Když se člověk žení (nebo člověčice vdává), a nechce si to odbýt jen tak „před svědky“ nebo „v úzkém rodinném kruhu“, musí mít na paměti mimo jiné záležitosti také včasné rozeslání svatebních oznámení, aby mu na svatbu přijeli nějací hosté. My jsme to stihli téměř na poslední chvíli, ale i tak byl kostel a posléze i přilehlá fara nacpaná téměř k prasknutí. Od té doby už chodím pouze na cizí svatby (pokud ovšem dostanu pozvánku; známé heslo praví, že člověk, který sejde z očí, sejde také z mysli). Být na svatbě jako host je většinou příjemné a nic se po mně nechce, pokud tam samozřejmě nejsem jako oddávající nebo varhaník. Svatby, na které chodíme neradi, se konají spíše vyjímečně, třeba když se žení / vdává někdo, kdo nám kdysi „zlomil srdce“ - lidové písničky nám ukazují, že v tomto případě cizí štěstí a radost může taky někoho bolet.
O pozvání na svatbu je také podobenství z dnešního evangelia. A není to ledajaká svatba: vystrojil ji král, pro svého syna, prince, a jak je ve vyšších kruzích (nota bene v Orientě) zvykem, je to prostě akce ve velkém stylu, celý týden hodování a jiných radovánek. V Orientě je vše velmi okázalé (pokud na to člověk má) a zvaní hostů je také ceremoniál, který má svá pravidla, žádné oznámení poštou nebo dokonce e-mailem či SMS, ale pěkně osobní pozvání prostřednictvím posla, s dostatečným předstihem, aby si hosté mohli přizpůsobit program. A aby to bylo ještě pojištěno, těsně před konáním trachtace se pozvání ještě jednou zopakuje, ve většině případů víceméně jen jako formalita; očekává se, že reakce bude kladná.
To se ale nestalo v případě krále z podobenství. První odezva byla překvapivě dost slabá, nikomu se na královskou veselku nechce. Umíněný král se však nedal odradit, upekl voly a jiný dobytek, prostřel stoly a znovu vyslal své posly s lákavou vizí prohýbajících se svatebních tabulí: přece si to nenecháte ujít, přece jsem to nepřipravil zbytečně. Ale druhá odezva je ještě horší: pozvaní si jdou přesto po svých zájmech, dál točí svůj byznys a o svatbě nechtějí ani slyšet, někde to královi poslové dokonce odnesou i životem, nebo alespoň ublížením na těle. A tak se král zachová jako pravý orientální despota – despotovi se odmlouvat nevyplácí a následuje trestná výprava. V roli hostů se tak nakonec ocitají náhodní kolemjdoucí a různé existence, které královi služebníci pochytali na cestách. Přece ty pečené voly král nevyhodí, zábava musí pokračovat, show must go on, jak říkají Angličani. A taky že zdárně pokračuje, až na drobný incident s nevhodně oblečeným stolovníkem.
Možná v nás ten král z Ježíšova příběhu mnoho sympatií nevzbuzuje. Umíněnost, s jakou zve vyhýbavé hosty nám může přijít až dotěrná, krutost, s jakou se jim pomstil, nesmyslně zbytečná a vrchol představuje to, jak naložil s hostem bez svatebního roucha – přivleče na svoji akci člověka z ulice, jen proto, aby ho za chvíli vyhazovač kopl do zadku. To je nespravedlivé; vždyť třeba neměl ani čas nebo prostředky, aby si svatební šat opatřil. Pokud, jak říká Ježíš, takovýmto způsobem vládne Bůh, je otázka, zda se vůbec v tom jeho kralování je na co těšit.
Zkusme si ale ten příběh projít znovu, třeba z pohledu toho krále. Pořádá velkou hostinu, a to žádnou tuctovou žranici, ale svatbu svého syna, něco, co se děje jednou za život. Jemu přijde absurdní ne jeho jednání, ale jednání jeho hostů: vždyť je nezve na kobereček nebo na popravu, ale na svatební hostinu, na celý týden dobrého jídla, pití, tance a jiných radostí. Co je to za divné lidi, kteří místo aby se společně radovali, si sobecky dál hledí každý jen svého písečku? Co to je za nesmyslnou krutost: zabít člověka, který mne přišel pozvat, abych byl šťastný?
Dost zvláštní mohl být i ten patřičně neoblečený hodovník. Je možná pravda, že se mohlo jednat o nějakého náhodného kolemjdoucího. Nicméně na svatbě se – ať už chtěl či nikoliv – ocitl v roli hosta a pokud neměl sám vhodný šat, byl mu jeho zajištěním povinován hostitel. Náš stolovník ale pravděpodobně neprojevil zájem zapojit se do svatebního veselí, pohyboval se po hodovní síni, jakoby s tímto mumrajem neměl nic společného, nepřistoupil na pravidla hry, které vyžadovala situace. A tak ani hostitele o oděv nepožádal. Dokonce ani při konfrontaci s králem neusiluje o nápravu situace, ale mlčí jako hrob. A co s takovým „svatebčanem“, který svatebčanem ani není a možná jím ani nechce být?
Pokud se tedy nad textem zamyslíme a uvážíme i dobové reálie, vyloupne se nám trochu jiný obraz krále, trochu jiný obraz Boží vlády. Obraz hostiny, ať už svatební či jiné, v Bibli dobře ukazuje úmysl, který má Pán Bůh s člověkem. V prvním čtení ze SZ (Iz 25) jsme slyšeli, že Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem. Co tato hostina znamená čteme dále: Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře – není to lákavá nabídka? A přesto si většina lidí jde raději za svými vlastními záležitostmi, nevrle odmítají pozvání k radosti, protože si rádi stanovují vlastní pravidla, a tady je stanovil někdo jiný. Bůh zve člověka, aby byl šťastný a vedl smysluplný život – a přesto jsou dodnes jeho služebníci, kteří vyřizují toto pozvání, napadáni a uráženi a někde dokonce i zabíjeni.
A „za vodou“ nejsou ani ti, kteří se na hostinu nakonec tak nějak dostali. K tomu aby byl člověk svatebčanem, tím kdo přispívá ke společenství radosti, nestačí být fyzicky přítomen v hodovní síni. Pro mnohé lidi je formální příslušnost k církvi, např. to že byli v dětství pokřtěni, na církev přispívají nebo se zúčastňují církevních akcí, dostatečným důvodem k iluzi, že s Pánem Bohem mají vše vyřízeno v pořádku. Bůh však na svatbě svého Syna, na hostině Beránkově nechce žádné ploužící se stíny, které se nezúčastněně přesunují od stolu ke stolu, sem tam něco uždibnou, ale se svatbou jako takovou nechtějí mít nic společného. Bůh nás zve do společenství radosti, ale i tam se mohou vysktovat ti, kteří duhým radost spíše kazí, nebo kteří do společného veselí vnášejí své vlastní pokoutní zájmy, svůj privátní byznys. Aby nám na zadnici neskončila bota vyhazovače, je dobré začít poznáním, že náš svatební oděv potřebuje jisté vylepšení, a nestydět se požádat hostitele – Pána Boha – o pomoc. Všimněme si: Bůh nehodnotí, jak jsou lidé hodní či zlí, král přece na svou svatbu přijal „dobré i špatné“, jde jen o to, kdo má nebo nemá svatební šaty. Pro nás křesťany je tímto svatebním oděvem „Kristova krev a spravednost“, jak se zpívá ve známé kostelní písni. Buďme na Boží veselce jako plnoprávní svatebčané, kteří se radují a dělají „atmosféru“, a ne jako houmlesáci, kteří si cpou koláče do kapes a pak se hledí někam zašít. Můžeme a máme takovými svatebčany být, i když jsme k pozvánce do království Božího přišli třeba i jako přísloveční „slepí k houslím.“