Zakladatel komunismu Karel Marx kdysi napsal, že „náboženství je opium lidu a vzdycháním utlačovaných tvorů.“ Myslel tím, že víru Boha a v lepší posmrtný život vymysleli vykořisťovatelé (dnešní „boháči“), aby se třída vykořisťovaných – dnešních „Lazarů“ – smířila se svým osudem, utěšovala se, že po smrti bude líp, a hlavně upustila od snahy cokoliv změnit už na tomto světě.
Na první pohled vypadá jako něco takového i dnešní Ježíšovo podobenství, nebo vlastně jeho první část. Podobných příběhů o tom, že ti, kdo se nedočkají spravedlnosti na tomto světě, dočkají se jí alespoň v záhrobí, v Ježíšově době kolovalo velké množství. Židé si třeba vyprávěli příběh o bohatém celníkovi Bar Majanovi a bezejmeném chudém zákoníkovi. Bohatý celník zemře a má hojně navštívený okázalý pohřeb. V tom samém čase umře i chudý učenec a je pohřben bez pompy a zájmu. Pak učenec najde sám sebe v ráji, u tekoucích vod, zatímco celník Bar Majan se sice nachází také poblíž břehu potoka, ale k vodě není schopen dosáhnout. Jiný příběh vyprávěl o nemocném chlapci, který měl sen o světě, kde bylo všechno naopak – boháči třou bídu s nouzí a chudáci jsou šťastni a radují se. Když tento sen vyprávěl svému tatínkovi, ten se zamyslel a řekl mu: „Synku, teprve teď jsi viděl ten pravý svět.“
Z nějakého podobného příběhu vyšel i Pán Ježíš, aby nám názorně objasnil jak to u Pána Boha chodí. V podobenství vidíme tentokrát bezejmeného boháče, oblečeného do drahého oblečení z egyptského dovozu, jak každý den sedí a veselí se na hodech. V podloubí jeho vrat každý den sedává nemocný ubožák Lazar. Jeho nedostižným snem jsou skývy chleba, kterými si rozmařilci v boháčově domě utírají ruce a talíře a pak je hážou pod stůl psům. Psi chodí také za Lazarem, ale ne proto aby mu nosili boháčovy přebytky házené pod stůl; místo toho jej ještě obtěžují zájmem o jeho boláky. Lazar neklepe na vrata, nedotírá, „nesomruje“ - přízvisko „žebrák“ mu dal až sv. Jeroným a všichni, kdo pak podle něj překládali Písmo – jen čeká, jestli se v boháčově dobré náladě objeví i místo pro něj a případný talíř zbytků. Trochu cynicky nám do toho zní Lazarovo jméno – hebrejsky „Bůh pomáhá“ - jakoby Lazarovi opravdu nezbylo než doufat v pomoc u Boha, když se jí nenaděje u lidí.
Jenže nic netrvá věčně – přichází smrt a činí konec jak Lazarovu utrpení, tak boháčovým večírkům. Scéna se proměňuje – Lazara najednou vidíme jako čestného hosta na nebeské hostině u Abrahama, kdežto boháče olizují pekelné plameny a sžírá ho závist, když vidí, jak se Lazar raduje a vynahrazuje si pozemské strádání. „Otče Abrahame,“ haleká na celé podsvětí; všimněte si, jak samozřejmě se dovolává svého původu z vyvoleného národa, „pálí mě to tady, tak s tím přece něco udělej, ať třeba Lazar zvedne zadek, pohne kostrou a trochu mi uleví!“ Ani v pekle se nezbavil přezíravého postoje vůči Lazarovi, místo aby se obrátil s prosbou přímo na něj, očekává, že to Lazar dostane rozkazem, nařízeno svrchu. „Dítě moje,“ odpovídá mu otcovsky Abraham, „to by nebylo spravedlivé, ty už sis to lepší vybral a teď je řada na Lazarovi. A i kdybychom chtěli, nejde to, je mezi námi a vámi propast, která nejde překročit.“
Až sem by se příběh, který Pán Ježíš vyprávěl, podobal té spoustě podobných příběhu o kterých jsme mluvili na začátku – zkrátka ubohý Lazar je na tom po smrti dobře, kdežto boháč to dostane „vyžrat i s úroky.“ Až sem by to mohl být příběh, který si lidé vyprávějí, aby se ve svých strastech utěšili, že jim alespoň po smrti bude dobře – příběh, který by cynický Karel Marx mohl klidně zařadit do kategorie „opium lidu“.
Ježíš však nemá v úmyslu své posluchače utěšovat barvitými obrazy toho, jak bude na onom světě, podobenství se tu nezastavuje, ale pokračuje dále. Boháč má mezi živými ještě pět bratrů, když tedy Lazar nemůže posloužit jemu, snad by se mohl zjevit ze záhrobí alespoň jeho rodinným příslušníkům a vylíčit jim, jak to tu chodí. A tak škemrá a žadoní, znovu u otce Abrahama (všimněme si, jak se pořád vyhýbá přímému rozhovoru s Lazarem), aby Lazara vyslal na pozemskou misi; bratři pak půjdou určitě do sebe a polepší se. K čemu? podiví se Abraham, mají přece Bibli, Mojžíše a Proroky, tam je napsáno všechno, co potřebují vědět a co mají dělat, aby se boháčovu osudu vyhnuli. Boháč ovšem odporuje a dál vede svou – Bibli mají v knihovně, kde na ni padá prach, v kostele, pardon, v synagoze pouštějí Boží slovo jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven... Ale kdyby se jim zjevil nebožtík, a to co je čeká po smrti měli pěkně z první ruky, kdyby zkrátka prožili něco mimořádného a šokujícího, to by s nimi určitě pohnulo. Tak šup, ať Lazar kopne do vrtule a staví se u nás doma než bude pozdě. Jenže otec Abrahám se nedá jen tak vyvést z míry – když je Písmo nezajímá, nepomůže jim ani deset návštěv z „druhého břehu.“
A tak vidíme, že Pán Ježíš použil známé vyprávění o proměnlivých osudech boháče a chudáka vlastně jako jakousi kulisu k tomuto rozhovoru, podobně jako pisatel knihy Job použil starý a jistě mnohokrát vyprávěný příběh jako základ pro dlouhý rozhovor Joba s jeho přáteli a s Hospodinem. Boháč a Lazar už mají svůj osud nezměnitelný a definitivní, ale je tu ještě někdo, kdo má šanci, kdo se sebou ještě může něco udělat – pět boháčových bratrů. Známý odborník na Ježíšova podobenství, biblista Joachim Jeremias uvažoval nad tím, zda by se to podobenství nemělo pojmenovat spíš podle konce než podle začátku – jako „podobenství o šesti bratrech“. Šesti bratrech, z nichž jeden svoji šanci promarnil, ale těch pět zbylých ji stále má. Chudý Lazar tu vlastně stojí jako výzva, „návod k použití“ je skryt v „Mojžíšovi a Prorocích“, tedy v Bibli, kde je dostatečně jasně popsáno, jak se máme k chudým a nepatrným chovat.
Těch pět zbylých boháčových bratrů, to jsme vlastně my, bratři a sestry. Zesnulý Lazar nás nikdy nenavštíví, zato máme Mojžíše a Proroky a k tomu ještě evangelium a svědectví apoštolů. Na první pohled to vypadá jako dost málo – dva tisíce let stará kniha. Mnozí nevěřící často říkají: „Bible nás nezajímá, uvěříme, až uvidíme nebo zažijeme něco mimořádného, nějaký zázrak, zjevení – to pro nás teprve bude dostatečným důkazem, že víra má smysl.“ Možná že se takoví lidé, jsou-li svědky něčeho nevysvětlitelného nebo mimořádného, chvilkově nadchnou, třeba i pro víru a křesťanství, ale pokud v srdci nebudou mít vyoránu dostatečně hlubokou brázdu Božím zákonem a Kristovým evangeliem, rostlinka víry v nich stejně nezakoření a zahyne. Dobře to vystihuje i text, který budeme (dá-li Pán Bůh) vykládat za 14 dní, oddíl o deseti uzdravených malomocných, z nichž pouze jeden pochopil souvislosti a vrátil se, aby Ježíšovi projevil vděčnost. Na druhé straně víme, že evangelium samo, i bez efektních divů, má moc proměnit člověka, vždyť o tom máme mnoho příkladů z dějin církve, z příběhu sv. Augustina, Martina Luthera a jiných.
A tak před nás dnešní Boží slovo v Písmu klade nejprve jako varování boháčův trudný úděl. Abychom tomu rozuměli, Písmo neodsuzuje bohatství jako takové, vždyť Lazarův hostitel praotec Abraham byl také bohatý muž, který ale měl srdce vnímavé pro Boží hlas a v důvěře za ním vyšel do neznáma. Dost možná, že i ona propast, která boháče na onom světě oddělovala od Lazara, byla propast, kterou sám boháč vyhloubil mezi sebou a Lazarem už zaživa, propast jeho vlastní nevšímavosti a bezcitnosti, propast, kterou chudý a nemocný Lazar nemohl nikdy překročit. Když boháč zemřel, odešla s ním na věčnost, můžeme to vidět třeba i v jeho neschopnosti podívat se Lazarovi do očí, nebo v jeho přezíravém „úkolování“ prostřednictvím Abrahama.
Podobenství nám také klade řadu otázek:
Neleží také někde v naší „bráně“ nějaký takový Lazar? Víme o něm? Vždyť kolikrát stačí k pomoci druhému i ty „drobty“ které nám padají ze stolu a v podstatě nás nic nestojí – dobré slovo, úsměv, chvíle společně stráveného času.
Nezeje mezi námi a druhými taková nějaká propast, kterou oni nemohou překročit? Propast vyhloubená pýchou, lhostejností, sobectvím, zbabělostí nebo „láskou k penězům“? Taková jáma pro nás jistě nebude vítaným zavazadlem, až se z tohoto světa budeme brát pryč...
A konečně: vidíme v Písmu svatém opravdu jedinou „normu života a víry“, jak nás k tomu vybízejí naše vyznání? Nevymlouváme se, že „změníme své smýšlení“, až když se odehraje něco mimořádného v našem životě?
Amen.