Nazaretě si však můžeme odnést i povzbuzení. Z celkového pohledu by bylo možné Ježíšovo vystoupení v jeho rodišti vidět jako neúspěch. Ježíš ani evangelisté tento neúspěch nezakrývají, naopak nám ukazují, že i setkání s odmítnutím patří ke službě církve a těch, kdo v ní pracují – nevyhnul se mu ani sám Pán a učedník není nad svého mistra. A ten, který ve vzkříšení přemohl i ten nevětší krach ví, že žádná námaha v jeho jménu nikdy není marná.
Amen