Milé sestry, milí bratři,
sešli jsme se dnes k bohoslužbě první den nového roku 2008, určitě ve slavnostní náladě dané zajisté jednak doznívající vánoční ozvěnou svátku Narození Páně, jednak také tím, že i sám přelom roku je vždy takovou mimořádnou chvílí, takovou příležitostí k ohlédnutí a zamyšlení, co nám onoho roku předešlého „život dal a vzal“; díváme se ale také do budoucnosti – optimisté s nadějí, pesimisté s obavami; každý podle svého založení – přesto však určitě všichni s přáním, aby toho dobrého co přijde, bylo co nejvíce, a toho nedobrého co nejméně. Na to si také připíjíme, to přejeme svým známým, sousedům, kolegům a dalším bližním, které v tyto dny potkáváme.
Z pohledu církve ale první leden jako Nový rok nijak zvlášť významný den není. Jako začátek roku jej nepřikázal slavit Hospodin v Bibli, ale známý římský vojevůdce (a pohan jako poleno) Gaius Iulius Caesar (ano, ten Caesar, který válčil v Galii, užíval si v Egyptě s Kleopatrou a nakonec byl zavražděn před římským senátem). A Caesar to přikázal ze zcela prozaického důvodu – aby se jeho úředníkům lépe počítaly daně. Tak proč kolem toho dělat nějaký velký povyk v kostele, pro připomenutí by snad stačily rachejtle, šampaňské a projev pana prezidenta.
První leden je ale vedle začátku občanského kalendářního roku také osmým dnem po Božím hodu vánočním. A v dnešním evangelijním textu jsme četli: Když uplynulo osm dní [rozumí se od narození] a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala (Lk 2:21). Osmý den po narození byl tedy také důležitý mezník v životě našeho Pána a Spasitele – vedle členství ve velké všelidské rodině, do které vstoupil tím, že se vtělil, že se stal člověkem, přijal účast také na společenství Božího lidu Izraele, tím že byl obřezán, tím že se podrobil Zákonu, jenž byl dán skrze Mojžíše: jak píše Pavel v listu Galatským: Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu (Ga 4:4) – doslova vlastně „narozeného pod Zákonem“, tedy Boží Syn, který se narodil jako člověk a nadto jako Žid.
Při příležitosti obřízky byl narozený chlapec svému lidu představen také svým jménem – Ježíš, Jošua, česky „Hospodin je spása“. Proto první leden vstoupil do církevního kalendáře také jako svátek Jména Ježíš. Mohlo by se zdát divné, proč slavit to, že někdo dostal nějaké jméno, i když to byl Spasitel světa a to jméno dostal přímo od Pána Boha prostřednictvím anděla. My jméno považujeme za cosi čím rodiče doma nebo paní učitelka ve škole odlišují Péťu od Pavlíka nebo Andulku od Vendulky. Důvody proč své potomky pojmenováváme tak či onak mohou být ryze praktické („hlavně aby to nebylo dlouhé a vešlo se to do kolonek v lejstrech!“ nebo „jestli bude ráčkovat po tátovi, tak žádné jméno s 'R'!“), nebo to může být projevem naší rodinné tradice (po dědečkovi, pradědečkovi atd.), stádovité módy nebo našich osobních sympatií (po obdivovaném hokejistovi nebo oblíbené seriálové postavě; jako varhaník jsem kdysi často hrával na křtinách a podle jmen některých robátek bylo snadné zjistit, jaká telenovela zrovna běžela).
V Bibli je ale jméno víc než pouhá nálepka, visačka či viněta na lidské bytosti. Jméno s jeho nositelem souvisí jaksi hlouběji, můžeme říci, že nějakým způsobem vystihuje podstatu nebo význam člověka (nebo místa), že to je zároveň jakýsi životní program. „Dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů,“ slyšíme ve vánočním evangeliu u Matouše. Jméno Ježíš – to je program, ten kdo jej nese, přináší spásu, záchranu Hospodinovu. Když chce prorok Izaiáš vyjádřit, kým bude očekávaný narozený chlapec, uvádí že mu bude „dáno jméno“: Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje (Iz 9:6) – tak je to ve vánočním introitu, který jsme na úvod četli i dnes. Ve Zjevení Janově se Ježíš představuje jako ten, jehož jméno je Amen (Zj 3:14) což vlastně znamená „Pravda“, anebo Slovo Boží (Zj 19:13) – co to znamená, o tom jsme si povídali na Vánoce. Někdy vlastně jméno vůbec zastupuje samotného svého nositele – „zlehčovat jméno Boží“ je v Bibli totéž co znevažovat samého Boha; „nepozdvihneš jméno Hospodina k marným věcem“, říká doslova třetí přikázání Desatera (Ex 20:7), protože pohané věřili, že kdo zná jméno nějaké bytosti, má tím jakousi magickou páku, pomoci které může takovou bytost, včetně samotného Pána Boha, nějak manipulovat.
Připomínáme-li si tedy Ježíšovo jméno, připomínáme si tím zároveň, co všechno pro nás Ježíš znamená – minimálně to, že „Hospodin zachraňuje“, že Bůh nás nestvořil proto, aby se na nás vykašlal a nechal nás svému osudu, ale že je stále s námi a tahá nás i z toho, co jsme si sami nadrobili. Ke spojení nového kalendářního roku se svátkem Ježíšova jména možná došlo víceméně náhodou. Podle mne tím ale vznikla souvislost, která rozhodně náhodná není. I když 1. 1., tedy den a měsíc, necháme těm Caesarovým úředníkům pro pohodlnější počítání daní, stále nám tu zbývá rok, ode dneška rok 2008, který počítáme od Ježíšova příchodu na tento svět, sice možná ne úplně přesně vypočítanému, ale rozdíl je řádově pár let, takže se nedopouštíme žádné nepravdy, řekneme-li, že i rok 2008 je Létem Páně, uplynulým od vtělení Slova, že již 2008 let víme, že nám mimo Ježíšova nebylo dáno žádné jiné jméno, ve kterém bychom mohli najít své spasení.
Bohoslužby a různé pobožnosti často začínají ve jménu trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého. Také náš společný život s Bohem, život Božích dětí, ve kterém k němu smíme volat Abba, „Otče“, začíná také „ve jménu“ - když jsme křtěni, děje se tak také ve jménu Boží nejsvětější Trojice. To znamená, že tyto věci neděláme ze své libovůle jako Babyloňané, kteří si chtěli „udělat jméno“ postavením věže až do nebe, ale že se tak děje skrze Boha, s Ním, v Něm a pro Něho. V Janově evangeliu nám Pán Ježíš zaslibuje, že dostaneme, budeme-li prosit v jeho jménu. Z druhé strany je to zase Bůh a Ježíš, kdo svým jménem označují nás, podobně jako adoptivní tatínkové své adoptované děti; naše společenství víry se hrdě nazývá „křesťané“, tedy „kristovci“, ti kdo náleží Kristu a jsou označeni jeho jménem. Zjevení Janovo popisuje ty kdo hledí na Boží tvář v novém Jeruzalémě jako ty, kdo na čele nesou jeho jméno (Zj 22:4).
A tak je vlastně logické a samozřejmé (a je to i dobře) že nový rok 2008, jako každý nový začátek začíná ve jménu Božím, ve jménu Ježíše Krista. Co nám dá a vezme, to zatím s určitostí nemůžeme říci. Někteří z nás rok 2008 radostně napíší do rodného listu svého potomka, jiní ho možná s bolestí v srdci vytesají na hrob někoho blízkého. Apoštol však píše, že „ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu“ (Řím 14:8) a to je naděje, která se nemění. Patříme Pánu stejně jako Léto Páně 2008, které je nejen připomínkou Božího vstupu do lidských dějin, ale i dalším krokem na cestě ke konečnému vítězství pravdy a života. Zkusme tedy i tento nový rok přijmout jako nabídku, jít po této cestě spolu s naším Pánem a vykročme na ni v pokoji a ve jménu Kristově.
Amen.