Milé sestry, milí bratři,
kdysi jsem v televizi viděl dokumentární film, který pomocí počítačové techniky, trikových záběrů apod. ukazoval několik (tuším že pět) možných scénářů konce světa, vlastně konce lidstva či života vůbec na planetě Zemi. Odehrávala se tam jakási rekonstrukce toho, jak se lidstvo může zničit samo prostřednictvím atomové války nebo může být zničeno zásahem „vyšší moci“ - při srážce Země s nějakým obřím meteoritem nebo třeba prostřednictvím epidemie nějaké nebezpečné nemoci, která se dnes pomocí moderních dopravních prostředků může velmi rychle rozšířit po celém světě; co bylo to ostatní, to už si nepamatuju, ale rozhodně to nebylo něco, nač by se člověk měl těšit. Prý například po nárazu nějakého toho vesmírného bumbrlíčka by se zvedlo takové množství prachu, že by na dlouho nastala černočerná tma, Slunce by vůbec nemohlo svítit na povrch země a my bychom za chvíli vymřeli hladem a zimou jako kdysi dinosauři.
Nějak tak si často i pod vlivem biblických obrazů představujeme události, které budou doprovázet příchod (latinsky adventus, odtud tedy i advent) Pána Ježíše na konci dějin. Mohla by k tomu svádět i jeho vlastní slova v dnešním úryvku z Matoušova evangelia, kdy svůj druhý příchod přirovnává ke „dnům Noé“ - to byla také podle biblického svědectví svého druhu světová katastrofa, při které se většina lidí utopila a zachránilo se jen pár šťastlivců, kteří poslechli Pána Boha a postavili si archu. I z následujícího obrazu by nás možná mohlo lehce mrazit: určitá část lidí najednou zmizí a ty, co zůstanou, asi nebude čekat nic pěkného, domýšlíme si sami nad rámec toho, co nám zapsal evangelista.
Prorok Izaiáš, kterého jsme četli v prvním čtení, nám ale nabízí jiný obraz „posledních dní“ - hora Hospodinova domu se vyzdvihne nad ostatní hory a budou k ní proudit všechny národy. S doslovným chápáním tohoto obrazu bychom dnes měli jisté potíže, na někdejší Chrámové hoře už žádný Hospodinův dům není, místo něj tam stojí mešita, ke které proudí maximálně davy turistů. Jako křesťané však tento obraz můžeme vztáhnout na Krista, jehož evangelium rozšířilo známost jména Boha Izraele až do posledních končin země, a zve všechny národy, aby se učily chodit po Božích cestách. Výsledek tohoto procesu nám prorok Izaiáš předkládá téměř idylicky – věčný mír, zbraně transformované na hospodářské nástroje, to co život ničilo změněné na to co život pomáhá dávat. Odvěká touha lidstva, řekli bychom, však také socha muže, který svůj meč překovává v pluh, stojí před sídlem Organizace spojených národů.
Máme tu tedy dva rozdílné obrazy téhož – posledních dní, konce času. Mohl by to být podnět pro naše přemítání a špekulování, jak to vlastně bude, zda má pravdu Izaiáš nebo Ježíš nebo oba, jestli mezi těmi obrazy je nebo není rozpor, jestli Pán Ježíš v oddílu z evangelia není moc velký škarohlíd nebo Izaiáš zase příliš naivní idealista. To by ale byl postoj jakýchsi nezúčastněných diváků, a to není rozhodně postoj, ke kterému by nás chtěli přivést bibličtí autoři. Ježíš nepřipomíná potopu proto, aby nás strašil budoucností; nečekanost jeho příchodu nás nemá ochromit, ale má nás zastihnout připravené, proto Ježíšova řeč končí výzvou „bděte“, „buďte připraveni“, prostě výzvou k nějaké aktivitě. Také prorok zčista jasna utne svoji vizi Boží hory a věčného míru zdánlivě jakoby nesouvisející výzvou: „nuže dome Jákobův, choďme ve světle Hospodinově“.
Ale jak máme být připraveni, jak máme chodit ve světle Hospodinově? Možná by nám odpověď mohl dát sv. Pavel, z jehož listu Římanům jsme četli oddíl druhého čtení.
I Pavel užívá obrazu světla, podobně jako Izaiáš. A ještě zvláštním způsobem užívá obrazu noci a dne pro přirovnání tohoto věku a času kdy přijde Kristus. Katastrofičtí scénáristé by konec světa přirovnali spíše k soumraku, germánští pohané nazývali konec tohoto světa soumrakem bohů. Ale Pavel jej nám jej naopak předkládá jako úsvit, jako svítání nového dne: Noc pokročila, den se přiblížil. To realita tohoto světa je nocí, nocí, kterou z ní činí skutky temnoty: svár a závist, hýření a opilství, chlípnosti a bezuzdnosti a další špatné věci. My ale máme žít řádně jako ve dne (na jiném místě praví: buďte syny dne, 1Te 5:8). Tímto „řádným životem ve dne“ je tedy život podle pravidel věku, který přichází, podle pravidel Božího království. Tato pravidla Pavel popisuje v předchozím oddíle: Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali (13:8), a láska neudělá bližnímu nic zlého; Je tedy láska naplněním zákona (13:10). To znamená nečiň nic, co zraňuje nebo ničí život tvůj či někoho jiného, tedy násilné, podvodné, bezohledné nebo cizoložné jednání; láska k druhým lidem je tedy to, co znamená žít řádně jako ve dne. Tuto Pavlovu myšlenku jinými slovy vystihuje starý křesťanský hymnus Ubi caritas et amor: „Ten kdo nemá lásku, ten nemá nic / ale zůstává ve tmě a smrti stínu / my však mějme rádi jeden druhého / a jak se sluší, choďme za dne jako děti světla.“
Máme se také obléci ve zbroj světla, touto zbrojí je podle jiného Pavlova listu „pancíř víry a lásky a přilba naděje spásy“ (1Te 5:8), máme být rovněž „oblečeni v Krista“ - podle listu Galatským jsme „Krista oblékli“, když jsme v Krista pokřtěni, když takto bereme účast na jeho smrti a vzkříšení. Když pak budeme „žít řádně jako ve dne“, příchod skutečného „dne [Páně]“ nás nepřekvapí ani nemusí naplňovat obavami, protože tento den pro nás již je žitou skutečností, jak to vyjadřuje Ježíš v Janově evangeliu když říká: Amen, amen, pravím vám, že kdo slovo mé slyší a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přešel ze smrti do života (J 5:24).
Dnešní nedělí nám začíná advent, čas očekávání jak se říká (někdy mám spíše pocit spíše „čas nedočkavosti“, soudě podle předčasně rozsvícených vánočních stromků a koled hrajících již teď v obchodech a jinde). Pro svět kolem nás čas očekávání vánoc, pro děti čas očekávání dárků, ale pro nás také čas, kdy si připomínáme čekání na druhý příchod Krista, který přijde svět soudit, ale také obnovit a dokonat jeho vykoupení. Je to zároveň čas naděje, máme žít tak, abychom svého Pána očekávali s touhou a ne se strachem. Je to ale i čas pokání, naději nemůžeme docenit, jestliže si prvně neuvědomíme svoji vlastní nouzi, nesmírnost daru milosti („drahé milosti“, jak jsme o tom mluvili na pátečním setkání) si neuvědomíme bez skutečnosti soudu.
Moje poslední myšlenka se ještě vrátí k Izaiášovu obrazu budoucího věku: Radlice nám dobývá ze země chléb a vinařský nůž nám pomáhá získávat víno; chléb a víno, které jsou zároveň živly svátosti večeře Páně – což to není obraz toho, že pokud nenávist vedoucí k ničení života přeměníme na to, co život dává, na lásku, dojdeme společenství s Kristem, „zůstáváme v Bohu a Bůh zůstává v nás“?
Nuže, lide páně v Bukovce, choďme ve světle Hospodinově.
Maranatha, přijď Pane Ježíši!
Amen.